Nejúspěšnější basketbalový kouč NBA všech dob Phil Jackson tvrdí, že prsten, jímž jsou oceňováni vítězové NBA, nebyl pro jeho hráče pouze kusem zlata, ale „kruhem lásky“, který symbolizoval pevné spojení mezi nimi. Jak by asi vnímal souznění českého basketbalového týmu na uplynulém mistrovství Evropy?
Nevím, zda Phila Jacksona zajímalo něco jako mistrovství Evropy, ale předešlu za něj i za čtenáře názor, že naši basketbalisté udělali velmi pěkný výsledek. Český, hokejem vypěstěný divák, bere pouze medaili, ale v ostatních týmových hrách je to jinak.
Připomínám, že vedle umístění a možnosti zahrát si o účast na olympiádě vyvolali basketbalisté pozitivní emoci národa. V hospodách se u televize fandilo a ještě větší bonus je, že určitě mnoho kluků říkalo svým tátům: „To bych chtěl taky hrát.“
A o to jde možná víc než o aktuální výsledek. Pokud bych chtěl odpovědět na otázku položenou v úvodu, pak troufale doufám, že i Phil Jackson by dal palec nahoru a že by potvrdil můj dojem, který bych shrnul do dvou jednoduchých postřehů. Ten první zní: zmíněný Jacksonův „kruh lásky“ byl v našem družstvu patrný, jelikož tým nápadně dobře bránil, a to vždy značí mentální sílu.
Ten druhý: tým je tak kvalitní, jak kvalitní jsou jeho klíčoví hráči. Jestliže týmové hvězdy mentálně i výkonnostně konkurují úrovni hvězd soupeřů, pak je konkurenceschopné celé družstvo a je tu fundament pro dobrý výsledek.
Satoranský a Veselý dle mého soudu oba předpoklady splňovali. Je tady po dlouhé době „první osmička“, a já bych byl před nadcházejícím ME ve volejbalu mužů i žen velmi potěšen, kdyby jeden z nich a nejlépe oba na pozici do osmého místa dosáhli. I když především u mužů je to velká výzva.
Mužský basketbal, stejně jako volejbal, sáhl na medaili naposledy v polovině 80. let, tedy před třiceti lety. A házená by musela jít do minulosti ještě hlouběji.
Od té doby se mnohé změnilo. Zaprvé zmíněné sporty se rozšířily do celého světa. Například světová volejbalová federace patří vůbec k největším na světě s 220 členskými zeměmi, z nichž minimálně 30 je na naší úrovni nebo nad ní.
Zadruhé do vrcholového sportu vstoupily peníze, ze sportu se stal byznys a Česko tomuto trendu evidentně nestačí. Jsme malá země a musíme na to jinak, jako v oborech, kde jsme se již světově prosadili. Zatřetí „boj o financování českého sportu“ zastiňuje „boj o českou odbornost“. Sport je sice podfinancován, ale až ten boj o finance dotáhneme do konce, pomůže nám to zvednout konkurenceschopnost českých sportovních her?
Nabízí se jednoduchý lakmus: zájem o české hráče v zahraničí sice klesá, ale hráči jako Satoranský, Veselý (basket), Jícha (házená), Konečný, Štokr (volejbal) se stále ještě prosazují. Avšak zájem o české trenéry, a tedy o českou odbornost je již téměř nulový.
A tento třetí jev už je v našich rukách, stejně jako čtvrtý, a to je, že jsme si v posledních minimálně 25 letech ve jmenovaných sportech pěkně dáchli. Tím mám na mysli, že jsme odborně zakrněli z důvodů, kterých je zase jistě víc.
Z tohoto dlouhého spánku se již v pudu sebezáchovy probouzíme, ale je to takové hořkosladké procitání. Příkladem budiž právě uplynulé ME v basketu, kdy byl národ „nachystán“ sledovat basket v ulicích na velkoplošných obrazovkách v případě vítězství na Srbskem, a nakonec si divák povzdechne nad sedmým místem s pocitem, že přišel o šanci spoluprožívat národní euforii, kterou má tak rád.
Basketbalisté naznačili, že zakořeněné zvyklosti z domácího prostředí se dají prolomit. Satoranský a Veselý vzešli sice z českých klubů, ale rozhodující vliv na jejich kvality měla činnost v zahraničí.
Izraelský trenér Ginzburg jistě „nesežral“ všechnu moudrost, ale vnímá vedení týmu jinak. Nejen proto, že má mezinárodní zkušenosti, ale rovněž proto, že není poznamenán českým prostředím. Nejlepší hráči mistrovského Nymburka jsou dlouhodobě Američané, ale vedle nich vyrůstají mladí čeští hráči, kteří nepřetržitě v „přímém přenosu“ sledují, co to znamená umět hrát basket. To jim mimochodem nesdělí žádný trenér, poněvadž se to učí nápodobou.
Už se z toho stává folklór, ale trvám tvrdohlavě na svém: jestliže je herní kvalita za hranicemi Česka, musíme se s ní alespoň zasnoubit, ne-li přímo oženit.
Český trenérský mozek má svoji cenu, ale basket, házená i volejbal dohání vlak, který jim před dvaceti lety ujel. A než ho dohoní, připusťme, že se všemi druhy podnětů ze zahraničí musíme alespoň inspirovat, pokud nás ponižuje výraz „učit se“.
Související články
