Koukalová o konci kariéry: Už jsem měla deprese. Ale jsem zajištěná | iSport.cz
Jan Jaroch
20. října 2016 • 20:40

Koukalová o konci kariéry: Už jsem měla deprese. Ale jsem zajištěná

Autor: Jan Jaroch
TOP VIDEA
Boleslav - Jablonec: Hlavička Doležala se snesla přímo k nohám Jovoviče, který míč snadno dopravil do brány, 1:3 Boleslav - Jablonec: Hlavička Doležala se snesla přímo k nohám Jovoviče, který míč snadno dopravil do brány, 1:3
Petr Čáslava promluvil: o drogách, situaci v Pardubicích i Tomáši Rolinkovi Petr Čáslava promluvil: o drogách, situaci v Pardubicích i Tomáši Rolinkovi
VŠECHNA VIDEA ZDE

Dokázala porazit Serenu Williamsovou, Marii Šarapovovou či Moniku Selešovou. Přes pouhých 166 centimetrů se vytáhla až na 20. místo světa. Vyhrála tři turnaje WTA a při dvanácti dalších stála ve finále. Tenisovou profesionálkou byla Klára Koukalová od roku 1999 až do letošního září, kdy v tichosti ohlásila konec kariéry. Ve 34 letech odchází bez výčitek, jen málokterá kolegyně se může chlubit tak dlouhou kariérou. 



Na kurty pražské Sparty už přijela Klára Koukalová bez rakety, ale s o to lepší náladou. „Kolikrát si říkám, že kdybych věděla, že to bude taková pohodička, skončím třeba ještě dřív,“ smála se. 

Jak člověk zjistí, že už má s tenisem skončit?
„Začala jsem být strašně unavená z cestování. Už mě vyčerpávalo jezdit na letiště, žít v taškách a po hotelích. Pak už jsem měla úplně deprese, když jsem někam cestovala. Jak jsme se blížili k letišti v Praze, chtělo se mi brečet. Měla jsem úzkostné stavy. Řekla jsem si, že už mi za to tenis nestojí. Vydržela jsem na okruhu docela dlouho, moc holek skoro do pětatřiceti nehraje. Uvědomila jsem si, že nastal čas začít jiný život. Dvacet let jsem cestovala, už jsem chtěla být doma.“ 

Takže jste zvolila nenalinkovaný život bez tréninků a sportovních povinností. Jaký je?
„Krásný. Strašně si ho užívám. Jdu spát do své postele, probouzím se v ní. Můžu se věnovat rodině i svým psům, které jsem skoro neviděla.“

Kolik máte psů?
„Dva. Jsou to boloňští psíci Alf a Max. Jeden bílý a druhý černý, oba kluci zamilovaní do sebe. Chodíme spolu na procházky. Pro někoho to je úplně normální život, pro mě něco nepopsatelného. Nevstávám na trénink, nemusím se hlídat, abych neponocovala. Je to strašná změna, ale já se zatím vůbec nenudím.“ 

Když se ohlédnete zpátky za svou kariérou, jaký z ní máte pocit?
„S odstupem si říkám, jak to měla generace moje nebo Ivety Benešové těžké. Bylo nám dvacet, už jsme byly ve stovce a stejně jsme jezdily po turnajích samy, neměly jsme trenéra. Tenkrát to nefungovalo jako teď, že by měly hráčky podporu, jakou mají dneska od pana Černoška. I proto jsem ráda, že jsem vydržela a mohla hrát až doteď.“

Kdyby vám někdo před 20 lety řekl, že se dostanete na 20. místo světa, vyhrajete tři turnaje a 510 zápasů, podíváte se na tři olympiády a tak dále. Brala byste?
„Určitě. S tím jsem ani nepočítala, když jsem začínala.“

