Dnes jim obývák zpestřují vlajky nové vlasti, na ramínku visí české reprezentační dresy. Dvacetiletá dcera Nozomi výtečnou češtinou vypráví, že si jednou chce zahrát hokej i na olympiádě. Za Česko.

Když v Naganu probíhala olympiáda, bylo Nozomi Kiribuchiové šest let. Vykulené pískle. Nadšeně poskakovala na tribuně a fandila českým hokejistům. V dresu, v kotli s českými příznivci. Stejně jako celá rodina.

Stačila jedna rada Ivana Hlinky a všechno se pro ně změnilo. Odletěli na druhou stranu světa, stali se z nich Pražáci. Jsou jimi pořád, přestože dvě ze tří dětí teď válí v cizině – syn Yuto v turecké lize, starší dcera Eri v Kanadě.

Důkaz jejich vášně pro Jágrovu zemi? Když hraje nároďák proti Japonsku, fandí se Čechům. „To je přece samozřejmé,“ směje se sympatická Nozomi, vedle které při rozhovoru hrdě sedí táta Kenji.

Občas její povídání doplní. Ale jenom občas. Z písklete už je dávno dospělá slečna. A česky umí vážně líp.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Nagano?
„Krásná vzpomínka, hlavně na finále Česko-Rusko. Upřímně řečeno – byla jsem hrozně unavená, tak jsem při tom utkání usnula. Jak dal ale Svoboda gól, všichni kolem začali křičet a já se s hrozným leknutím probudila. Ptala jsem se mámy, co se děje. A ona šeptem: Dali jsme góla!“

Řekla: Dali JSME?
„No jo. My jsme si Čechy vybrali, že jim budeme fandit.“

Proč?
„Původně jsme se jeli do Nagana podívat na lyže, protože táta je lyžařský instruktor. A když už jsme tam byli, tak jsme se vydali i na hokej. Znali jsme inline hokej, tak nás napadlo, že tohle bude podobné. Zašli jsme do obchodu s dresy a chtěli jsme kanadský. Jenže už byl vyprodaný, tak jsme si koupili ten, který ještě měli. Nejdřív jsme ani nevěděli, že patří Čechům. Náhoda.“

Takže kdyby tehdy kanadské dresy ještě měli, dneska bydlíte v Torontu?
„Asi jo. (smích) Že je český, jsme si uvědomili až před televizí podle semifinále Česko-Kanada. Češi vyhráli, tak jsme si řekli, že půjdeme zafandit. Osm hodin jsme čekali na naganském nádraží a ptali se, jestli někdo nemá lístky navíc. Dva jsme získali od Kanaďanů, kteří před tím najisto počítali s finále. Táta s mámou se tak na stadion už dostat mohli. Co ale s námi dětmi? Šli jsme do hospody, kde se scházeli čeští fanoušci a sportovci, svěřili jsme se, že nám tři lístky chybí. A Češi hned: To nevadí, my vás tam proneseme! Čapli nás na ramena, všichni jsme se nahňácali do davu, lístky po nás ani nikdo nechtěl. Hned jsme byli uvnitř!“

Zážitek?
(Táta Kenji: „Čeští fanoušci si nás ohromně oblíbili. Děti měly na hlavě čepici s maskotem olympiády, takže si je všichni pamatovali. A křičeli: Fanděte s námi! Dětem dokonce na tváře namalovali české vlajky.“)
„Já jsem si jí teda odpatlala, protože jsem nevěděla, co to je. (smích) Vybavuju si, jak Češi obsadili celou jednu část tribuny, i když tam fůra z nich neměla lístky. Sem tam přišel Japonec a ukazoval pořadatelům, že mu někdo sedí na místě. Pořadatelé přišli, mrkli Čechovi na vstupenku a místo toho, aby ho odvedli k jeho sedačce, radši tam doprovodili toho Japonce.“ (smích)

Fandili jste s Čechy?
„My nevěděli jak. Inspirovali jsme se tak tím, co řvali Češi, i když jsme tomu vůbec nerozuměli. Copak Češi, do toho – to bylo jednoduché. Ale Dáme góla, dáme pro nás bylo těžší, špatně jsme to slyšeli. Takže jsme křičeli – Lámen góla, lámen! To nás malé bavilo. Lámen totiž v japonštině znamená nudle.“

Slavili jste pak český triumf?
„Šli jsme vyhlížet hráče před stadion. Byli hrozně milí. Dopita dokonce tátovi půjčil zlatou naganskou medaili. Jenom jsme vyvalili oči: Óóóó, on nám jí opravdu půjčil! Teda nám… Táta jí nedal z ruky, aby nám nespadla. Hned jsem začala strašně brečet: Já jí chci taky!“

Nebál se tatínek oslovit Dopitu, takového řimbabu?
(Táta Kenji: „Vůbec. Takovej hodnej obr to byl! Krásně se usmíval…“)

