Poslední večeře je známá biblická událost ze života Ježíše Krista, který den před svým umučením seděl se svými učedníky a symbolicky jim rozděloval chléb a víno jako „své tělo a svou krev“. Tento výjev mi vytanul na mysli, když jsem závěrečnou večeří vyprovázel dalšího úspěšného zahraničního trenéra ze zakletého českého prostředí.
Přestože jsem byl varován panem šéfredaktorem Lukášem Tomkem, abych v jednom článku neřešil dvě témata (a já si většinou jeho rady beru k srdci), dnes to risknu, a jen proto, že spolu těsně souvisejí. To první jsem naznačil v úvodu a tím druhým začnu.
Tak tedy je to přesně rok, co jsme si s panem šéfredaktorem plácli, že budu psát páteční články do této přílohy deníku Sport. Činím tak s potěšením, i když téměř sedmdesát článků znamená sedmdesát point, a mít každou neděli zpracovanou verzi nového námětu, mi dá někdy zabrat. Pointa znamená myšlenku či smysl, ale i nějaké překvapivé či dokonce humorné vyvrcholení. Humor dělat neumím, ale řekněme, že jsem se vždy pokoušel předložit vám nějaké své myšlenky.
Vy, čtenáři, jste mě ocenili mírou čtenosti, kterou redakce Sportu umí statisticky sledovat. K mému překvapení byl vámi nejčtenější (především u těch internetových čtenářů) článek „ZAHRANIČNÍ ŽOLDÁCI, TÁHNĚTE DOMŮ“, který řešil velmi podobné téma, jako to, k němuž se za chvíli dostanu.
Na druhém místě byl u vás článek „Kamavéda, aneb Zacha a syn“, v němž jsem psal nejen o kauze hokejisty Zachy, ale i o modelech výchovy vrcholového sportovce, a na třetím místě článek „Kdo neskáče je taky Čech“, kde je téma obsaženo v názvu.
Mě osobně hřeje pocit, že v deníku, který je neskrývaně zaměřen na fotbalového a hokejového diváka, to nakonec vyhrály články, které přesahují rámec jednoho z těchto dvou nejoblíbenějších sportů. Inu, hlas lidu, hlas boží. Nemám sice rád cokoliv davového, jelikož dav nemá názor. Ale jednotlivci v davu, včetně těch, kteří se řídí pouze selským rozumem, názor mají a jsou cenným lakmusem, který neberu na lehkou váhu.
Už dávno vím, že i odborně-populární téma musí být napsáno tak, aby mu rozuměl i vrátný. Nuže zvedám sklenku jako symbolický akt oslavy roční historie a vám čtenářům děkuji za přízeň, jelikož solidní čtenost způsobila, že jsme si plácli s panem šéfredaktorem i podruhé, ještě na jeden rok.
Připíjím s přáním, abych vám i v dalším roce dokázal předkládat zajímavé pointy. A to druhé téma by se dalo nazvat „Zahraniční žoldáci, táhněte domů II“.
Český nároďák nesplnil na nedávném mistrovství Evropy volejbalistek výkonnostní cíl, umístění do 8. místa. Jinak mezinárodně úspěšný italský trenér Parisi nedokázal s týmem to, co jsme očekávali. Mně i jemu bylo jasné, že jeho mise je u konce, a slušný mrav velí spolupráci důstojně uzavřít. Zvolil jsem akt společenské večeře, kde jsme hodnotili jeho čtyřleté působení.
Najednou se v jeho očích zaleskly slzy a on mi sdělil, že ho nejvíc mrzí, že mě zklamal, jelikož ví, co jsem si s domácími trenéry užil, když jsem přivedl „cizího žoldáka“. Neplakal jako slaboch, nevymlouval se, nestěžoval si na hráčky, neházel neúspěch na nepřízeň osudu, smůlu či nekorektnost rozhodčích. Plakal, protože tu práci i družstvo měl rád a bylo mu to líto. Znal křehké a citlivé stránky života žen. Některým sice nedal na ME šanci, a ty ho asi nebudou mít rády, ale on měl rád je.
Zastávám názor, že trenér u nároďáku má dostat dvě šance. Carlo Parisi je dostal, výsledkově neuspěl a musí odejít. Psal jsem o tom, že v nároďáku musí trenér přesvědčit ke státní reprezentaci hráčky, které komunita národa i on sám pokládá za nejlepší. A protože hra v klubu je pro hráčky prioritou, zvažují svou účast v národním družstvu a ve vztahu k trenérovi jsou to ony, kdo drží trumfy v ruce. Trenér Parisi nejdůležitější české hráčky přesvědčil, ale neuspěl.
Vítěz Evropského poháru 2013 a letošní finalista Champions Legue odchází, stejně jako před ním trojnásobný mistr světa Julio Velasco, Steward Bernard a Laurent Tillie (čerstvý mistr Evropy 2015). Všichni svým rozměrem dalece přesahovali české prostředí, ale všechny je české prostředí krutě „semlelo“.
S trenérem Parisim jsem prohrál i já, jelikož jsem ho k reprezentaci přivedl. To je úděl a já svého rozhodnutí nelituji. Vyhrál Evropskou ligu 2012, postoupil do Final Four druhé skupiny World Grand Prix 2015. Posunul kulturu práce v reprezentaci na vyšší stupeň a nás, vedení svazu, rovněž leccos naučil.
Opakovaně konstatuji, že mnohé týmové sporty (volejbal nevyjímaje) si v minulosti na sebe vytvořily systém tak nízkých nároků, že se dostaly mezinárodně na vedlejší kolej. Zvyklosti v domácím prostředí jsou tak silné, že je zevnitř ani dobrý český trenér neprolomí, a ve volejbalu je neprolomili ani zahraniční, včetně trenérů mistrů světa a mistrů Evropy.
Když jsem se s Carlem loučil, bylo mi to taky líto a zároveň jsem byl i naštvaný. Existuje vůbec na světě člověk, který je „dost dobrý“, aby mohl trénovat český nároďák?
Související články
