Velkoplošná obrazovka pověšená na jeřábu, diváci sedící na střeše tenisové haly, polonahý „robinson“ Jakub Kohák pobíhající po hlaďounkém hřišti, kde byl před pár měsíci prales. Tohle byla akce, která se nedá zopakovat a k ničemu přirovnat. Tolik jiná než úžasná a přitom v podstatě normální rozlučka Pavla Horvátha.
Ten včera na vlastní oči a nohy pocítil "genius loci" místa, které Brňáci zbožňují natolik, že zničené Lužánky sami zrekonstruovali a vykoupili na Švancarovu benefici všechny vstupenky.
Atmosféra na stadionu, na jehož polovině se člověk pořád bojí, aby se někam nezřítil, byla daleko lepší než při lize na Zbrojovce anebo během právě probíhajícího EURO U21. Tohle je brněnský paradox, nepřenosný za hranice města.
Co říct k Petrovi Švancarovi? Můžete si o něm myslet cokoliv. Třeba že je šašek, exhibicionista, egomaniak. O. K., možná všechno z toho opravdu je. Ale hlavně: ten borec dokázal velkou věc. Je na místě mu upřímně poděkovat. Za perfektní zážitek a obnovení tradice, ze které roky těžil celý český fotbal.
Sobotní pohled na odhadovaných 35 tisíc spokojených fanoušků a nadšené osobnosti na place za tu dřinu stál. Určitě nejen Švancarovi. Jen ti zranění kazí dojem.
