První společný rozhovor Lehečky s Neumannovou: Porážky nevadí, Jirko! Jak vypadá jejich život
On patří k nejlepším tenistům planety. Ona je dcerou olympijské vítězky, chtěla napodobit Petru Kvitovou, ale z kurtů zběhla k atletice a postupně se prosadila jako influencerka na sociálních sítích. Lucie Neumannová (22) a Jiří Lehečka (23) tvoří již rok pár. V prvním společném rozhovoru, který se uskutečnil na Floridě před zahájením přípravy na daviscupové utkání s USA, vylíčili nejen život bok po boku, jenž se odehrává víc v cizině než doma. A popsali, jak v sobě různou cestou objevili talent. Každý na něco jiného.
Sportovci bývají obvykle velmi soutěživí a vy trávíte společný čas hodně aktivně. Zajiskří to někdy, když jeden druhému ujede na kole či ho předběhne?
Jiří: „Když si jdeme s Luckou zahrát tenis, tak je to cítit.“
Vy ji nešetříte?
Jiří: „Trošku jo. Ale když jí se povede pěkný úder, nebo mě nějakým způsobem nachytá, je z ní ta čistá radost cítit.“
Až škodolibá.
Jiří: (smích) „Přesně tak. Jako by mi říkala: Dostala jsem tě! A ona do tenisáku pinknout umí. Dřív hrávala závodně.“
Lucie: „Jirka mi zase dost ujel na běžkách! Protože bruslil a já jela klasicky, tak na mě čekal asi čtvrt hodiny.“
Jiří: „To je pravda, ale soutěživost si spíš nechávám až na kurty. Jinak jsem hodně v pohodě.“
Lucie, vaší disciplínou je atletika, běhy na 400 a 800 metrů. Dáte Jirkovi zabrat, když se běží?
Lucie: „Párkrát jsme si šli zaběhat, ale nemůžu nasadit nějaké šílené tempo, protože Jirka má pak zápasy nebo tréninky. Takže je to spíš takový regenerační výklus, příjemný rande než závod.“ (smích)
Jiří: „Když jdeme běhat, tak jen opatrně. Ve výklusu jsem silnej, jakmile by to bylo něco víc, tak radši ne.“
Lucii byste nemohl stačit.
Jiří: „Myslím, že bych se s ní udržel.“
Lucie: „Na sprinty je Jirka určitě silnější a myslím si, že kdyby běžel naplno osmistovku, mohl by překonat můj osobák (2:13,78). Ale já jsem zvyklá běhat i deset kilometrů, a to tenisti nepotřebují.“
Jiří: „Taky mám většinou tréninky, takže se šetřím, ale…“
Ale kdybyste chtěl…
Jiří: (smích) „Kdybych chtěl, asi vyhraju, ale pak bych se dva dny nemohl postavit, protože na tenhle pohyb nejsem prostě úplně zvyklý.“
Jaký sport vás nejvíc baví provozovat společně?
Jiří: „Na běžkách je to moc fajn. Člověk vypadne z města, je v přírodě. Ty si užívám strašně moc. Byli jsme na Šumavě, jsem zvyklý jezdit i u nás v Jizerských horách, kam jsem vyrážel jako malý s rodiči. V tomhle sportu jsme na podobné úrovni, i když Lucka ho má naučený technicky určitě líp.“
Lucie: „Ale Jirka to přerve silou. A mě baví i společné běhání.“
Lucie, Jirku často doprovázíte po turnajích. Zvládáte během nich i sama trénovat?
Lucie: „Je to složitější, ale i tak normálně trénuju. Někam přijedeme a první, co hledám, je stadion. Většina hotelů má naštěstí fitko, takže si každý den sama zatrénuji. A třeba v New Yorku jsem byla běhat v Central Parku.“
Jiří: „Když jsme byli na turnaji v Basileji, kde mají atletický stadion a osm fotbalových hřišť volně přístupných hned vedle tenisové haly, bylo to ideální. V Mnichově to samé. V Evropě je to fajn, horší jsou cesty za oceán, když přichází jet lag a pro Lucku je horší se dostat do tréninkové pohody.“
Nervy na tribuně opadají
Lucie vás doprovází na turnajích často. Byl jste se už ale vy podívat na jejích závodech?
