To byl mazec, přátelé. Vaše zraky se již upínají k fotbalovému EURO, ale pokusím se je ještě znovu strhnout o 14 dní zpět, kdy Kanada dovršila v přímém přenosu hokejovou revoluci. Ona to vlastně byla sportovní revoluce. V čem? Na to odpoví dnešní článek, ale na začátek s potěšením prozradím, že kanadský zázrak je důkazem, že peníze nejsou všechno.
Přesně před rokem jsem psal v této rubrice po MS v Praze článek s názvem Kanadský kult rychlosti a české slzy. Konstatoval jsem, že kult rychlosti je víc než bruslařská rychlost, rychlost vyhodnocení situace, rychlost myšlení, resp. předvídání, nebo rychlost provedení pohybu. Je to rychlejší prožívání času, „nábožná“ víra v rychlost.
Poklonil jsem se generálnímu manažerovi Jimu Nillovi a trenéru Toddu McLellanovi, že seskládali skvělý kanadský soubor, v němž výborně šlapaly všechny čtyři útoky. Vzdal jsem se tehdy hlubšího odborného hodnocení s tím, že je to úkol pro hokejové experty, a ne pro volejbalového trenéra.
Ovšem letos už vím podstatně víc, jelikož jsme si pozvali celý realizační tým Kanady jako hlavní mluvčí na mezinárodní sympozium Mosty, které pořádal Český olympijský výbor týden před MS v Moskvě. Tentokrát jsem měl možnost na vlastní oči a uši v sále České národní banky, kde Kanaďané prezentovali svůj projekt, vnímat, co je pro ně týmová kultura.
Můj trenérský kolega z házené, slavný gólman Michal Barda, to pěkně zformuloval do příštího vydání čtvrtletníku Coach. Já si tu větu vypůjčím, i když vyjde tiskem až za necelé dva týdny, a zároveň tak učiním reklamu našemu trenérskému čtvrtletníku: „Velké týmy už vědí, že musí vytvořit svou vlastní kulturu a prostředí úspěchu, aby do ní mohly přivést nadějné hráče a vychovávat z nich své budoucí hvězdy. Je to pro ně vzduch, který celý tým dýchá.“
Za sebe dodávám: to je dnes hokejová Kanada. A ze samotného semináře Mosty cituji větu kanadských koučů a vedení družstva: „Říkáme hráčům, že chceme být nejlépe připraveným týmem na světě. Ne, že chceme porazit Rusy, vyhrát šampionát nebo vydělávat nejvíc peněz - všichni, koučové i hráči, hrají za Team Canada bez nároku na odměnu. Chceme být nejlépe připraveným týmem na světě!“
Připomínám, že kouč národního družstva Kanady je určen až podle postupu play off NHL, takže třeba až měsíc před MS. Rovněž hráči se scházejí podle průběhu NHL na poslední chvíli. Žádná příprava během roku. Kanada nám prostě předvádí model, kdy systém je silnější než jeho účastníci.
Ten jejich systém má přesně defi nované cíle, postupy, pravidla a hlavně ideologii. Fuj, to je ošklivé slovo. Ale pokud ze sebe setřepu ozvěnu komunismu, pak mi nejlépe vystihuje kanadský zázrak.
Ta jejich ideologie je tak silná, že je vlastně jedno, kdo na MS v dresu Kanady přijede. Jak hráči, tak trenéři a členové realizačních týmů jsou špičky ve svém oboru, ale může se klidně stát, že jeden rok vyhraje titul mistra světa jedna parta a druhý rok úplně jiná. Společnou mají jen značku Hockey Canada a společnou filozofii: být v dresu své země nejlepší na světě.
Potvrzuje se, že výchova mezinárodně konkurenceschopných hráčů není ve všech týmových sportech jen otázkou peněz. A to chce rychle sejmout klapky z očí. Možná mi nepřísluší srovnávat hokej s projevovanými problémy ve fotbalu, volejbalu či basketu, ale například i hokejový kouč Luděk Bukač tvrdí, že se v Česku nevychovávají individuálně schopní jedinci, a poukazuje právě na příklad Kanady, kde změna přístupu v posledních letech byla výsledkem dlouhodobě promyšleného procesu, který se projevuje především na mladších hráčích.
V úvodu jsem psal, že peníze nejsou všechno. Abych nebyl pokrytec, tak dodávám, že sám o ně bojuji den co den pro svůj volejbal. Leštím kliky mocných, což bych jako trenér ani jako prostý občan nikdy neudělal. Ale jsem předseda svazu, který v první řadě musí svému sportu přinést peníze. Ovšem dnes už vím, že sehnat peníze je sice dřina, ale těžší je sehnat dobré lidi a vytvořit kulturu. A tu jsem nemohl přehlédnout u projektu Hockey Canada, který jsem měl možnost minulý měsíc poznat až do prvočísel.
Tříhodinová prezentace v ČNB, v níž vystoupili nejen hlavní kouč Bill Peters, ale i oba asistenti Dave Cameron a Mike Yeo, a dále i vedoucí a statistik. Pak výkony kanadského družstva na MS. A nakonec titul mistrů světa. Tak důkladnou lekci odbornosti už jsem dlouho neabsolvoval.
Když jsem se obrátil přímo na trenéra Peterse, jestli je pravda, že všichni, včetně hráčů, pracují zadarmo, divil se, na co se to ptám. Odpověděl: „To je snad samozřejmé, my chceme trénovat národní tým a chceme reprezentovat svou zemi.“
Trenéři hokejových mistrů světa působili při svém vystoupení na sympoziu Mosty sice velmi sebejistě jako individuality, ale to, jak se postavili ke svému společnému dílu, je pro mě nejlepší reprezentací pokory a úcty k něčemu nadosobnímu. To nadosobní je národ, společný sen i společný duch. Hned jsem si vzpomněl na Nohavicu: „Učte se pokory…“
Související články
