Brněnský fotbalista Pavel Zavadil získal titul ve Spartě a v Izraeli. Vyzkoušel si taky švédskou a řeckou ligu, prošel Ostravou, Příbramí, Drnovicemi a Olomoucí. „Fotbalu jsem odmalička podřídil všechno,“ říká 36letý záložník.
„Na první ligovou trefu si vzpomínám dobře. Bylo to v době, když jsem hrál za Drnovice. V Teplicích. A ten gól jsem dal podél gólmana střelou mezi jedenáctkou a vápnem. Brankářem Teplic byl tehdy, myslím, Tomáš Poštulka. Pocity byly krásné, obrovská euforie, štěstí. Ale slavil jsem normálně, žádný extrém.
Na úplně první gól už si nevzpomenu, ale jako malý jsem měl pochopitelně radost z každého zásahu a radoval jsem se hodně. Byly to hodně příjemné zážitky, moc rád na to vzpomínám.
Začínal jsem u nás na vesnici v Pňovicích. První trenér byl můj táta, který nás trénoval v žácích, mě i bráchu. A jelikož žáci byli jen jedni, tak už jsem jako malý kluk musel být mezi staršími a vzpomínám na to rád. Vzali mě hned mezi sebe a myslím, že mi to pomohlo a hodně mi to dalo.
Jelikož jsem byl na hřišti každý den, a když jsem přišel domů, jenom sundal tašku a šel kopat, gólů byla spousta. A co si tak matně vybavuju, slavil jsem jako hráči, které jsem viděl v televizi.
Z angažmá ve Švédsku a v Izraeli mám před očima první branku ve druhé zemi. Dával jsem ji levou nohou zpoza vápna, po takovém odraženém balónu. Měl jsem velkou radost, ale zápas jsme bohužel prohráli. Že jsme izraelskou ligu vyhráli, jsem v té chvíli bral tak nějak přirozeně. Byl to nejlepší mančaft ligy, něco jako Sparta tady. Takže očekávání fanoušků bylo veliké a já jsem rád, že se nám podařilo naplnit.
Oslavy byly bouřlivé. Hlavně na hřišti. Po posledním zápase diváci vtrhli na hřiště a my hráči jsme jen tak tak utekli. Kdo neutekl, přišel o všechno a byl zle poškrábaný. Takže jsem vzal nohy na ramena a utíkal.
Vnitřní radost z gólů mám pořád stejnou. Je to nádherný pocit. Ale oslavy na hřišti a nějaké srandovní kousky, to se věkem trochu změnilo. Spíš emoce nechávám v sobě.
Oblíbeného gólmana, na kterého se mi dařilo, jsem neměl. Každý hráč chce samozřejmě vstřelit gól proti nejlepším celkům a ukázat se. Na druhou stranu, každá branka je důležitá, ať je to v lize, v poháru, kdekoli.
Fotbal jsem chtěl hrát vždycky. Byl to odmalička můj sen, kterému jsem podřídil všechno. Takže jsem rád za to, kam jsem to dotáhl. Ale ještě nekončím a chtěl bych si užít i roky, které mám před sebou.“