Jiří: „Ještě ne. Měl jsem to samozřejmě v plánu. Ale minulý rok jsem hrál v Cincinnati, když Lucka běžela. Na začátku toho letošního jsem se chtěl přijít podívat na halové závody, ale zase jsem byl v Austrálii.“
Lucie: „A já stejně byla nemocná.“
Jiří: „Díky tomu mě to aspoň tolik nemrzelo.“
Lucie: „Když jsme ale byli na společném soustředění na Tenerife, tak se šel Jirka podívat na můj trénink.“
Jiří: „Vidíte, že se snažím.“
Jaká jste, Lucie, vy fanynka, když sledujete Jirkovy zápasy? Šije to s vámi, nebo zůstáváte v klidu?
Lucie: „Na začátku našeho vztahu jsem byla při jeho zápasech strašně nervózní, ty dvě hodiny na tribuně pro mě byl strašný stres. Ale postupně jsem získala větší nadhled. Říkám si: Vždyť další týden je další turnaj a další zápas. Už si uvědomuju, že nejde o život, a jsem o hodně klidnější. Samozřejmě mu strašně fandím, a když se hraje důležitý bod, jsem nervózní. Ale už jsem si tak nějak zvykla.“
Když máte svou holku v hledišti, vyhecuje vás to víc?
Jiří: „Spíš ji trochu lituju, protože znám z Davis Cupu, že je horší se dívat než sám hrát. Ale vždycky jsem rád, když tam Lucka je. Vím, jestli sedí na tribuně, slyším ji třeba fandit. Ale jinak to při zápase už moc nevnímám. Spíš jde o pohodu mimo kurt. Máme společné zájmy, je nám spolu dobře. Když máte svého partnera na turnaji, je život o dost jednodušší.“
Oba máte podobný osud, našli jste si sport, který se od vás moc nečekal. Vy jste, Lucie, asi měla běhat na lyžích jako maminka, Jirkova rodina zase spíš tíhla k plavání, že?
Jiří: „Nikdy v životě jsem nebyl veden k jednomu sportu. Rodiče mě hlavně směřovali k tomu, abych byl dobrý a slušný člověk, dobře se učil. Vychovávali mě jako člověka a ne jako sportovce, byť chtěli, abych se hýbal. Jsem z vesnice, dělal jsem všechny sporty. Chodil jsem s tátou běhat, naučil mě dobře technicky plavat. Když jsem byl malý, bruslil jsem na ledě s hokejkou, kopal jsem s dědečkem fotbal. Ale tenis mě prostě chytil nejvíc. Velká část rodiny ho hrávala. Máma s tátou i sestra. Babička s dědou chodili na důchodcovské čtyřhry. Kurty jsme měli skoro hned před barákem a jako dítě jsem chtěl dělat to, co zbytek rodiny.“
I Neumannová chtěla být tenistka
Lucko, vy jste si tenis opravdu prosadila jen na základě toho, že jste v televizi viděla vyhrát Petru Kvitovou Wimbledon v roce 2011?
Lucie: „Je to tak. Byla jsem dítě nejlepší běžkyně na lyžích na světě. A už odmalinka jsem na sebe cítila tlak. Když mě čekal závod na běžkách, strašně jsem se toho bála, brečela a nechtěla jít. Protože hned moderátoři vyhlašovali, že tady stojí dcera Katky Neumannové. Takže jsem hledala úplně jiný sport, v němž mě nikdo nebude moct porovnávat s mamkou. Tak jsem si řekla, že chci hrát tenis. Akorát už mi bylo deset let.“
Což je dost pozdě.
Lucie: „Přesně tak. Ale já fakt dlouho hledala, protože jsem nechtěla být porovnávána s mamkou.“
Dokážete si, Jirko, představit, že byste hrál tenis a jmenoval se třeba Jiří Lendl?
Jiří: „Nedovedu. Obdivuju všechny sportovce, kteří se zvládli prosadit i přes nálepku, že jsou dítě slavného rodiče.“
Popište, jaká je Lucie tenistka?