Bývalá tenistka Klára Koukalová
Bývalá tenistka Klára Koukalová

Dnes to má holka pod 180 cm v tenise těžké

Se 166 centimetry pro vás byla dvacítka limitem?
„Asi ano. Tehdy v roce 2013 jsem se, myslím, dotkla svého stropu. A výška ho do velké míry určuje. Je fakt, že když dneska nejste holka, co má 180 centimetrů a skvělý servis, tak bych vám asi neradila, abyste šla hrát tenis. Dnešní trend je někde jinde. Když jsem začínala, byla jsem v šatně tak průměrně vysoká a nebyl tam nikdo, kdo by servíroval jako dneska Kája Plíšková nebo Madison Keysová. To je úplně nová generace, tímhle směrem se tenis ubírá.“

Vy jste malého vzrůstu a podání bylo vždy vaší slabinou. Přesto jste se dokázala prosadit. Kdy jste si poprvé řekla, že se budete tenisem živit?
„Jakmile jsem se přiblížila ke stovce. Tehdy jsem to měla tak, že když se dostanete do stovky, už můžete tenis považovat za své povolání, už si jím dobře vyděláte.“

Při grandslamech se vám ale nikdy moc nedařilo, vyhrála jste na nich 24 zápasů a 50 prohrála. Třeba na US Open jste rekordmankou bez jediné výhry z dvanácti startů v hlavní soutěži.
Já vždycky grandslamy hodně prožívala. Pro mě to bylo úplně nejvíc, super body i peníze. Viděla jsem velký turnaj a hrozně jsem chtěla něco dokázat. Asi až moc. Dvakrát jsem se dostala do osmifinále, což není moc, ale zase ani málo.“

Entrée na grandslamovou scénu jste ale měla úžasné. V roce 2003 jste se z kvalifikace dostala hned do 3. kola Australian Open.
„Jó, tehdy jsem si myslela, že už to půjde všechno jak po másle. (smích) Říkala jsem si super, už jsem se dostala na 70. místo.... Ale on člověk rychle spadne z hrušky na zem. Každý týden je nový turnaj, když nejste pokaždé stoprocentně připravení, jde to rychle dolů. Ale tenkrát v Austrálii jsem si fakt říkala: Už jsem dobrá, už jsem vážně dobrá!“

Dnešní optikou vypadá tehdejší australský výsledek ještě líp, ve 2. kole jste vyřadila Moniku Selešovou, v tom prvním Marii Šarapovovou. Už nemusíme dodávat, že té bylo tehdy patnáct a šla z kvalifikace jako vy.
(smích) „To je fakt, tehdy jsem samozřejmě netušila, co ze Šarapovové vyroste. A ani jsem to neřešila. Spíš mi tenkrát spadl velký kámen ze srdce. Dva tři roky jsem se motala kolem 120. místa, právě tehdy v Austrálii jsem se konečně do stovky dostala.“

S velkou pompou přes tehdejší sedmičku Selešovou.
„To byl pro mě zlomový zápas v kariéře.“

Pamatujete si z něj něco?
„Vybavuju si, že si Selešová asi ve čtvrtém gamu udělala něco s kotníkem a já si říkala, že by mohla skrečovat. Ale pak si uvědomím: Vždyť jsi na grandslamu a hraješ proti Selešový, jak by ti to mohla asi skrečovat? Nakonec se to povedlo a tu noc jsem toho moc nenaspala. Hrálo mi v hlavě, že jsem ve stovce, jaká jsem frajerka.“

Úspěch v tenise? Je potřeba být pokorný a pořád pracovat

Kdybyste dnes měla dát mladým dívkám radu do kariéry, jaká by byla?
„Tenis je musí hlavně bavit. Nesouhlasím s tím, že úplně malé děti už hrají zápasy v babytenise nebo minitenise. Vidí nervózní rodiče u kurtu a i samy se stresují. Když tohle zažívají v šesti letech, co pak mají dělat v osmnácti dvaceti, kdy potřebují mít hlavu úplně čistou? Hlavně ať se neohlížejí na žebříčky, které se podle mě úplně zbytečně dělají i pro malé. Když jste první ve dvanácti letech, tak ve dvaceti vás stejně skoro nikdo nezná. Já bych radila, aby byl člověk pokorný, pořád pracoval, měl rád tenis a ono to třeba přijde.“

