Kodeš vybral legendy českého tenisu. Kaderka minulost nectí, říká
Před 125 lety vznikl tenisový klub I. ČLTK Praha a s ním i organizovaný tenis v Česku. V bílém sportu Češi vždy patřili mezi největší světové mocnosti. Na hvězdy jako Ladislav Žemla či bratři Koželuhové navázali Jaroslav Drobný, Martina Navrátilová, Ivan Lendl a další. Ve spolupráci s trojnásobným grandslamovým šampionem Janem Kodešem jsme vybrali 25 největších osobností české a československé historie. Přečtěte si rozhovor s Janem Kodešem nejen o zapomínání na legendy a projděte si všech 25 příběhů vybraných tenistek a tenistů...
Jan Kodeš prošel v tenise vším, čím se dalo. Od sběrače míčků přes úspěšného hráče po daviscupového kapitána a prezidenta svazu. V neposlední řadě je však také historikem českého a československého tenisu a snaží se, aby slavná minulost nezapadala prachem.
Povězte, proč se v Česku tenisu tak daří?
„Je to dané naší neuvěřitelnou tenisovou historií. To je náš poklad. Česká tenisová asociace vznikla v roce 1906 a později byla mezi prvními, kdo se připojil k Mezinárodní tenisové federaci. Kořeny jsou u nás hluboké, ani komunistický režim tenis nezahubil, i když si tenkrát lidi schovávali rakety pod kabát, protože byl braný jako panský sport. My jsme byli ale až do roku 1948, v dobách Koželuhů, Hechta, Menzela, Cejnara, Síby a dalších, světová velmoc. Tohle byli všechno hráči světové úrovně. Tradice během padesátých let nevymřela, drželi to tady Javorský s Pužejovou. Tenis přežil svou smrt a pak navázal tam, kde skončil.“
Čím si takovou životaschopnost tenisu vysvětlujete?
„Na všech malých městech, ve všech vesnicích se i za komunismu tenis hrál. Všude byly kluby, jejich hustota byla neuvěřitelná. V každém klubu se vždycky našel někdo, kdo to slušně strkal a poradil ostatním. Když to srovnám s Amerikou, tam ani zdaleka není taková hustota tenisové základny jako u nás. Hraje se na Floridě, v Kalifornii a New Yorku, jinde budete kurty hledat. Kdežto u nás se hraje všude. A to je díky hlubokým kořenům, naší historii. To považuji za úplně nejdůležitější.“
Říká se, že Češi tenisu rozumí jako Rakušané lyžování. Souhlasíte?
„Protože jsme vždycky měli výbornou metodiku. To bylo dané tím, že se tady na FTVS učil tenis. I když přestal být olympijským sportem, stále se zde na fakultě vyučoval. Byli tam docent Šafařík a další. Dělaly se školení trenérů, metodické komise. Byl tu jednotný tréninkový systém, centrální vedení.“
Kaderka minulost nectí a neuznává
Tenisové know-how ještě před druhou světovou válkou dodal trenér Miroslav Buriánek, že?
„Ano, ten vyrazil do Ameriky a navštívil Tildena a další profesionály. Sešel se tam i s Karlem Koželuhem, vrátil se a přivezl informace. Vždyť můj první trenér Karel Semerád mě učil podle Tildenovy školy. První příručku tenisu u nás vydal už ale Karel Ardelt, mistr republiky 1922, v roce 1935.“
Existuje něco jako česká tenisová škola?
„Mám pocit, že ten název vymyslela cizina. Protože jsme měli takové úspěchy a všichni nad nimi žasli, že začali říkat: to je česká škola. Ale nebralo se to do detailu, jestli hraje Lendl topspin nebo Navrátilová voleje. Spíš byli šokovaní počtem úspěšných hráčů, tak říkali: Jo, Češi, ti mají dobrou tenisovou školu.“
Skoro všichni čeští tenisté ale mají krásně založené údery, hrají švihově. Nepamatuji si třeba českou hráčku, která by u tenisu hekala.
„To je dané tím naším lektorstvím, důraz na techniku byl u nás vždycky velký. Vychovávali jsme i dobré trenéry.“
Navíc se v Česku tenis učí na antuce, což je základ.
„Celá kontinentální Evropa je antuka, což je ohromné plus. Když se tenista naučí hrát na antuce, přizpůsobí se časem i ostatním povrchům. Na antuce se naučíte víc techniky, máte technický rejstřík daleko širší, než když vyrůstáte na betonu. Na něm se naučíte podání, snad přechod na síť, ale ve variacích jste pozadu. To je třeba případ Ameriky. Vždyť si vzpomeňte, že na Roland Garros neuspěli Sampras, Connors ani McEnroe.“
Myslíte, že se Češi dostatečně hlásí k bohaté tenisové historii?
„Myslím, že si jí nevážíme. Tenisové úspěchy zevšedněly. O víkendu jsme vyhráli Fed Cup a lidi si řeknou: No a co, už jsme ho vyhráli desetkrát. Mně říkají: Vy jste vyhrál Roland Garros, a kolikrát? Když řeknu dvakrát, podiví se: Jenom dvakrát? Protože vidí Nadala, který ho vyhrál jedenáctkrát. Lidi si na naše úspěchy zvykli, přijdou jim normální. Kdežto v takovém fotbale se na mistrovství Evropy nemůžeme ani dostat, a když se to jednou povede, tak je to obrovská sláva.“
V Americe mají areál Billie Jean Kingové, kurt Arthura Ashe, na Roland Garros sedíte třeba na tribuně Jeana Borotry, v Římě s hraje na kurtu Nicoly Pietrangeliho. U nás nic takového nemáme.
„V cizině se snaží pěstovat v mladých hráčích historii formou vydání plakátů, připomínáním bývalých vítězů svých turnajů a podobně. My si s tím moc práce nedáme.“
Což dokumentuje i fakt, že v dnešní éře superkoučů vlastně žádná z legend minulosti nepracuje ve prospěch českého tenisu.
„Řada lidí odešla do ciziny, ať to byli Novotná, Mandlíková, Lendl, Korda. A ti, co zbyli, pro český tenis nepracují, protože by pro to český svaz musel něco udělat. Nikdo z hráčů takové úrovně nepracuje a nedělá nic zadarmo, Lendlovy služby si platí třeba americká USTA. Svaz by jim musel nabídnout adekvátní podmínky a hlavně by k nim měl přistupovat s úctou a respektem, mít k nim vztah a být přesvědčen, že takoví lidé jsou potřební. Tak to u nás ale není. Letos uplyne 125 let od založení organizovaného tenisu u nás a měli bychom si uvědomit, co tenis ve světě dokázal. Současné úspěchy ale musely na něčem vyrůst. Není možné, aby se vedení tenisu včetně prezidenta Iva Kaderky chovalo k bývalým hráčům tak, jak se chová. Prezident Kaderka minulost nectí a neuznává, na nás, na hráče to působí tak, že si hraje na vynálezce českého tenisu.“
TOP 25 českého a československého tenisu