Jiří: „Urputná! (smích) Do každého míče jde na sto procent. Když jsme hráli tenis na dovolené na Maledivách, pokoušela se klouzat na betonu v běžeckých botách. Snaží se vyhrát každý míč. Ráda útočí, ale umí se i dobře bránit. A byl jsem překvapený, jak dobré má voleje. Prostě celodvorcová hráčka.“
Lucie: „Mně šel vždycky forhend, ale strašnou slabinu mám v bekhendu. Nehraju rok, a stejně forhend dobře cítím. Ale bekhend je prostě špatný, stejně jako předvídání hry. Servis je technicky docela dobrý, i když bych se ještě mohla naučit všechny ty spiny. A velká slabina byla v mentální stránce.“ (smích)
Jak to?
Lucie: „Jakmile přišel big point, úplně jsem změnila hru a jen jsem se bránila, místo toho, abych si pro bod šla.“
Jiří: „Tohle jsou věci, se kterými se asi každý jako děcko potýkal. Já zase už jako dítě za důležitého stavu do míčku třísknul, jak nesilněji jsem mohl. A buď to tam spadlo, nebo ne. (smích) Užíval jsem si pocit, že hned vím, jak to dopadne, nemusím budovat výměnu a mám ji ve svých rukách. Častěji to nevyšlo, ale když se mi takhle míček povedl, byl to dobrý pocit.“
Kdy jste se, Lucko, dostala do fáze, kdy vás tenis začal štvát a zavrhla jste ho?
Lucie: „Bylo období, kdy jsem pro něj dělala úplně všechno. Školu jsem studovala jen online, trénovala jsem dvakrát denně, k tomu kondice. Kurty máme u baráku, takže jsem třeba ještě večer šla sama trénovat servis. Jenže pak nastal v zápase důležitý stav a já dala dvojchybu. Říkám si: Ty jo, tak já tady dělám servis každý večer, a stejně to dopadne takhle! Tenis je tak komplexní sport. Musíte mít fyzičku, silnou hlavu, dobrou techniku, předvídat na kurtu. Potřebujete cítit balon, což jsem přirozeně nikdy neměla.“
Slavný doktor poradil atletiku
Kdo vás nasměroval k atletice?
Lucie: „Známe se dobře s Pavlem Kolářem, který říkával: Kdybys dělala atletiku, tak by to bylo lepší a víc by ti to šlo. Jenže já si dál šla tvrdě za tenisem. Ale byla jsem často zraněná, měla furt problémy s ramenem a loktem. A nezbývalo mi nic jiného, než běhat. Pro zábavu jsem si zkusila zaběhnout závod a bez tréninku jsem nedopadla úplně špatně. Všichni mi tam hned začali říkat, jak hezky běhám. I mamka mi po diskusi s Pavlem řekla, že by byl dobrý nápad zkusit atletiku, a k tomu můžu pořád hrát tenis. Po týdnu, co jsem začala trénovat se skupinou, jsem si tam hned našla kamarády. Bylo to úplně jiné prostředí než tenis. Tak jsem se rozhodla pro atletiku, protože když něco dělám, tak naplno. A když mi i Pavel říkal, že na tenis nemám takový talent, nechtěla jsem do něj investovat svůj čas.“
Vy jste ale v tenise aspirovala na to, že z vás bude profesionálka, dokonce jste strávila nějaký čas v akademii na Floridě.
Lucie: „V deseti jsem se rozhodla, že chci být světová jednička, a podle toho jsem i trénovala. Že to nevyšlo, je už druhá část příběhu. (smích) Ale můj cíl to byl.“
Když tohle, Jirko, slyšíte, vážíte si o to víc, že vy jste se dokázal skutečně prosadit?
Jiří: „Určitě jo. Tohle jsou ale momenty, nad kterými se člověk zamyslí málokdy. Když jsem v tenisovém kolotoči, jen se snažím dělat všechno správně, dobře trénovat, jíst, spát, vyhrávat zápasy. Ale když takhle Lucku poslouchám, uvědomuju si, že v tenise si musí sednout extrémně vysoký počet věcí, aby se kariéra povedla. V tomhle sportu se dokáže uživit hezky jen první stovka a projít tímhle sítem je strašně těžký. O to víc si vážím toho, že mně se to povedlo, měl jsem od začátku podporu rodiny a všech dalších lidí. Byl to pan Hajátko v Jablonci, jehož syn mě trénoval od desíti let. Kromě rodiny mi tihle dva dali pocit, že mi věří a můžu to někam dotáhnout. To se hezky ukázalo na tom, že neměli vůbec žádný problém mě pustit do Prostějova, protože věděli, že potřebuju dál růst. Jsem s nimi v kontaktu pořád, jsou to skvělí lidé, mám je moc rád. A pak už se bavíme o tom, že mi v Prostějově dal šanci pan Černošek. To jsou fáze kariéry, kdy se to musí sejít. Na druhou stranu i sám hráč musí ukázat, že má kvalitu a je ochotný dělat to, co se po něm vyžaduje. Já byl vždycky poctivý, respektoval jsem autority a lidé mě podpořili. Pak už to bylo jen v mých rukách.“
Lucka byla asi také poctivá, ne?