Vy jste do tenisu tlačená nebyla?
„Já hlavně začala na dnešní poměry hrozně pozdě, až někdy v sedmi letech. Dnešní děti začínají ve třech. Taky mě to nejdřív vůbec nebavilo, táta mi párkrát musel vysvětlit, že si nebudu hrát s panenkami a půjdu běhat. Taky mě k tomu dotlačil, ale nikdy jsem nezažívala tyhle nervózní turnaje v mladém věku. Podle mě nemají moc smyslu.“

Je celkem paradox, slyšet vás mluvit o tom, že tenis musí především bavit. Vás má hodně lidí spojeno s naprosto utrápeným výrazem, když jste hrávala.
„To je pravda, dost často jsem se tvářila jak kyselý citron. Hodně lidí si myslelo, že mě tenis nebaví, ale to byla jen moje maska. Vnitřně mě hrozně bavil, moc jsem chtěla uspět, ale bohužel to na lidi působilo tak, že jsem se třeba na zápas vykašlala. Ale ti, co mě opravdu znají, tak vědí, jak to je. Jsem hodně citlivý člověk, nedovedu si představit, že bych se na zápas vyprdla, i když to tak bohužel někdy vypadalo.“ 

Takový přístup vám musel škodit, co?
„Určitě mi škodil. Když soupeřka viděla, že mám hlavu dole a ploužím se tam, říkala si, že už musím být nalomená. Tohle bych na sobě změnila, kdybych měla v rukávu ještě druhou kariéru.“

Zkoušela jste to?
„Jo, ale až v pozdějším věku, kdy to nemělo moc šancí na úspěch. Kdybych na svém projevu pracovala už od dvaceti, tak by to bylo trošku jiný. Když se teď podívám na hráčky, všechny jsou profesionálky, žádná na sobě nenechá nic znát. To se mi líbí, že to tak zvládají. Já takovou povahu bohužel neměla, nepodařilo se mi to předělat. Jsem takový cíťa, a když to na mě sedne, je vidět, že bojuju sama se sebou.“

Nejvíce si vážím zápasu se Šarapovovou na Roland Garros

Přesto jste dosáhla nesmírně moc. Jakého výsledku si nejvíc vážíte?
„Osmifinále Roland Garros v roce 2012, jak jsem prohrála se Šarapovovou (4:6, 7:6, 2:6). Tam jsem hrála na hranici svých možností. Samozřejmě servis nebyl v tom zápase nic moc, ale líp odzadu jsem asi nebyla schopná hrát. A stejně to nestačilo. Ale pro mě to byl nejlepší výsledek, cením si ho asi víc než svých tří turnajových titulů. Protože tohle bylo na grandslamu, který je největší. Hrála jsem na centru a ještě proti meldoniu.“ (smích)

Tak ve třísetových zápasech měla Šarapovová vždy dobrou bilanci.
„Bohužel. Taky jsem si tam mohla něco lupnout. (smích) Samozřejmě něco nezakázanýho.“

Co si vůbec myslíte o dopingové kauze Šarapovové?
„Mě spíš mrzí to, jak se zametlo pod povrch, co užívá za prášky Serena. Ona má od WADA povolenou látku, která má stejné účinky jako heroin, navozuje euforické pocity a tak dál. Takže hrajeme proti těžce nemocné Sereně.... Jak to nedávno hackeři vytáhli na povrch, ukázalo se, že Serena bere tolik prášků, že to snad není možný. Jenže pak se to najednou ututlalo a nikdo to neřeší. Takže v tuhle chvíli řešit, jestli má Šarapovová meldonium, je divný. Samozřejmě ho taky nebrala jen kvůli tomu, aby se jí líp dýchalo, ale zamést před vlastním prahem by si měli i ostatní. Já když měla alergie, musela jsem jim na WADA dokázat, že nemůžu brát jiný prášek, posílala jsem jim výsledky testů. Oni rozhodovali, jestli si můžu stříknout inhalátorem sedmkrát nebo osmkrát za den. Byly s tím fakt velký obstrukce, a když si pak přečtu, co má povolený Serena, mrzí mě to.“

