Seznam jeho slavných studentů je dlouhý: Agassi, Courier, Becker, sestry Williamsovy, Šarapovová, Selešová... Slavný americký kouč Nick Bollettieri ovlivnil generace hvězd bílého sportu. O tom i o českých tenistech vyprávěl v rozhovoru pro Sport.
Vitální chlapík oslavil před pár týdny osmdesátku po svém. Naplánoval si tandemový seskok padákem. V příštích dnech si pojede do Etiopie pro druhého adoptovaného syna, kterého bude vychovávat se svou v pořadí osmou manželkou. Nick Bollettieri je stejně unikátním člověkem jako trenérem.
Jak se vám zamlouvá nová hvězda ženského tenisu - česká šampionka Wimbledonu Petra Kvitová? Překvapil vás její brzký konec na US Open?
„Byla ohromně rozjetá. A když jste v takové formě, všichni od vás čekají velké věci. Pak se stává, že se vám je nepodaří naplnit. Ale stále je hodně mladá. Kolik jí je?“
Dvacet jedna.
„No vidíte. Nezapomeňte, že dnes už jsou jiné časy. Většina ženské špičky je stará od třiadvaceti do třiceti let. I muži začínají dosahovat vrcholu až ve čtyřiadvaceti. Všechno se posunulo o tři čtyři roky dozadu. Ta vaše slečna potřebuje ještě čas. Když je v laufu, nikdo ji neporazí. Její servis je skoro nechytatelný. Je jasné, že jí to nemůže vydržet věčně, ale nesmí lítat z extrému do extrému.“
Co byste jí poradil?
„Když dokázala to, co už dokázala, musí mít velkou kuráž. Je vidět, že má na to vyhrávat grandslamy. Teď by měla trochu zbrzdit a nedělat tolik nevynucených chyb. Ona je zabiják. A když máte takového hráče, musíte ho naučit, aby si nešel pro homerun každým úderem. Protože přijdou dny, kdy ten homerun prostě nedokážete odpálit.“
Myslíte, že je v Kvitové skrytá multigrandslamová vítězka, nebo zůstane zázrakem jednoho turnaje?
„Nemyslím, že je zázrakem jednoho slamu. Ale dokud bude hrát Serena Williamsová, nezíská možná žádný. Určitě jich nebude moc. Sereně už sice táhne na třicet, ale řekl bych, že ještě bude hrát víc než dvě sezony.“
Pak může nastat čas Kvitové?
„Možná. Ona je levačka, že? Víte, leváci jsou vždycky trochu potrhlí. Právě proto jsou tak dobří. Můj nejtalentovanější žák, s nímž jsem kdy pracoval, byl Marcelo Rios. Mohl z něj vyrůst jeden z nejlepších tenistů historie, ale nedokázal akceptovat svůj talent.“
Mluvíte o talentu. Dokáže ho podle vás naplňovat Tomáš Berdych?
„Tomáše mám rád již dlouho. Ten chlapík nejen dobře hraje, ale také dobře vypadá (smích) Je škoda, že teď nebyl zdravý. Má velký servis, forhend. Myslel jsem si, že tady může zaútočit na titul. Už se naučil na kurtu ovládat svou sílu. Dřív riskoval, vystřílel se. Dnes už umí se svým temperamentem zacházet. Má hru, mentalitu i sebevědomí na to, aby ještě udělal další skok v kariéře.“
Může být i on jednou grandslamovým šampionem?
„Myslím si, že on sám tomu věří. Ale taky tady máme Nadala, Djokoviče, Federera, Murrayho a po nich dalších šest nebo osm chlapců, kteří mohou vítězit. Víte, musíte mít i trochu štěstí, abyste se narodili do správné éry. Když se narodíte v éře Tigera Woodse nebo Michaela Jordana, jste druzí.“
Vaší asi nejslavnější českou studentkou byla Nicole Vaidišová. Překvapil vás její brzký konec?
„Neřekl bych, že slovo překvapit je ten správný výraz.“
Viděl jste, že spěje ke špatnému tenisovému konci?
„Začala na kurtu příliš podléhat emocím. Ale těžko ji soudit, neznáme celý její příběh. Za jejím koncem musí být něco, co lidé netuší. Až se jednou stane matkou, až jí bude třicet pět let a ohlédne se zpátky, zjistí, že chybila. Vždyť ona nepatřila do kategorie pouze dobrých hráček, bez debat měla šanci být grandslamovou vítězkou a vyhrát toho skutečně mnoho.“
Myslíte, že se ještě může vrátit? Ona sama tvrdí: nikdy neříkej nikdy.
„Je ještě mladá, ale cokoliv bude chtít v životě dělat, musí to chtít skutečně dělat. Vždyť neskončila kvůli zranění nebo kvůli tomu, že by nebyla dost dobrá. Je těžké vědět, proč to vlastně udělala.“
Vy to víte?