Lucie: „Určitě jo a věřím, že hodně. Odmalinka jsem u mamky viděla, jak se sport dělá na profi úrovni, a jsem sama tak zvyklá fungovat. Prostě ale ne každý má to štěstí, že to jeho tělo vydrží. Dám dobrý příklad. Byli jsme si s Jirkou dělat vložky do bot. Jakub Suzan, odborník na ortopedické potřeby, mi říká: Vy máte nohu úplně hroznou. Mám ploché nohy, z čehož jsou problémy. A pak se otočí na Jirku: Vy máte naopak nohu úplně super! Ne každý máme stejné tělo. Furt mě trápí zranění, nemoci. A to vás strašně brzdí. I když jsem pilná, další věci mi neumožňují, abych byla ve sportu výjimečná a jezdila reprezentovat Česko.“
Jiří: „Lucka jako malá viděla u mamky, jak se sport dělá na stodvacetiprocentní úrovni. A možná získala pocit, že je cíl extrémně daleko. Když v patnácti vidíte, jak se to dělá na extrémní úrovni, a řekl bych, že tvoje máma to dělala nejlíp ze všech, tak může být sportovní úspěch najednou hrozně nepředstavitelný. Kdyby mně někdo v šestnácti řekl, co všechno obnáší profesionální tenis, nevykašlal bych se na něj, ale asi by to na mě mělo opačný efekt, než aby mě to motivovalo. Já to zjišťoval až sám postupně, když jsem si ověřil, co všechno je potřeba dělat.“
Lucie: „Já to měla hodně jiné i v tom, že jsem odmalinka chtěla být olympijská vítězka nebo světová jednička a vyhrát grandslam. Nic jiného neexistovalo. Normální děti to mají tak, že se chtějí dostat do okresního přeboru, pak na republiku a třeba ji i vyhrát. A když se jim to povede, koukají, co je dál. Tak to měla i moje mamka. Jenže pro mě nic jiného než velké medaile od prvních chvil neexistovalo.“
Hlavně se dobře uč! slyšel Lehečka
To je asi taky součást prokletí slavného jména…
Lucie: „Asi jo. Teď už si to uvědomuju, ale zpátky to vzít nejde.“
Jiří: „Já když začínal hrát tenis a řekl, že bych se jím jednou i živil, oba rodiče se zasmáli a odpověděli: Hlavně se dobře uč! Bylo něco tak extrémně vzdáleného, že by se to mohlo povést. V roce 2021 jsem maturoval, rok předtím za covidu jsem jednou přišel domů a máma se mě ptá: Kam půjdeš na vysokou školu? Odpověděl jsem jí: Žádná vejška, já budu hrát tenis. Šok, který to doma způsobilo, byl ohromný.“
Oni netušili, že chcete mezi profesionály?
Jiří: „Trochu jo, ale tehdy jsem ještě sportem nevydělával skoro žádné peníze. Byl jsem jen zabezpečený, abych mohl odjezdit turnaje, ale bydlel jsem na ubytovně a nemohl si třeba koupit, co chci. Rodiče tvrdili: Musíš mít plán B! Co když se zraníš!? Odpověděl jsem: Já se nezraním, bude to dobrý. Přístup mých rodičů byl hodně jiný. Ale věřili mi, dali mi důvěru a já se postupně osamostatnil.“
A Lucčin plán B byla atletika. Lepší, než chodit do školy, co?
