Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trenéři jsou něco jako agenti FBI
Joe Navarro, agent FBI pro odhalování špionů a specialista na profilování pachatelů trestných činů, tvrdí, že v jeho oboru, kde jde o podstatně víc než o góly a body, nejdřív musíte zjistit, co špiona nejvíc zajímá, co by chtěl získat, po čem touží. Co mají agenti FBI společného s trenéry?
Joe Navarro je uznávaným expertem na neverbální komunikaci a řeč těla. Tvrdí, že můžeme podle řeči těla spolehlivě určit, že u dotazované osoby nastal nějaký problém nebo nesoulad. Takové zjištění je dost i málo a Navarro navozuje situaci, jejíž rozklíčování je denním chlebem nás, trenérů.
Agenti i trenéři mají co do činění s jevem zvaným motivace. Je to nejsložitější, ale také nejzávažnější téma psychologie. Kdekoliv hraje hlavní roli člověk, tam se tématu motivace nevyhnete.
Nejprve je nutné rozptýlit jeden mylný názor, že motivace je vnitřním procesem člověka, nikoliv vnějším. Dokonce i když někdo dělá sport pro peníze, primárním motivem nejsou peníze, ale například potřeba ocenění či seberealizace anebo třeba kompenzace nějakého osobnostního deficitu, a peníze mají symbolickou hodnotu.
Funguje to takto: potřeba – motiv – zaměření energie na cíl – čin – uspokojení potřeby. Když získáváme hráče pro národní volejbalový tým, jsme ve zcela jiné pozici než fotbal nebo hokej.
Hokejista nebo fotbalista přijede několik dní před mezinárodním utkáním, zatrénuje, odehraje zápas, vrací se do klubu a tím to končí. Hráč totiž patří klubu. Český volejbalový reprezentant musí po klubové sezoně strávit v nároďáku 50 až 70 dnů, které by jinak patřily odpočinku, dovolené, relaxaci.
Proto reprezentační trenér musí vynaložit extrémní energii, aby hráče získal, poněvadž pro ně je prioritou klub. Když jsem získával hráče ve své trenérské době, vždy jsem se pídil po motivu hráče startovat za národní tým.
Jeden měl motiv v prestiži, jiný v tom, že se chtěl dobře „prodat“ do klubu, poněvadž aktuálně neměl angažmá a nároďák je dobrá ozdoba profesního životopisu. Další si účastí v národním týmu chtěl vyřešit přípravu na vlastní klubovou sezonu. A jiný chtěl prostě prožít léto s českými kamarády, protože celou klubovou sezonu byl v cizím prostředí.
Ovšem podobně jako agentu Navarrovi nikdo nenapoví, rovněž nám žádný hráč skutečný motiv nevyklopí na rovinu a nejednou se schová za „čest reprezentovat svou vlast“. Moje zkušenost je, že pokud jako trenér nepřečtete motivy hráčů a podle toho nejednáte, jste při finální akci vazalem situace, kterou nejste schopen kočírovat.
Srovnání s prací agenta FBI může posloužit k vysvětlení podstaty motivace, ale ono to přeci jenom trochu pokulhává. Konkrétně v tom, že nás, trenéry, zajímá vývoj. A vývoj je změna. Trenér mládeže usiluje především o změnu v osobnosti hráče, zatímco trenér vrcholného družstva o změnu v chování družstva.
Vladimír Vůjtek má například vybudovat hokejový národní tým na nových základech, Pavel Vrba vytěžit na EURO ve fotbale maximum z družstva, které neoplývá hvězdami, a naproti tomu například trenér Jürgen Klopp dostat fotbalový Liverpool po letech půstu znovu na vítěznou vlnu. Všichni jmenovaní musí provést změny.
Co má být změněno, se netýká jen chování, ale především motivů. Tudíž k tomu, co máme s agenty FBI společné: odhalování potřeb a motivů hráčů. Přibývá i druhý úkol: potřeby a motivy formovat či utvářet. Přímo povinností je to u trenérů mládeže, ale platí to pro všechny trenéry. A to je také můj dnešní vzkaz: na začátku všeho stojí emoce, protože tendence člověka vyhledávat libé a vyhýbat se nelibému je větší, než jsme ochotni si připustit.
Emoce zabarvují vše, co člověk vnímá, a utváří z toho potřeby. A kde je potřeba, tam je motiv, a kde je motiv, tam je čin. Emoce mj. vystupují jako psychologické příčiny chování. Úkolem trenéra je vzbudit kladnou emoci, což znamená vyvolat situaci, kterou hráč bude vnímat jako vzrušující. Co vyvolá vzrušení, má motivační význam. Trenér Phil Jackson nastoloval i situace, kdy u basketbalistů vyvolával záporné emoce jako vztek či strach, a přiváděl je k překonávání stavů, kdy dominuje nelibost.
Ale v prvním i druhém případě je trenérovým mementem pomoci hráči uvědomovat si a utvářet potřeby. Buď tím, že u něj vzbuzuje touhu, nebo tím, že zvládnutím některých situací u něj dochází ke změnám postojů. To je nejtěžší a snad nejkrásnější trenérské poslání. I touha se totiž dá trénovat.