Je starou pravdou, že v tenise jsou rovní a rovnější, i proto jsou na okruhu vztahy deformované. Jaký je život v takovém společenství?
„Jsme takoví cirkusáci. Vždycky jsme říkali, že se Cirkus Humberto přesouvá z bodu A do bodu B. Jste v uzavřené bublině stejných lidí, cestujete po světě a neznáte nic jiného než tuhle bublinu.“

Leze to na mozek?
„Jo, ale každá práce má své stereotypy. Tohle je ten náš. Každý týden stejné obličeje, po patnácté hrajete turnaj na stejném místě. To už se nedíváte ani ven, jen čučíte do telefonu.“

Co vám přišlo nejobtížnější na tomhle životě?
„Samota. Pořád jste sám se sebou, řešíte prohry nebo výhry. Furt v letadle, furt v různých hotelích. Já měla nejradši listopad a prosinec, kdy byla pauza. Člověk vypnul a taky mohl dělat něco jiného. Tenis nejsou jen peníze. Vím, že spousta lidí to tak vidí, ale to je jen jedna stránka věci.“

Tou další například je, že si skoro nejde udržet partnerský vztah.
„Taky jsme skoro všechny rozvedené. Když to teď vidím z druhé strany, jsem doma a měla bych si představit, že bych partnera viděla jen pár týdnů do roka, je to hrozně těžký. Vůbec se nedivím tomu, že jsou tenisové vztahy komplikované.“

Vaše manželství s fotbalistou Janem Zakopalem nevyšlo. Vyčítáte si, že jste se během kariéry vdávala?
„To ne. Spíš si říkám, proč jsem se vdávala tak brzo. Svatbu jsem měla ve čtyřiadvaceti, teď bych to udělala trošku jinak, počkala bych. Nicméně je to taky zkušenost. Neměli jsme děti, není to zase takové tragédie.“

Nejkrásnější věc na tenise? Pocit z vítězství

Buďme ale pozitivní, udělejte tenisu reklamu. Co je na téhle práci nejkrásnější?
„Pro mě byl vždycky nejkrásnější pocit z vítězství. Když trénujete a najednou vidíte, že to funguje. A teď s odstupem času vidím, že jsem dělala něco, co mělo smysl. Teď jsem v důchodu a můžu si v klidu žít. Dvacet let jsem lítala a teď jsem zajištěná.“

Není ale moc brzy odejít do důchodu ve 34 letech?
„Asi je, ale já tomu prostě tak říkám. Důležité je mít co dělat dál. Musíte najít smysl života, protože doteď byl tenis úplně všechno. Byl to krásný život, ale jsem ráda, že zažiju zase něco jiného.“

Co chcete teď zažít?
„Teď si chci dát hlavně volno, protože si potřebuju trochu vyčistit hlavu ze všech těch stresů. Jednou bych chtěla komentovat zápasy, protože si myslím, že je dobré, kdyby se divák dozvěděl něco ze zákulisí o hráčkách i hře jako takové, což normální komentátor nemůže vědět. Snažím se učit trošku mluvit, chodím na rétoriku.“ 

Děti neplánujete?
„Věk už mám, uvidíme. Neplánuju, co přijde, přijde.“ 

Pořád chodíte s moderátorem zpráv na Nově Petrem Suchoněm?
„Jo, jo, už to bude skoro rok.“

 

Aktuální výsledky

Tenis
Články odjinud


Články odjinud