„Dopita tátovi podal medaili a prý: Na, tady si jí vem… Taky u nás byl Jágr, podepsal se nám na milion věcí, třeba i na takový malý bílý měřítko. Byl hodnej.“

(Táta Kenji: „A unavený. Hodně toho podepsal, ale chtěl rychle domů.“)

Kdo na vás z Čechů udělal nejlepší dojem?
„Právě ten Dopita!“

(Táta Kenji: „A Ručinský. Taky se usmíval.“)

„Mámě se moc líbil.“

Jako chlap?
„No jo. Prej vypadal hezky.“

Nežárlil táta?
(Táta Kenji se usmívá a kýve hlavou, že ne: „Já jsem byl nejvíc zvědavý na Svobodu, když dal vítězný gól. Úplně nejvíc kamarádský byl ale trenér Hlinka.“

„Byl hoooodně veselej. (smích) Křičel: Vyhráli jsme! No, tak trochu opitej byl taky. A přes překladatele mému bráchovi řekl: Hokej je nejlepší hra. Ale jestli ho chceš hrát, musíš hrát v Česku. Bráchu to hrozně dostalo. Hned: Tati, já chci hrát hokej v Česku. Kvůli Hlinkovi.“

A táta na to kývnul?
(Táta Kenji: „Jako lyžařský instruktor jsem ho do té doby trénoval na sjezdovce. Tak jsem mu řekl, že jestli bude tak nadšený do hokeje, jako byl do lyžování, tak že mu hokej klidně dovolím.“)

„Hlavně mámu to nadchlo. Prej: Letíme do Česka!“

Hned jste kupovali letenky?
„To ne. Chvíli to trvalo, sháněli jsme kontakty. Po roce jsme se vypravili do Česka jenom tak na třítýdenní výlet. Známí nás zavedli na Spartu, brácha se ségrou tu trénovali. U vchodu na Spartu jsme se nestačili divit – mezi různými poháry byla i fotka šampionů přímo z Nagana a vedle hokejistů jsme na tom obrázku vykukovali i my! Potkali jsme se pak třeba s útočníkem Zelenkou, nebo s brankářem Hniličkou. Tady ho mám pořád na fotce. Je hezkej, koukám…“ (smích)

Kdy jste se do Česka odstěhovali natrvalo?
„Někdy kolem roku 2000. Nejdřív sestra s mámou a bráchou. Táta se mnou zůstal ještě skoro rok v Japonsku, abych dodělala základní školu. Brácha se sestrou měli přes nějaký kontakt původně zamířit na Slavii, nakonec se dostali na Kobru, kde jsem pak začala hrát i já.“

Jak těžké byly české začátky?
(Táta Kenji: „Byly s tím problémy, rok příprav. Docela jsme si užili s vízem do Česka, tehdy tady lidi nebyli na Japonce moc zvyklí. Ale abych se na to jenom kvůli tomu vykašlal? Rozhodně ne.“)

„To spíš máma, která tady v začátcích byla dýl. Neměla tu tátu, česky nerozuměla. Měla to těžký.“

Jak si rodiče sháněli práci?
„Z Japonska měli živnostenský list. Zřídili si agenturu pro Japonce, která pomáhá s průvodci, překládáním, ubytováním.“

Co je v Česku pro Japonce kromě jazyka nejtěžší?
(Táta Kenji: „Malinko je poznat, že tu dlouho vládnul komunismus.“)

„To si myslím taky. Když jdete do obchodu, v Japonsku vás uvítají. Dají najevo: Jsme rádi, že jste u nás. Jste naši hosté. Za všechno poděkují. Když jsme přijeli do Česka, bylo to jiné. V obchodě ani nepozdravili. A při placení: Cožeee, vy nemáte drobnýýý? Takový přístup v Japonsku vůbec není. Tam jdete do restaurace a obsluha se ptá: Chutná vám?“

To se vám po Japonsku nestýská?
(Táta Kenji: „Moc ne. I přes všechny kulturní bariéry je Česko dobrý stát. Že je na vás v obchodě někdo nepříjemný? Pozitivních věcí tu najdete mnohem víc. Lidi jsou hodní. Ochotní pomoct. Viděli jsme, že dětem se tady líbilo. Navíc – v Japonsku se sice každý tváří, jak je nápomocný, ale nikdy nevíte, jestli je tak hodný opravdu i uvnitř. Jestli to není jen taková maska. To v Česku najdete lidi, na kterých je hned poznat, že vám opravdu moc rádi pomůžou.“)

A zlé taky poznáte hned?
„Těch tolik není.“

Co mají Japonci a Češi naopak společného?
(Táta Kenji: „Lásku k pivu.“)

„V Japonsku je mnohem dražší. Japonci si navíc dají jedno pivo a jsou hotoví. To v Česku do sebe hodíte čtyři a: Áááá, další!“

Nozomi, líbí se vám víc japonští, nebo čeští kluci?
„Pro japonské holky jsou Evropani přitažliví. Nejsou tak prťaví jako Japonci, i rysy v obličeji jsou takové jiné. Takže odpověď je jasná.“ (smích)