„Ne. Jsem velmi opatrný. Vždy ke mně byla moc milá, tvrdě v mé akademii pracovala. Tohle tajemství je její soukromá věc, nechci se jí plést do života. Ke konci už jsem se spíš stáhl, viděl jsem, co přichází. Byla hodně emocionální, její tým se začal rozpadat. Pak se člověk sám sebe ptá, jestli by měli být rodiče také trenéry.“ (Vaidišovou vedl nevlastní otec Aleš Kodat.)
Co myslíte vy?
„Nevěřím, že bůh stvořil rodiče k tomu, aby byli sportovními trenéry svých dětí. Někdy to funguje, někdy ne. Vezměte si Glorii Connorsovou. To fungovalo skvěle. Táta Chris Evertové byl také skvělý, byl to pohodový pán, měl s dcerou nádherný vztah. A Richard Williams? Neznám lepší vztah v tenise mezi rodičem a dětmi. Někteří si myslí, že je pošuk. Ano, je, vždyť já byl součástí jejich týmu. Lidi říkali, když bylo jeho holkám šestnáct nebo sedmnáct, že potřebují skutečného trenéra. A podívejte se, kolik mají grandslamů. Serena bude pravděpodobně nejlepší hráčkou všech dob. Richard nikdy na své děti nezvýšil hlas. Nikdy! Ale to je spíš neobvyklé.“
S Agassim a jeho fanatickým otcem Mikem to muselo být jiné, že?
„Bylo, ale jeho táta Mike ho na druhou stranu poslal ke mně, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí, protože Andre kdysi řekl: Nebýt Nicka, nedokázal bych to, co jsem dokázal. Papa Mike byl dost chytrý na to, aby mi zavolal ve tři hodiny ráno a povídal si se mnou o svém klukovi celou hodinu. Říkal: Nicku, mám syna, je trochu praštěný, možná víc než jenom trochu. Řekl bych, že jsem se stal Andremu druhým otcem. A nejen jemu. Staral jsem se o Jima Couriera, Selešovou, ten seznam je dlouhý“
V čem spočívá kouzlo vašeho úspěchu?
„Musíte vědět, jak s tenisty zacházet. Když jsem začal pracovat s Borisem Beckerem, mlčel jsem tři týdny. Boris se na mě otočil a zeptal se mě: Pane B, umíte mluvit? Odpověděl jsem mu: Pane B, nejdřív musím vědět, co vám mám říct. Tak to spolu budeme vycházet výborně, řekl mi Boris. Musel jsem být vždy velmi opatrný. Takhle za mnou přijela Martina Hingisová s maminkou. A její máma říká: Nicku, musíte ji zase nadchnout pro tenis. Vzal jsem Martinu na večeři do restaurace nedaleko akademie a když jsme šli domů, ptám se jí: Co se děje, Martino? Víš Nicku, už mám dost mámy. Promluvili jsme si spolu a ona jela na Turnaj mistryň, poslední, co se hrál v New Yorku. Přiletěl jsem tam, Martina vyhrála semifinále, pak finále. Vzala si mikrofon a řekla: Chtěla bych poděkovat své matce a Nicku Bollettierimu, který mi řekl, abych se zvedla a jela sem vyhrát. A taky mi dala šek na deset tisíc dolarů.“ (smích)
To není špatné.
„To vážně není. Martina mi děkovala: Nicku, pomohl jsi mi pochopit, že mám z pekla štěstí a hraju tenis. To jsou věci, které dokážu. Úspěšný trenér musí vědět, jak navázat vztah se svým studentem. A žádní dva studenti na světě nejsou stejní. O tom všem píšu ve své biografii, která vyjde kolem Vánoc. Bude tam všechno včetně sedmi z mých osmi manželek. A ještě bych vám rád něco ukázal. (vyndává britské noviny Independent, kde je jeho fotka při tandemovém seskoku padákem) Tak jsem před pár týdny oslavil osmdesáté narozeniny. Já totiž býval parašutistou v armádě.“
Pravda, na svůj věk působíte neskutečně vitálně. Stále vstáváte v pět hodin ráno?
„Ve tři čtvrtě na pět, baby, ve tři čtvrtě. Ve čtvrt na šest už jsem v akademii, cvičím s gumami, plavu, dělám tři sta sklapovaček denně. Zdravě jím, večer si dám sklenku vína. A jak to funguje. Za pár týdnů budu adoptovat druhého syna. Máme jednoho, jehož jsme adoptovali před dvěma lety, a za pár týdnů si jedeme do Etiopie pro druhého. Tomu staršímu teď bude sedm, tomu novému jsou tři a půl. Jsem nadšený. Lidé mi říkají: Nicku, to je bláznivé. Ale když chcete být nejlepší, musíte být trochu blázen. Když se podíváte do historie, úspěšní lidé dělají věci, o kterých ostatní tvrdí, že jsou nemožné.“
Související články