Lucie: „To ne, vždyť já pořád studuju. (smích) Když jsem se rozhodla vyměnit tenis za atletiku, začala jsem natáčet videa, což mě vždycky bavilo. Sdílela jsem je a asi to bylo pro lidi zajímavý, protože měnit sport takhle v pozdějším věku se už moc neděje. Měla jsem úspěch na sociálních sítích, kterým jsem se začala postupně čím dál víc věnovat, až se z nich stala moje práce. To byl asi můj plán B. A plán C je škola.“ (smích)
Máte ještě nějaké atletické sny? Umístění na závodech nebo čas?
Lucie: „Měla jsem cíl, jaký čas bych chtěla zaběhnout. Ale tím, jak hodně cestuju a mám dost práce, je těžké udržet si jen stejný level, na kterém jsem byla. Teď si spíš sport hrozně užívám. Vážím si toho, že můžu běhat, baví mě to a líbí se mi, že třeba můžu další holky skrz svoje videa motivovat, aby taky začaly sportovat. Ale s tím, jak teď žiju a vím, jak se má sport správně dělat, mi je jasné, že nemůžu sportovat na vrcholové úrovni i já.“
Rady olympijské vítězky
Jirko, dává vám Lucie nebo její máma Kateřina rady do kariéry?
Jiří: „S Lucčinou mámou jsme se bavili několikrát. Ani náhodou mi neříká, jak mám hrát forhend, ale její rady celkově k přístupu ke sportu mi přišly hodně dobré. Když se mi letos nedařilo na antuce a nepovedl se mi ani další turnaj v Římě, z čehož jsem už byl hodně skleslý, seděli jsme spolu. A já jí povídal, že mám pořád extrémní motivaci a těším se na každý trénink i zápas. Tenkrát mi řekla, že to je to hlavní, co má člověk od sebe očekávat. A pokud bych tohle necítil, tak je lepší na týden nebo dva vysadit, abych se zase začal na tenis těšit. Diskutujeme spolu dost a její pohled je pro mě vždy hodně zajímavý.“
Lucka vám někdy dala také dobrou sportovní radu?
Jiří: „Od Lucky nejvíc cítím to, že mě dokázala trošičku uklidnit. Mně na tenise vždycky smrtelně záleželo. Když se mi něco nepovedlo, bral jsem to jako konec světa. A od Lucky jsem pochytil trochu jiný přístup. Sport není jediná věc na světě a musím si uvědomovat, že mám štěstí, že mě živí to, co mě odmala baví. Když vidím, kolik dřiny třeba atleti musí obětovat a za jaké peníze, tak to dělají vážně jen srdcaři. Je to extrémně podhodnocený sport. Ale to je prostě trh. To je stejné, jako když v tenise budeme srovnávat dvouhru a čtyřhru. Takže musím říct, že mi Lucka hodně pomohla uvědomit si kariéru z většího nadhledu. Když jsem prohrál, dala mi častokrát najevo, že se přeci nic neděje. Vždyť pořád žiju svůj sen.“
Měla jste, Lucko, tenhle nadhled, když jste sama hrála tenis?
Lucie: „Ne! Ten získáte až s věkem a zkušenostmi. Kdybych ho měla dřív, dělalo by se mi určitě všechno líp. Ale teď ho aspoň můžu použít u Jirkovy kariéry.“
Královna sociálních sítí
A také byste ho mohla trochu vzdělat okolo vystupování na sociálních sítích. Obvykle tam jen napíše, že děkuje za turnaj a uvidíme se příští rok…
Jiří: (smích) „Tohle je jiná disciplína než sport. A jak Lucka třeba neměla štěstí na cit pro tenisák a tělo neuneslo vysoké tréninkové dávky, tak pro sítě má naopak cit ohromný. A já skoro nulový. Takže když pak poslouchám, jak bych měl něco udělat a natočit, tak si uvědomuju, že na to doopravdy talent nemám. A poznám to i podle toho, že když se i odhodlám něco natočit, budí to ve mně lehkou averzi. Necítím, že to je součást mého já. A přesně tohle Lucka v sobě má. Teď ji na sportovním festivalu na Lipně dali, ať akci moderuje, a napoprvé to zvládla výborně, všichni ji chválili. Má prostě takový talent, našla se v tom.“
Kdy jste v sobě tenhle talent objevila?