Ještě něco českého by mohlo mít v Japonsku úspěch?
„Určitě hudba. Česká hudba je krásná. Antonín Dvořák a takovýdle… V japonské učebnici hudební výchovy máme díky němu velký Pražský hrad.“

Průměrný Japonec tedy ví, kde Česko leží?
„Japonci nejsou tak blbí jak Američani. Evropu znají moc dobře. Pro malé děti jste navíc sympatičtí ještě kvůli něčemu jinému. Česko se japonsky řekne Čeko a čoko zase znamená čokoládu. Malí Japonci si někdy říkají: Jééé, to Čoko, to je nějaká čokoládová země? Tak to je príma! Taky jsem to říkala.“ (smích)

Proto se vám sem chtělo!
„Asi. Všude jsem tehdy vykládala: Prej letíme do nějaký čokoládový země…“

Takže jste tenkrát v Naganu vlastně fandili nudlím a čokoládě.
(smích) „No jo, nudle a čokoláda… Vidíte, byla to legrace, ale stejně jsem si tam nakonec pobrečela. Čeští hráči totiž po finále dostali kytičky, které pak házeli fanouškům na tribunu. Jednu chytila i moje ségra. Já jí ale chtěla taky. Strašně moc! Brečela jsem a vřískala, až mi čeští fanoušci nějakou podali.“

Chodíte fandit na hokej i teď, patnáct let po Naganu?
„Jo, jasně! Miluju hokej, hraju ho, ráda ho sleduju. Táta taky. Ten hokej úplně začal studovat, stal se z něj náš rodinný trenér. Hlavně na gólmany toho ví dost, protože moje starší sestra chytá. Vím od něj, že český brankářský styl je sice dobrý, ale existují i nové kanadské styly. A že když se je Češi naučí, mohou na tom být líp.“

Myslíte?
„Český styl je pořád založený na haškovském lehání, které ale dokonale dokáže opravdu jen Hašek. Měl na to dostatečně rychlé pohyby. Češi bohužel nejsou všichni Haškové. Škoda, že na to tolik nemyslí a jedou si pořád to svoje. Třeba se to změní. V květnu by na základě našich kontaktů měl do Česka přiletět zámořský trenér Francois Allaire, který vedl i brankáře z NHL, třeba Vokouna nebo Roye. Chtěl by tady předat svoje zkušenosti, třeba ten kanadský styl osloví i Čechy. Vždyť Allaire ho učil i mojí sestru.“

Takže dneska už po ledě nelehá jako její vzor Hašek?
„S hokejem sice začínala kvůli Haškovi, dneska je pro ní ale idolem Luongo z Vancouveru. Je fakt dobrá. Vypracovala se do nejvyšší kanadské ženské ligy. V univerzitním týmu. To už je slušná úroveň. Beru jí jako svůj vzor. Taky bych se chtěla dostat na nějakou kanadskou univerzitu.“

Půjde to?
„Zatím trénuju za kluky na Kobře a protože ročníkově s nimi už hrát nemůžu, tak zápasy za ženy absolvuju na Kladně a v Berouně.“

Není to s kluky maso?
„Jednak trénuju s mladšími a pak – při tréninku nemají důvod mě někde přizabít. Občas na nějaký kontakt dojde. Když se mi na ně povede klička, všichni: Ouuuuu!“

A vy si připadáte jako Jágr.
„Teď se mi líbí i jiný hokejista – Jeff Skinner z Caroliny. Je strašně dobrej bruslař a technik. Navíc jeho ségra hrála s mojí ségrou v týmu.“

Vašeho bratra zase hokej zavál až do Turecka. Jak to?
„Dostal se tam přes jednu mojí kamarádku, která tu zemi má ráda a už v Turecku nějakou dobu taky hraje. Bráchovi se tam docela daří, jenom kromě hokeje nemá moc co dělat.“

Brácha je v Turecku, sestra v Kanadě. Co takhle japonská reprezentace, v ní nikdo z vás neskončí?
„Vlastně jsem se už do ní jednou pokusila dostat, navštívila jsem její soustředění. Prý by ale radši spolupracovali s lidmi, kteří jsou přítomni v Japonsku. Kde je trenéři mají víc na očích.“

Výkonem byste na japonský nároďák měla?
„Myslím, že kdybych se hodně snažila, tak by to šlo. Oni jsou dost snaživí. Je to tam víc dané technikou bruslení, zato v Česku spíš hrou samotnou. Je to úplně jiný hokej. Nevím, po téhle zkušenosti bych možná jednou – až třeba vystuduju tu kanadskou univerzitu – zažádala spíš o zdejší občanství a zkusila se dostat do české reprezentace. To by byl hezký happy end. Kdybych si za Česko zahrála třeba na olympiádě. Na turnaji, kde to pro mě a mou rodinu celé začalo.“