Vondroušová otevřeně o tlaku i posunu. Změnila ji dědečkova rakovina
PŘÍMO Z NEW YORKU | Uzavírá milionové smlouvy, ve Flushing Meadows je jednou z obletovaných dam. Po právu sklízí to, co ve Wimbledonu zasela. Úspěch je výnosný, některé věci si však nelze koupit. Vidět dědečka bojujícího s rakovinou, jak se těší z hrdinského počinu vnučky, kterou od mala vedl ke sportu, to je obrázek, který bude mít Markéta Vondroušová navždy v srdci. Vážná nemoc Stanislava Janků jí loni změnila pohled na tenis a dnes jí pomáhá čelit tlaku, který na bedra čerstvé šampionky padá.
Nespolupracuje s psychology či mentálními kouči, jak je moderní. Nepotřebuje je. Sám život jí poskytl nadhled, jak nicotné se může jevit sportovní soupeření. Když ho získala, zlepšila se i jako tenistka.
Poprvé o tom Markéta Vondroušová veřejně promluvila v New Yorku, kde má sice svá privilegia jako grandslamová šampionka a příslušnice top 10, zároveň si však stále počíná jako obyčejná holka. V kšiltovce naražené hluboko do čela seděla až do večera na posledním singlovém zápase kariéry Barbory Strýcové, po něm za ní přiběhla a objala ji.
Markéto, ti, co vás znají, tvrdí, že z duše nenávidíte tlak na výsledky. S vaší novou rolí však přichází a vy mu čelíte s přehledem. Jak to děláte?
„Minulý rok mému dědovi zjistili rakovinu. Byl to pro mě zásadní moment. Odsunula jsem tenis úplně na vedlejší kolej a uvědomila jsem si, že není všechno. Opravdu jsem si dokázala říct, že jde jen o sport, nějaký zápas. O to pro mě pak bylo krásnější, že děda se mnou mohl zažít wimbledonské vítězství a byl z něj úplně nadšený. Vidět ho, jak je pozitivní a s nemocí bojuje, je i pro mě strašně motivující. Jeho příběh mi moc pomohl, abych si uvědomila, co je důležité. A i díky tomu asi hraju lépe.“
Dědeček Stanislav Janků, otec vašeho biologického táty, je váš velký fanoušek, že?
„Jsme spolu hodně v kontaktu, sleduje můj tenis extrémně, hrozně ho prožívá. On je fakt hrozně pozitivní člověk a nic si nedělá z toho, že má závažné potíže. Ukazuje mi, že je důležité si život užívat a ne se trápit.“
V tenisové kariéře mu vděčíte za mnohé.
„Od mala mě vedl ke sportu, odjezdil toho se mnou na tréninky na Štvanici úplně nejvíc ze všech, doprovázel mě po všemožných turnajích. Byl a je pro mě hodně zásadním člověkem.“
I díky němu je z vás dnes obletovaná šampionka Wimbledonu, k čemuž se váže i řada mimotenisových aktivit a nabídek. Neodvedl vás zájem po londýnském triumfu příliš od tenisu?
„Vlastně jsem sama docela překvapená, že to všechno šlo tak hladce. Týden v Praze byl hukot, ale snažila jsem se chodit jen tam, kam to bylo opravdu nutný. Ráda jsem se stavila v Sokolově, tam to na druhou stranu bylo hrozně hezký. Viděla jsem rodinu, na přivítání na náměstí přišla spousta lidí. Jinak jsem nabídky spíš odmítala s tím, že trénuju a nechci se rozptylovat. Nejsem typ, který by se chtěl furt předvádět.“
Nejlépe je vám v úzkém kruhu nejbližších, že?
„Když kolem sebe mám míň lidí, je to pro mě lepší. První týdny při výjezdu v Americe se mnou byla Julča (mladší sestra), ale musela se vrátit domů. Takže už tu jsme jen s Herňou.“
Váš kouč Jan Hernych taky konečně splnil sázku a nechal si udělat památeční tetování na Wimbledon, který mu na těle připomíná datum finále. Bylo složité dostat ho pod jehlu?
„My se ségrou jsme šly hned v Praze, ale Herňa se trochu cukal. Tak mu povídám: Hele, musíš. Ví o tom celej svět! Nic jiného mu nezbývalo. Takže jsme zašli do salonu v New Yorku před turnajem a má to z krku.“ (smích)
Ti úspěšní mívají v tenise privilegia. Rozmazlují vás v New Yorku?
„Nejvíc je to znát na rozpisu tréninků. Můžu aspoň trochu říct svoje představy, kdy a kde bych chtěla trénovat. Jako nenasazenou mě posílali dozadu do parku. Na zápasové kurty vás skoro nepustí. Letos jsem ale trénovala na centrkurtu i na Armstrongovi, což bylo příjemné.“
Jeden z tréninků jste si střihla také s Uns Džábirovou, zdrcenou poraženou z wimbledonského finále. Jaké to bylo setkání?
„Super. Teda nevím, jestli byla ráda, že mě vidí. (smích) Ona je ale vážně skvělá. V tenise se podobná povaha nevidí. Její tým je fajn. Jsme fakt kamarádky. Když se potkáme v šatně, začneme se bavit. I tréninky s ní jsou super.“
Nejviditelnější změnou je vaše nové tenisové oblečení, v němž jste měla na US Open premiéru. Jak se nosí švédská značka J. Lindeberg?
„Super! Hlavně jsem ráda, že jsem v něm první zápas vyhrála, protože přeci jenom změna je to velká po letech, co jsem oblékala Nike.“
Kolik nabídek reklamních smluv vám přistálo na stole?
„Šlo to přes Octagon (agentura, která Vondroušovou zastupuje), takže všechny nabídky se ke mně ani nedostaly. J. Lindeberg tlačili hodně. Ve hře byl i Nike, ale s nimi by nešel dohromady Red Bull, nemohla bych mít jejich logo na oblečení. A to pro mě bylo důležité. Vybrala jsem dobře, věci mají pohodlné a lidé tam jsou skvělí. Navíc nikdo tuhle značku moc nemá, o to je to lepší.“
Všechno proběhlo docela bleskově, že?
„Chtěla jsem, aby to bylo co nejdřív vyřešený a kolem grandslamu už jsem měla čistou hlavu. Což se teda nakonec stejně nepodařilo, protože si přáli, abych už v novém oblečení hrála na US Open. Bylo to trošku komplikovanější, už jsem hrála v Americe, všechno se posílalo na dálku. Tady v New Yorku už to proběhlo dobře, absolvovala jsem super focení, všechno se stihlo. Takže fajn.“