Lucie: „Už jako malinká jsem se na základce pokoušela natáčet youtube videa. Jsou strašně trapný, ale snažila jsem se. Prostě mě bavilo natáčet a něco vyprávět do telefonu. Pak jsem začala s fotkami na Instagramu. Dělat videa a mluvit jsem se ale styděla. Bála jsem se, že se mi budou lidi smát. Jednou jsem to ale zkusila a hned první video, v němž jsem mluvila, mělo asi půl milionu zhlédnutí.“
Co jste říkala tak moudrého nebo zábavného?
Lucie: „Byl to vlog ze zajímavého místa, který se mi povedl. Bylo mi tehdy asi osmnáct nebo devatenáct. Zkoušela jsem to dál a skoro každé video mělo úspěch. A jelikož mě to bavilo, věnovala jsem se tomu dál. S tím začaly i nějaké spolupráce a vše se rozjelo.“
Vážně se nechcete Jirkovi starat o sociální sítě?
Lucie: „To se musíte zeptat jeho.“
Jiří: „Už mi to bylo mnohokrát nabízeno a možná ten čas jednou nastane, ale vždycky si říkám, že se živím hlavně tenisem a byl bych rád, kdyby to tak dlouhou dobu ještě zůstalo. Nemůže každý dělat všechno nejlíp. A já se to snažím dělat v tenise.“
Když máte takovou expertku vedle sebe, je přeci škoda ji nevyužít.
Jiří: „Já si to uvědomuju, konzultujeme spolu skoro každý příspěvek, který dám. Není to tak, že bych si sítě dělal úplně podle sebe, Lucčina stopa je tam znát. A upřímně si myslím, že oproti ostatním tenistům nedělám příspěvky zase tak špatně. Spíš jde o čas s tím strávený. Nejsem ochotný tomu dát prostě tolik. Taky je ale pravda, že svět tímhle směrem spěje a Lucka umí sítě úplně skvěle, takže je dost možný, že jednou jí to celé přenechám.“
Kdo má, Lucie, dobré sítě z tenistů?
Lucie: „Mně se třeba líbí Sabalenková.“
Jiří: „A to je prostě ten problém, protože nějaké tanečky nejsou moje krevní skupina.“ (smích)
Lucie: „U ní příspěvky nepůsobí čistě profesionálně a ukazuje tam i část života mimo kurt, což lidi zajímá a mně se líbí. Naopak kluci jako Alcaraz nebo Sinner dohrají zápas a hned dají post. Je jasný, že jim dělá sítě někdo jiný. Dělají to profesionálně dobře, ale není tam vidět pohled do zákulisí, což chce fanoušek taky vidět.“
Lehečka: Tenisté si musí uvědomit, že jsou produkt
Nakonec je hezké, že jste oba na životní cestě našli to, v čem jste dobří a co vás živí.
Jiří: „Ne každý může být nejlepší ve všem. Pokud jste trošku inteligentní a cítíte odezvu ostatních, svůj talent objevíte. A pokud vás to ještě baví i živí, je to skoro nejvíc. Dřív se objevoval názor, že aby si člověk na sociálních sítích zasloužil pozornost, musí ve svém oboru být jeden z nejlepších a vozit medaile z velkých akcí. Ale ta doba je pryč. Lidi ostatní sledují, protože je to baví. A ve výsledku někteří, kteří se dřív smáli tomu, že někdo dělá sociální sítě, se dneska snaží dělat úplně to samé. Třeba Lucce to dávalo plno atletů sežrat.“
Lucie: „Smáli se mi.“
Jiří: „Protože dělala sítě, ale běhala na republikové úrovni. A teď to dělají všichni jako ona, protože zjistili, že je to největší šance se ukázat a trošičku si přivydělat. Všichni včetně tenistů si musí uvědomit, že jsou jen produkt. Dokud si to neuvědomí, budou si jen stěžovat. Ale v momentě, když to přijmete, uvidíte věci jinak. To je stejné jako se čtyřhrou nebo s mixem. Hráči na US Open nadávali na mix, jaká to byla komedie. Ale ukažte mi turnaj v mixu, na který se přišlo podívat osmdesát tisíc lidí. Je to smutný, ale člověk je reálně jen produkt, který má vydělávat peníze. A pak je v tenise zase dostáváme zpátky. Ano, formát mixu v New Yorku nebyl nejšťastnější, ale marketingově byl skvělý. Je to prostě otázka trhu. A tak to bylo i s Luckou. Lidi ji sledovali, protože je to bavilo. Možná se to ostatním atletům nelíbilo, mysleli si, že na to mají větší právo. Ale přeci jim nikdo nebránil dělat sítě stejně. A teď se jim věnují taky.“
Lucie: „Je pravda, že mi to ze začátku dávali sežrat a nebylo to moc příjemný. Ale teď už můžu mít nadhled a říct, že stejní lidé za mnou pak přišli, jestli jim nemůžu dát rady nebo kontakty na spolupráce.“
Náplň přítelkyně na turnaji
Povězte, když jezdíte po tenisových turnajích s Jirkou, není to pro vás trochu nuda? Pořád se jen na něco čeká, pak Jirka prohraje a je nevrlý.
