Už jako kluk, když jsem fandil našim hokejistům proti nenáviděným Rusákům (a ti hokejisté za to nemohli), jsem si všiml, že i poté, kdy naši celý turnaj váleli skvěle, byla nejdelší vzdálenost mezi prvním a druhým místem. Po fotbalovém Bělehradě 1976, Naganu 1998 i po vlastních získaných titulech, ale i po prohraných bitvách o první místo. Mám své soukromé vysvětlení.
Budu psát o magii trůnu či vrcholu. Tarotové karty, pokud jste je někdy viděli, obsahují 22 trumfů (tzv. velká arkána) a každý trumf zobrazuje nějaký lidský archetyp. Archetyp je výraz psychologa Junga a znamená jakýsi typický model (pravzor) lidského chování či typické situace, jevy nebo představy, které se v historii i ve všech kulturách stále opakují.
Jsou tam třeba Blázen, Císař, Mág, Velekněžka, ale třeba i Kolo štěstí, Síla nebo Smrt. Prostě modality, které najdete všude v životě kolem sebe a například ve všech pohádkách nebo bájích. Já přidávám ještě jednu, které říkám „trůn“ a je symbolem něčeho dotaženého na absolutní vrchol.
Dovolte mi, abych trochu prodal i svůj sport – volejbal, poněvadž si to tentokrát opravdu zaslouží. Mám na mysli pět a půl tisíce diváků v Brně na finálovém zápasu extraligy Brno-Liberec. To tady už dlouho nebylo. Šéfovi klubu Martinu Geržovi se vyplatil odvážný kousek přesunout finálové zápasy play off do hokejové arény. Jeho záměr jsem mu rozmlouval, ale mýlil jsem se.
On správně odhadl sportovní formu svého týmu a hlad města Brna po sportovních zážitcích i po úspěchu v jakékoliv týmové hře. Takže třikrát v době jednoho týdne naplnil halu a v posledním zápasu dosáhla návštěva dokonce zmíněných pět a půl tisíce diváků.
Byl bych pokrytec, kdybych nepřiznal, že moje role nestranného předsedy svazu byla trochu ovlivněna tím, že jsem mírně stranil Brnu, jelikož na klíčovém postu nahrávače hraje můj syn stejného jména. Hlas krve je mocný, snad je to lidské. Zároveň mi tato finálová série znovu potvrdila moji teorii o obrovské vzdálenosti mezi prvním a druhým místem. Titul získal zaslouženě Liberec a Brno předvedlo výkon, který jsem v některém z minulých článků nazval „prohrát s vyceněnými zuby“.
I když měli jeho hráči k titulu blízko, měli k němu vlastně hrozně daleko. A propos volejbal byl zase jednou parádní podívanou. A teď, o co mi jde?
Mám takovou teorii, že vítěz velkého turnaje, ligy či jiné dlouhodobé soutěže si vítězství vždy zaslouží, a to bez výjimek. Vyhrát důležitý zápas můžete „po haluzi“, v turnaji je možno se dostat daleko i shodou šťastných náhod, ale titul je vždy zasloužený, bez jakéhokoliv ALE.
Já vím, že jsem posledně citoval Arséna Wengera, trenéra Arsenalu, že „pro sport je cílení jenom na šampiony nebezpečné“, ale to neodporuje tomu, že před celkovým vítězem se vždy smeká. Já s Wengerem souhlasím spíš v tom, že se bráním zbožšťování čehokoliv a kohokoliv, včetně vítězů.
Je to samozřejmě pocit (pocity jsou křehká věc), ale mám za to, že první místo se nedá ani vybojovat, ani vyvzdorovat, na první místo prostě musíte mít. Můžete se dostat bojovností nebo vůlí daleko, ale první místo jako by bylo chráněno nějakou magickou silou pouze pro vyvolené. A nejen to. Na první místo musíte mít jednak potřebnou kvalitu, to znamená, že jste se například dostali do finále, ale zpravidla potřebujete disponovat nějakou přidanou hodnotou.
Možná byl v Naganu tou přidanou hodnotou Dominik Hašek , možná v Bělehradě fotbalová nebesa ocenila Panenkovu nebetyčnou drzost. Možná hokejové tituly v době Hlinky a Martince přišly jako ocenění dlouhodobě jediného veřejného odporu, kterého se náš národ proti bolševikovi zmohl (a pamětníci si jistě vzpomínají, že se vícekrát stalo, že jsme Rusy udolali a nakonec jsme stejně mistry světa nebyli). Možná, možná...
V každém případě to byla vždy jakási vyšší síla, ne nějaké upracované či uklohněné vítězství. K dobrým výkonům je nutný um či vůle, ale pakliže chcete na Olymp, je potřeba být v nějakém směru „velký“. Trůn je vždy až mysticky chráněn, aby na něj nedospěl, kdo tam nepatří, protože jedině vítězové jsou zapsáni v historii.
Všiml jsem si, že dospět na vrchol znamená často provázanost s nějakým velkým příběhem, osobním či kolektivním. Nevím jak vy, ale já stále pokládám svět za v principu spravedlivý.
Uvědomil jsem si to už poněkolikáté před týdnem, když jsem věšel jako předseda volejbalového svazu svému synovi na krk stříbrnou medaili a strašně bych mu přál zlatou. Ale přestože brněnská hokejová hala oslavovala vestoje deset minut své hrdiny i po prohře, jako kdyby vyhráli, což je svým způsobem dojemné, zlatou si nezasloužili.
Byli obdivuhodní svým nesmírným zanícením a strašlivou touhou. Během finálové série se několikrát zvedli, když už se zdálo, že jsou na lopatkách, ale nebyli ještě velcí. K titulu prostě zatím nedorostli. To si pečlivě ohlídal volejbalový bůh. A proto jsem nebyl smutný, právě naopak.
Některým hráčům Liberce, kterých si vážím, jsem šeptl do ouška při předávání zlatých medailí sportovně intimní sdělení, která se neříkají veřejně. Pociťoval jsem naopak radost, protože ctím princip kvality a řádu. Jsem rád, když mohu složit hold skutečnému mistrovství, bez ohledu na rodinné vazby.
To dokáže jenom sport, který je stále zdravý a spravedlivý. Dá se spolehnout na jeho nepsané zákony. Fotbalová Plzeň i hokejový Liberec jsou toho času prostě větší než Sparta. Snad je to dobré poselství pro ty, kteří chtějí být rychle na trůnu. Ve sportu a především mimo něj. Na trůn je třeba dozrát. Kam až moje paměť sahá, v týmových hrách vždy vyhrál ať už ME, MS či olympiádu zralý tým. Kdo stojí ve sportovních hrách na trůnu, je tam vždy právem.
Doporučuji vážit si toho, že nám ve sportu tento princip funguje. Není tomu tak ve všech oblastech života, jestli si rozumíme...
Související články
