Překoná Murray wimbledonskou kletbu? Perrym smetánka pohrdala
FINÁLE WIMBLEDONU ONLINE 15:00 | Představte si tu scénu: Andy Murray dnes vyhraje wimbledonské finále nad Rogerem Federerem a se slastným pocitem se položí v šatně do vany. Najednou uslyší, jak se dveře otevírají a ozývají se hlasy členů wimbledonského výboru. „Vezměte si tuhle lahev šampaňského. Mrzí nás, že dnes nevyhrál ten lepší člověk,“ podají výboři šampaňské Federerovi.
Murray nemůže uvěřit svým uším, spěšně vyleze z vany, zatímco se za členy výboru zaklapnou dveře. V tom uvidí wimbledonskou kravatu, věčný to dar pro vítěze turnaje, hozenou přes opěradlo své židle. Ti lidé k němu neměli ani tolik úcty, aby mu ji osobně předali.
Nemožné? Sci-fi? Dnes ano, před 78 lety přesně tohle ale udělali členové All England Clubu Fredu Perrymu, když poprvé vyhrál Wimbledon v roce 1934. Tím poraženým byl Australan Jack Crawford, tehdejší světová jednička. Angličané z vyšších vrstev věřili, že brzy ve svých řadách najdou nového a lepšího vítěze svého turnaje. Od té doby nebyla kletba Freda Perryho zlomena.
„Táta vždycky říkával: co bylo, to bylo. Ale vím, že ho jejich chování mrzelo až do smrti,“ vzpomíná Penny Perryová, dcera ve své době zneuznaného hráče. Čím všesportovní talent, který se stal v devatenácti mistrem světa ve stolním tenisu, tolik dráždil snobské pořadatele z All England Clubu? Předně pocházel z dělnické rodiny, nestudoval na věhlasné škole, jeho táta byl později i poslancem za levicově orientovanou Labouristickou stranu.
Šlechta a smetánka společnosti z All England Clubu, pro kterou byl tenis ve třicátých letech stále ještě určen, prostě mladého atleta s přisprostlým slangem a vášní pro ženy nebrala. Zvlášť když viděla, jak ničí jejich urozené synky z Oxfordu či Cambridge.
Pravdou je, že Perry rozhodně v té době nebyl prototypem dokonalého idolu. Traduje se, že vítězil hlavně díky své železné fyzičce, kterou získával četnými tréninky s fotbalisty Arsenalu.
„Tenis býval jen cvičením intelektu, ale já z něj hodlal udělat i fyzický test,“ řekl jednou. Rád se chvástával a vyváděl soupeře z míry. „Jsem hrozně rád, že dneska nemusím hrát s někým tak dobrým, jako jsem já,“ zdravíval soupeře ve dveřích šatny. Když se muži na druhé straně sítě povedl úder, Perry na něj ironicky zachrčel: móc chytrrrrý.
Wimbledon takhle vyhrál třikrát za sebou (1934-36), čtyřikrát dovedl Británii k zisku Davis Cupu, získal osm grandslamových titulů. Jenže jako amatér si příliš nevydělal a anglický tenisový svaz ho častoval buď opovržením nebo planými sliby finančního přilepšení.
Proto roku 1937 odešel k profesionálům do zamilovaných Spojených států a později přijal i americké občanství. Za první šek na 52 000 dolarů si koupil podíl v tenisovém klubu v Beverly Hills a první, co prosadil, bylo přivedení sličných hostesek mezi členy klubu.
Nebylo to těžké, na Perryho letěly i ty nejkrásnější a nejslavnější dámy. Šlachovitý a charismatický učitel tenisu, to bylo terno. Mezi jeho přítelkyně se počítaly hvězdy Hollywoodu včetně Marlene Dietrichové. Byl cekem čtyřikrát ženatý, s poslední manželkou Barbarou Reisovou ale vydržel až do své smrti v roce 1995.
To už si i Britové uvědomili, jak výjimečného hráče zapudili, vždyť od jeho triumfu na US Open 1936 žádný jejich hráč grandslam nezískal. A tak v roce 1984 nakonec i členové All England Clubu nechali Perrymu postavit ve wimbledonském areálu sochu.
