Z Plzně přestoupil do Slavie, vyhrál s ní ligu, nakoukl do reprezentace a ještě si zahrál v Maďarsku, Německu a Řecku. Někdejší útočník Robert Vágner nemá o fotbalové zážitky nouzi. „Rád vzpomínám na kvalifikaci o olympiádu se Španěly. Doma se mi podařilo dát z vápna polonůžkama gól do šibenice,“ říká. „V tu chvíli nás posílal do Atlanty, bohužel jsme dohrávali v deseti, Raúl nám dal dva góly a na olympiádu jsme nejeli.“
„Nejraději vzpomínám na jedenáct gólů, které Slavii pomohly k titulu. Já, jednadvacetiletý mladý kluk, vstoupil do šatny, kde nás bylo osmnáct a z toho šestnáct reprezentantů z áčka či do 21 let. Sedl jsem si vedle Honzy Stejskala, který byl o dvanáct let starší a vrátil se z Anglie. Já patřil spíš k těm zakřiknutějším, moc jsem toho nenamluvil. Byl tam Vláďa Šmicer, útočník číslo 1. Roman Hogen, který pak odešel. Jirka Vávra, který zařídil Slavii postup proti AS Řím. Po mně navíc přišel ze Žižkova Karel Poborský.
Sílu dopředu jsme měli, byli jsme schopni dávat každý zápas dva, tři góly. Proti každému soupeři jsem se snažil prosadit nebo aspoň připravit gól. Například získat standardní situaci, jelikož jsme měli hráče, co to uměli velice dobře kopat.
Slavia získala titul po 49 letech. My jsme v Drnovicích prohráli, odjížděli z benzínky na dálnici a zjistili, že Uherské Hradiště porazilo Olomouc 2:1. Takže jsme zacouvali zpět a začali slavit hned na benzínce. Oslavy jsem si velmi užil.
Začínal jsem v Lokomotivě Plzeň, kde hrál táta, který mě tam také přivedl. Bylo to tak ve čtyřech, pěti letech. Chodil jsem tam asi rok. Pak jsem měl čtrnáct dní chřipku - a už jsem tam nešel. Byl jsem takové dítě, že po delší době se mi do kolektivu vracet nechtělo. Dva roky jsem fotbalově vysadil a začal plavat a dělat jiné sporty, třeba volejbal. Potom táta přišel, když mi bylo sedm či osm let, že dělají nábor do sportovní školy Škody Plzeň, a vybrali si mě.
Fotbalu jsem se snažil dávat strašně moc. Kolikrát i na úkor školy. V sedmnácti jsem dostal profesionální smlouvu a až sestra mě přesvědčila si dodělat učňák. Od té doby jsem hrál fotbal čtyři roky tady v Plzni, pak si mě vyhlídla Slavia a šel jsem do Prahy.
Byl jsem dva roky Maďarsku, dva roky v Německu a rok v Řecku. Na všechny tři štace vzpomínám rád, ačkoliv do Újpesti se mi ze Slavie moc nechtělo, nevěděl jsem, jak se tam domluvím. Maďarština je strašná řeč. Hrál jsem tam dobře, ve finále poháru jsem dal dva góly a my vyhráli 2:1. Na ten popud si mě Cottbus vybral do bundesligy.
První zápas za reprezentační áčko jsem odehrál v únoru 1999 v Bruselu, kde tenkrát začínal i Honza Koller. Rád vzpomínám i na kvalifikaci o olympiádu se Španěly, doma se mi podařilo dát z vápna polonůžkama gól do šibenice, jednoznačně můj nejkrásnější. Položil jsem se do toho stranou z vápna a zapadlo to do šibenice. Od té doby už jsem to nedělal, abych si neublížil. (smích) V tu chvíli nás tenhle gól posílal do Atlanty, bohužel jsme dohrávali v deseti a prohráli.“
