Na druhém konci světa složil zkoušku z dospělosti. Tenista, jenž poslední sezony tolik trpěl na zranění, zvládl v Austrálii porci hodnou železného muže. Osm turnajů za osm týdnů, první dva tituly mezi dospělými a skok ze 700. místa v žebříčku na dnešní 314. příčku. Dvacetiletý Robin Staněk, léta doma známý coby výjimečně nadaný borec, se konečně hlásí o slovo. Budoucnost českého mužského tenisu s ním může být mnohem nadějnější. „Jednou bych si rád zahrál Masters,“ nezdráhá se popsat, kam až sahají jeho ambice.
Hraje levou rukou, měří 188 centimetrů a líbí se mu aktivní tenis pěkně od podlahy, který praktikují jeho oblíbenci Juan Martin Del Potro či Tomáš Berdych . Na pražské Štvanici ho od dubna tohoto roku připravují Jaroslav Víšek s Jiřím Hřebcem a Robin Staněk začíná bodovat. Úspěšné turné po Austrálii se pro něj může ukázat jako přelomové.
Dva tituly a dvě semifinále včetně padesátitisícového challengeru v Canbeře. Předčil výjezd do Austrálie i vaše očekávání?
„Tak bych to neřekl. Nebyl jsem v šoku ani v euforii, že se to takhle povedlo. Spíš jsem to od sebe trochu očekával. Už před odletem jsme se bavili s mými trenéry, že by bylo dobré být po návratu kolem čtyřstovky. Potěšilo mě, že se ten výlet nakonec vyvedl ještě líp.“
| Robin Staněk |
| Narozen: 3. ledna 1995 v Praze (20 let) Výška/váha: 188 cm/75 kg Na žebříčku: 314. Letošní bilance: 58:30 Prize money: 29 329 USD Největší úspěchy: vítěz dvou turnajů kategorie Futures (2015), čtvrtfinalista juniorského Australian Open (2012) |
Získal jste při něm první dva tituly mezi dospělými v Alice Springs a Toowoombě. Čeho si na těch osmi australských týdnech nejvíc vážíte?
„Hlavně toho, že jsem ten zápřah vydržel ve zdraví, protože minulý i předminulý rok jsem měl zdravotní problémy a moc jsem nehrál. Bolela mě záda, pak jsem protrpěl mononukleózu. Je pro mě hrozně pozitivní, že jsem konečně svoje tělo i hlavu připravil na dospělý tenis a jsem schopen hrát na takové úrovni. Za to bych chtěl poděkovat i svým kondičním trenérům (bratři Pavel a Miroslav Sajlerové) a Evě Šauerové, která je vynikající sportovní psycholožkou. Celou šňůru jsem zvládl v podstatě bez jakýchkoliv zdravotních problémů. Až při posledním turnaji jsem pociťoval únavu.“
Není divu. Zvládnout osm turnajů za osm týdnů, to je extrémní porce.
„Makačka to nebyla ani tak fyzicky, jako spíš mentálně. Na turnaji jsem došel třeba do semifi nále nebo ho vyhrál a hned jsem musel jít zase dál od prvního kola naprosto soustředěně. To bylo nejtěžší. Ale zvládl jsem to dobře. Hodně mi pomohl hned titul na prvním turnaji. Nakopl mě do další šňůry. Získal jsem vnitřní klid, pak už se mi hrálo líp.“
Opticky se může zdát, že jste i obratně využil menší konkurence na konci sezony v Austrálii, kde nastupují především domácí hráči.
„To nedokážu úplně posoudit. Australané hrají výborný tenis, jsou zaměření hodně na beton, takže většina z nich neskutečně servíruje a returnuje. Dost jejich hráčů, i když třeba nemají vysoký žebříček, hraje opravdu výborně. Jen z toho důvodu, že nemají moc možnost cestovat a hrát víc turnajů, jsou třeba níž. Konkurence je tam podle mě velká, australský tenis investuje hodně peněz, je tam dost mladých hráčů, kteří jsou nebezpeční.“
V Austrálii jste si zahrál před téměř čtyřmi lety čtvrtfinále grandslamové juniorky. Máte k téhle zemi bližší vztah?
„Vždycky se mi tam hrálo dobře. Sedí mi tamní prostředí, lidi jsou naprosto skvělí. Když jsme s panem Víškem nemohli najít ubytování po internetu, lidé od turnaje nám pomohli, mohli jsme třeba bydlet i u místních. Ani cestování nebyl nakonec takový problém, na turnaje jsme přelétali, jezdili vlakem nebo autem. Dalo se to zvládnout.“
Investice do kariéry to ale musela být velká, že?
„Jistě, bylo to nákladné, ale věřím, že se to časem vyplatí. Tohle byl krok dopředu, který mě nakopne do příští sezony, jelikož jsem si potvrdil, že jsem schopný hrát výborný tenis.“
Takže jste dokázal sám sobě, že můžete v kariéře myslet vysoko.
