Patnáct let vydržel Miroslav Petrásek jako trenér národního týmu běžců na lyžích. S osobnostmi kolem Lukáše Bauera a Martina Koukala slavil medaile na olympiádách i světových šampionátech, úspěchy ve Světovém poháru i na Tour de Ski. Teď se ale loučí, střídá ho dosavadní kouč ženského družstva Lukáš Krejčí.
Na počátku bylo velké nadšení a tvrdá práce. Pak přišla sláva. Teprve ke konci působení Miroslava Petráska u běžkařské reprezentace to začalo drhnout. Před čtyřmi lety se rozešel se svým prominentním závodníkem Lukášem Bauerem a v poslední sezoně ztratil společnou řeč i s dalšími reprezentanty. Celkově to však byla velká éra, neúspěšnější v historii českého lyžování.
V jakém rozpoložení odcházíte?
„Cítím to tak, že po úspěšném mistrovství světa nové vedení mělo novou koncepci se změnami, takže po patnácti letech ukončuju činnost. Stěhuju se z Liberce do Karlových Varů. Potom, co jsem byl odvolaný, jsem neměl moc možností kde dál pokračovat. Ve Varech, odkud jsem přišel, mi tu možnost dali. Nejpravděpodobnější je, že budu dál působit v SCM v Karlových Varech.“
Co vás napadne, když se ohlédnete za těmi patnácti lety?
„Byla to patnáctiletá kariéra s fantastickými výsledky, nejenom jedinců, ale celého týmu. Bylo to jedno z nejúspěšnějších období mužského běžeckého lyžování. Nejúspěšnější bylo jednoznačně, co se týká výsledků ve Světovém poháru, na mistrovství světa a olympijských hrách, byli jsme obrovsky úspěšní. Za to vděčím závodníkům i realizačním utýmu, který během patnácti let byl hodně stejný. Měl jsem velké štěstí na realizační tým od trenérů, co mi pomáhali, až po servismany, lékařské zabezpečení. V tom pociťuju obrovský kus práce, strašně rád na to budu vzpomínat.“
Máte nějaké konkrétní vzpomínky?
„Já myslím, že těch vynikajících zážitků bylo hodně. Od počátečního úspěchu v roce 2001 v Kuopiu, kde byl Lukáš čtvrtý a Kukín sedmý. Pak fantastické vystoupení na prvních olympijských hrách v Salt Lake City, Světový pohár, Tour de Ski. Ale i mistrovství světa v Liberci, kde jsme těžce propadli ve štafetách. Zážitků je obrovské množství.“
Z čeho se tyhle úspěchy zrodily?
„Já si myslím, že jsem měl velké štěstí, že, když jsme přišli, jezdila fantasticky
Kateřina Neumannová
a ženský tým. Pro nás byla motivace navázat na úspěšnou éru mužského týmu za trenéra Bohouše Rázla. Postupně se mi podařilo přesvědčit spoustu lidu z realizačního týmnu, měl jsem štěstí, že v té době byla síla ve vedení. V té době se nám podařilo vybudovat nesmírně silný tým, jak lékařsky, zázemím od masérů, fyzioterapeutů, doktorů, až po servis, kde byl Honza Pešina šéf a přišli do toho i osobní servismani od Vítka Fouska po Ulfa Olssona. S realizačním týmem jsme předběhli dobu a nastartovali jsme to.“
Závěr vašeho působení ale už nebyl tak slavný…
„Přišly ekonomické problémy spojené s naším hospodařením i poklesem výkonnosti. Když výsledky nejsou takové, hůř se peníze shání.“
Jak moc vás zasáhl rozchod s Lukášem Baurem, kterého jste před čtyřmi lety přestal připravovat jako osobní trenér?
„Já bych se k tomu nechtěl vracet. Lukáš od nás dostával podmínky, přivedl jsem ho do sětového pelotonu. Co bylo dál, to bývá u spousty závodníků, ať se podívám na
Špotákovou
,
Šebrleho
. Jsou i další závodníci, kteří přecházejí od svých trenérů k jiným.“
Jak vidíte budoucnost běžeckého lyžování v Česku?
„Nevím. Protože je to vždycky složité. Kateřina šla svojí cestou, Lukáš by jí taky nejradši šel. Já chtěl budovat silný tým, měl jsem výhodu, že mi důvěřovaly špičky mančaftu. Jak trenér nemá důvěru, těžko se mu buduje. Každý, kdo si sežene osobního trenéra z Německa, Švédska, Norska je obdivovaný. Úsek není tak silný, aby zaplatil opravdu renomované trenéry, kteří by do toho chtěli vnést i podmínky, co mají zahraniční státy. Jestli je možné mít znovu silnou skupinu nevím. Invididuálně se prosadit můžou, to předvádí Petra Nováková. Pokud hledáme novou Neumannovu nebo Bauera, tak to bude hodně složité. Myslím, že budeme muset čekat.“
