iSport.cz u Nadalovy rozlučky: radši na lavičce, než aby ranil tým. Co Federer?
PŘÍMO Z MÁLAGY | K posledním týdnům kariéry se staví tak, jak ji žil dosud. S vášní i pokorně. Osmatřicetiletá tenisová legenda Rafael Nadal se loučí doma při finále Davis Cupu a je připravený ho celý odsedět na lavičce, pokud nebude španělskému výběru prospěšný. „Nejsem tu proto, abych končil, ale abych pomohl týmu zvítězit,“ vyhlásil vyrovnaně na předturnajové tiskovce. Deník Sport byl u toho.
V hotelu Higueron Resort, dvacet minut jízdy od haly Martína Carpeny, kde basketbalisty Unicajy Málaga vystřídali tenisté, se sešly desítky kamer a žurnalistů. A také šest mužů v červených tričkách s límečkem. V jejich středu seděl Rafael Nadal, dvaadvacetinásobný grandslamový šampion. Jednomu z nejlepších hráčů dějin běží poslední dny profesionální kariéry.
Zatím je prožívá bez velkých emocí. Prozradil, že se mu do výslužby ještě nechce, ale už mu nedává smysl pokračovat. Poslední ostrý zápas ve dvouhře svedl koncem července v olympijské Paříži s pozdějším šampionem Novakem Djokovičem a ač už měsíc a půl trénuje, aby byl při rozlučce konkurenceschopný, není si svou úrovní jistý.
„Ještě jsme se nerozhodli,“ podotkl španělský kapitán David Ferrer před úterním čtvrtfinálovým střetem s Nizozemci, že Nadalův start v zápasech není jistý. A asi nelze čekat ani podobné adieu, jaké měl před dvěma lety na Laver Cupu Roger Federer, když Švýcar po posledním mači seděl s Rafou na lavičce, drželi se za ruku a plakali.
Tehdy šlo v Londýně o dojemný okamžik. Přiletí vás nyní Federer vyprovodit do tenisové výslužby?
„Tohle je jiná situace. Tehdy jsme byli spoluhráči z jednoho týmu, tady jsem za Španělsko. Vážně nevím, jestli přiletí. Zkusí to, ale má napjatý program. Jde sice o můj poslední profesionální týden, ale nemyslím si, že by šlo o úplně poslední rozlučku. Ještě bude šance něco společně udělat.“
Jak vezmete emociální chvíli, která se blíží, vy osobně?
„Netuším, nedokážu předpovídat budoucnost. (úsměv) A ani o tom nechci přemýšlet. Vím, že mě čeká velká životní změna, ale ještě tu není. Přijel jsem, ne abych končil, ale abych pomohl týmu. To je ta nejdůležitější věc. Emoce určitě přijdou, ale do té doby se všichni soustředíme na to, abychom byli co nejlépe připravení a zvládly velmi těžké zápasy.“
Jaká je šance, že v nich nastoupíte?
„Pokusím se připravit co nejlépe a uvidíme, jak se rozhodne kapitán. Chci týmu pomoct všemi způsoby, jak to bude možné. Pokud nebudu v tréninku cítit, že mám šanci vyhrát singlový zápas, budu tím prvním, kdo řekne ne.“
Prý jste šéfa španělské střídačky a bývalého spoluhráče Davida Ferrera žádal, aby vás na kurt neposílal jen kvůli tomu, že končíte.
„Ano. Tým je na prvním místě a ani v nejmenším by ho nemělo ovlivňovat cokoliv jiného. Chci, aby udělal to nejlepší pro tým.“
Nemrzelo by vás pouze odsedět poslední týden kariéry?
„Šťastné konce existují jen v amerických filmech. Nezneklidňuje mě, jak bude vypadat ten můj. Moc bych si přál, aby tým získal Davis Cup, a tomu vše podřizuju. Nejkrásnější rozlučka by byla slavit tu se všemi. Přeji si, abychom zase vyhráli, ať už u toho mám být jako hráč či jen fandit z lavičky.“
Jak se tenisově cítíte?
„Poslední měsíc a půl jsem trénoval tak tvrdě, jak to jen šlo. Jelikož už nehraji tak často, úroveň mi hodně kolísá. Mám dobré i obtížnější dny. Připravím se, jak nelépe dovedu a pokud půjdu na kurt, bude to zase s velkým odhodláním a nadšením.“
Co vás přimělo definitivně skončit? Nové zranění?
„Spíš věci, kterými jsem si od loňské operace kyčle prošel. Získal jsem pocit, že už nezvládnu být konkurenceschopný na nejvyšší úrovni tak, jak bych chtěl. Nemůžu se denně připravovat s takovou vášní, která by k tomu vedla. Tělo mi to nedovolí. Jasně, mohl bych ještě rok pokračovat, ale proč? Abych se za potlesku loučil na každém turnaji? Nemám takové ego, abych něco takového potřeboval. Prostě mi nedává smysl hrát dál.“
Už jste se s koncem vnitřně smířil?
„Jsem docela citlivý člověk, ale na tohle se dokážu dívat s nadhledem. Život běží, každého sportovce tohle jednou čeká. Jsem jen jedním z dalších. Nekončím jako někteří jiní, kteří kvůli tenisu vyhoří. Kdybych mohl, hraju dál. Prostě už jen nezvládnu trénovat tak, abych podával top výkony a pokračovat tudíž nedává smysl. Udělal jsem všechno, šel jsem loni na operaci, ale nešlo to tak, jak jsem si přál. Přišel jsem o část bedrokyčelního svalu, nezvládnu trénovat na sto procent a k tomu se nabalují další menší zranění. To je koktejl, který vás donutí skončit. Přinejmenším někoho, kdo od osmi let trénuje s takovým zápalem jako já. Už mi jiné možnosti nezbývají. Akceptuji to a nedělám z toho drama.“
Odcházíte v pokoji?
„Rozhodně. Můžu odejít v míru sám se sebou, protože jsem dal tenisu úplně vše. To mi dává největší vnitřní uspokojení.“
Co vám ze sportu bude nejvíc chybět?
„Soupeření, návaly adrenalinu, atmosféra velkých zápasů. Tohle v životě mimo sport těžko najdete. Ale čeká mě zase mnoho ještě šťastnějších a důležitějších okamžiků. Vážně se konce vůbec nebojím. Vždy jsem žil šťastně i bez tenisu a vím, o čem mluvím, protože kvůli zraněním jsem vynechal spoustu času. Těším se na to, co přijde.“