„Já o tom byl přesvědčený vždycky, že to dokážu, akorát mě hrozně limitovalo zdraví. Ale nikdy jsem o sobě nepochyboval.“
Může být australský výjezd přelom v kariéře?
„Určitě. Můžu se teď hlásit na větší turnaje, které jsou bodově výše ohodnoceny. Jsem hrozně rád, že už třeba nebudu muset hrát desítky (nejmenší akce s dotací 10 000 USD). Teď se budu moct víc zaměřit na challengery, abych sbíral další zkušenosti i body a posunul se ještě výš.“
V čem na sobě pozorujete největší tenisový posun za poslední sezonu?
„Myslím, že jsem vyspěl jako hráč. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Už nedělám takové začátečnické chyby. Zmoudřel jsem, už vím víc, co kdy zahrát.“
Jak vám prospívá spolupráce s Jiřím Hřebcem?
„Ohromně. Je to výborný trenér, má léta zkušeností. Hodně jsme si sedli lidsky, vlastně si sedli i s panem Víškem, což se nestává zase tak často. Mají hodně podobné názory, oba jsou pohodáři a výborní psychologové.“
Co vám nejvíc kladou na srdce?
„Jako první věc mi hned řekli, že musím zlepšit servis. Ne že bych ho měl předtím slabý, ale na to, že jsem levák a celkem i vysoký, jsem si s ním dost nepomáhal. Dostatečně jsem nevyužíval leváckou zatáčku, nevarioval jsem ho. Pořád jsem podával přímo a rychle, teď už se snažím podání víc mixovat, což je pro soupeře vždycky nepříjemnější.“
Jiří Hřebec říká, že pro vás teprve teď začíná skutečný tenis. Už myslíte alespoň na grandslamové kvalifikace?
„Měl jsem už v Austrálii takový sen. Hrál jsem výborně a říkal si, že bych se zkusil dostat už na Australian Open do kvaldy. Teď mám volno a mým cílem je zkusit se dostat do kvalifikace na Roland Garros. K tomu potřebuju mít žebříček tak kolem 250. místa a já ani teď vlastně nevím, kolikátý jsem. Na žebříčky se totiž nerad koukám. Vím, že když budu zdravý a připravený, jsem schopný hrát s každým minimálně vyrovnaně. Jen musím vydržet makat a ono to přijde. Hezky krůček po krůčku.“
Jaké jsou vaše největší tenisové sny? V daviscupovém týmu se začíná otevírat generační díra a vy byste ji mohl jednou třeba hezky zalepit. Jiří Hřebec soudí, že do stovky žebříčku byste se dostat měl.
„Určitě bych si Davis Cup jednou chtěl zahrát. Vždycky mě hrozně bavilo, když jsem měl příležitost reprezentovat Českou republiku. A stovka? Tam bych chtěl určitě. Mám ale větší sen, i když je ještě hodně daleko.“
A jaký?
„Jednou bych si chtěl zahrát Masters. Budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal.“
| Očima trenéra Jiřího Hřebce |
|
„Věřím mu, že může něco dokázat. Má v sobě velký potenciál a pozdě není, pořád mu je teprve dvacet. Dva roky byl zraněný, doktor mu řekl, ať kvůli zádům předělá forhend, tak za jednu zimu předělal šestkrát forhend. No, nesmysl. I proto ztratil skoro dva roky od osmnácti do dvaceti. Tuhle sezonu ale vydržel zdravý a dost toho nahrál. Už před Austrálií hrál opravdu pěkné zápasy, ale prohrával třeba 4:6 ve třetím setu. Tam ale vyhrál hned první turnaj, nastartoval se, získal sebevědomí a to se to pak už hezky hraje. Tenis není zase tak složitý. Robin teď začal vystrkovat růžky, ale vlastně se pořád nic neděje. Tenis začíná od 300. místa na žebříčku a on se k němu teprve plíží. Když se vrátil na Štvanici, říkám mu: Teprve teď ti to začíná! Když jste slušný hráč, dostat se mezi 300 na světě není žádný problém. Teprve teď se ukáže, musí makat dál a hlavně zůstat zdravý. Ale vážně myslím, že na to má. Pro tenis má výbornou postavu a vůbec fyzicky je na tom dobře. Je poměrně rychlý, dobře se pohybuje, servíruje výborně, levá ruka mu strašně pomáhá. Bekhend má dobrý, problémy byly s forhendem, který už taky zlepšuje. Má fakt vysoký standard základních úderů, chodí i na síť. Umí všechno, nemá žádné velké slabiny. Jakmile si začne věřit, půjde ještě nahoru. Na stovku má podle mě úplně jednoznačně.“ |