Jiří: „To teda nejsem! Naopak musím říct, že jsem jeden z mála, který když opadne deset minut po bezprostředních zápasových emocích, je úplně v pohodě.“
Nevymýšlí si?
Lucie: „Samozřejmě ho porážka mrzí, ale na mě je Jirka vždycky hodný, i když blbě prohraje. A ještě k té nudě na turnajích. Kdybych neměla vlastní práci a zájmy, asi bych se zbláznila. Lidi vůbec netuší, jaké to je. Jirka ráno odjede, začne fyziem, rozcvičkou a rozehrávkou. Pak se jde rychle najíst, po zápase na doping a na média. Pak znovu fyzio a je večer. Takže se potkáme ráno na snídani a pak večer.“
A co děláte v mezidobí vy?
Lucie: „Jdu si sama zatrénovat. A pak pracuju. V tomhle má moje práce strašnou výhodu, že ji můžu dělat odkudkoliv na světě. Sednu si k počítači a řeším emaily, smlouvy, nebo natáčím a stříhám video. Jsem paní svého času. Je jedno, jestli budu pracovat ráno nebo večer, z Prahy nebo z New Yorku.“
Už jste si na tenise našla kamarádku?
Lucie: „Nějaké pokusy tam byly, ale zatím jsem si žádnou blízkou kamarádku nenašla. Ale třeba Josefína od Menši (argentinská přítelkyně Jakuba Menšíka) je fajn.“
Alcaraz udělal na Lucii dojem
Špičkový tenis viděný zevnitř je trošku zvláštní prostředí, že?
Lucie: „Už když jsem hrála tenis na té nízké úrovni, pamatuju si, jaké to bylo. V šatně nemůžete mít kamarádku, protože proti ní kdykoliv můžete hrát. Měla jsem takhle kámošku, která mě ořízla v tiebreaku, a já z toho byla úplně rozhozená. Říkala jsem si, že v tenise žádnou kamarádku ani nechci. Možná proto se mi atletika ze začátku tak líbila, protože tam proti oštěpařce nebo výškařce v životě nebudu závodit.“
Potkáváte řadu tenisových hvězd. Kdo je vám sympatický?
Lucie: „Carlos (Alcaraz) nebo Jannik (Sinner) jsou strašně inspirativní. I když jsou momentálně nejlepší na světě, zároveň jsou tak strašně pokorní a skromní. Před tréninkem třeba pozdraví jak mě, tak celý tým. Když Jirka v Dauhá Carlose porazil, přišel i za mnou a řekl mi, že gratuluje. Vždycky se směje. Je hezké vidět nejlepší na světě, jak jsou tak strašně pokorní.“
Ještě něco vás zaujalo?
Lucie: „Když jsem hrávala tenis, vůbec jsem si neuvědomovala, že nejlepší tenisté jsou celý rok pryč. Jirka teď třeba nebyl dva měsíce doma. Žijete po světě po hotelech, společného času jsme spolu strávili víc v cizině než doma v Praze.“
Když jste spolu, působíte jako lidé, kteří by bez pohybu a endorfinů nemohli být. Souhlasíte?
Jiří: „Myslím, že takový jsem. Profesionální tenis je však velký zápřah, takže když nemusím nic dělat, je to nejlepší. Ale po pěti dnech na dovolený už začínám být neklidný, protože jsem na pohyb odmala zvyklý.“
Lucie: „Já si vždycky z Jirky dělám srandu, že jakmile nebudu moct trénovat, nevydrží to se mnou. Jsem na sport tak strašně zvyklá a dělá mi radost. Pocit po tréninku by mi chyběl hodně.“
