Trenér Vítězslav Lavička nosí nálepku slušňáka, který možná do českého prostředí ani nepatří. Ostrá slova od něho neuslyšíte, zkušený trenér je velkým diplomatem, ale v rozhovoru pro magazín Coach se nezvykle otevřel. „Těžké bylo, když jsem po návratu do Sparty musel zvládnout první zápas na Dukle v situaci, kdy krátce před zápasem zemřel otec," přiznal s odstupem let. Jak sám přiznal, lavička českého týmu ho láká, ale práce u české jednadvacítky ho uspokojuje.
Jak se díváte na angažování zahraničních trenérů?
„Fotbal je globálním sportem. Hráči i trenéři přijímají angažmá v nejrůznějších zemích. Sám jsem si to vyzkoušel při angažmá v FC Sydney. U nás tento trend také přichází, je to zákonitý proces.“
Nemáte dojem, že nám scházejí v Česku trenérské mozky?
„Příchod zahraničního trenéra neznamená, že by u nás nebyli kvalitní trenéři. Vzdělávání trenérů v Česku je nastaveno na dobrou úroveň.“
Přesto – udrží fotbal nejlepší mozky? Ptám se proto, že volejbal je neudržel.
„Já si myslím, že fotbal je světově takový fenomén, ale i v našem měřítku v Česku, že má na to, aby chytré mozky nebo ty lidi, kteří mají správného fištrona, udržel.“
A udrží je tedy?
„Já si myslím, že ano. Alespoň vnímám, že podmínky, které se tady pro fotbal vytváří, vedou k tomu, že šikovní trenéři nebo lidé, kteří pracují ve fotbalu, a teď nemyslím jenom na té vrcholové úrovni, ale i u těch kořínků u mládeže, se prosazují.“
Co vidíte na českých a světových hřištích?
„Právě kvůli pokračující globalizaci fotbalu se rozevírají nůžky mezi nejlepšími a ostatními týmy světa. Doby, kdy například na začátku devadesátých let byla v evropském poháru Viktoria Žižkov téměř vyrovnaným soupeřem Chelsea FC, složené vesměs z britských hráčů, se už nevrátí.“
Čeho může trenér dosáhnout slovem a čeho pouze činem?
„Já vyznávám posloupnost – na začátku je myšlenka, tu následuje slovo a potom přichází čin. Jedno bez druhého nemůže, podle mého soudu, fungovat.“
Já bych řekl, že slovo má menší účinek, než si někteří trenéři myslí. Nemáte dojem, že někdy trenéři věří svému slovu víc, než je zdrávo?
„To je otázka. To byste se musel zeptat hráčů, jaká je zpětná vazba od týmu, jestli to, co trenér říká, si vezmou k srdci, anebo jenom částečně. Nebo to je dokonce jedním uchem tam a druhým ven.“
Myslel jsem to tak, že trenér má spíše činit.
„Věřím v to, že ukázaná platí. A dále tvrdím: nejdřív, než začneš mluvit, přemýšlej. Proto jsem tam dal tuhle posloupnost - nejdřív je myšlenka, pak slovo, potom čin.“
Trenér čte hru, hráč mu nic neřekne, ani třeba neví. A trenér vlastně musí číst psychiku z pohybu…
„Ale zase třeba máte před zápasem nějakou strategii. Máte načteného soupeře, proti kterému budete hrát. Máte nějakou svou myšlenku, jakým způsobem chcete hrát. Máte nějaký plán. Nejdřív o něm přemýšlíte, pak ty myšlenky zkonzultujete s trenérským týmem, s kolegy, potom se to snažíte předat hráčům slovně a u videa. No a pak to natrénujete na hřišti. Samozřejmě nejdůležitější z toho je, co tým ukáže v zápasech.“
Ukázaná. To by mohl být titulek.
„Ano, ukázaná platí.“
Mobily jsou součást dnešní doby, tak to beru
Já jsem už ke konci trenérské kariéry šetřil slovy a začínal předzápasové porady otázkou: Tak jak na to půjdeme?
„O tohle se třeba snažím taky. Já nejsem typ trenéra, který jenom mluví a jenom moje pravda je ta nejlepší. Chci slyšet názor a považuji se za trenéra, který i naslouchá. A samozřejmě, pokud mám nějakou svoji strategii, kterou hráčům chci předat, musím být připraven na to, že budu muset argumentovat.“
Ale argumentovat mohu pouze v případě, když hráče vytáhnu do poctivé debaty.
„Přesně tak, na to já věřím taky. Nemám rád, když je komunikace ze strany trenéra vůči hráčům i kolegům trenérům z realizačního týmu jen jednosměrná.“
Co platí na dnešní mladé hráče?
„Správné vedení a vhodný přístup okolí, jak v týmu, tak v rodině. Je také potřeba podporovat jejich motivaci, která je pro úspěch nezbytná. Má-li hráč správně nastavenou hlavu a pořádek v osobním životě, je velká pravděpodobnost, že tomu bude tak i na hřišti.“
A když jsou hráči zblblí novými technologiemi? Virtuální realita, facebook, twitter…
„Je to součást dnešní doby, tak se to snažím brát. Chci však, aby to nepřesahovalo hranici, kdy si hráči mají plnit svoje povinnosti.“
Kouč reprezentace U21 Lavička pro Coach: Sonda do práce, kterou dělám
Video se připravuje ...
Máte nějaký režim – mobily pryč?
„Ano, při týmových mítincích nebo v šatně před zápasem samozřejmě mobil už ne. Tam chci, aby byla maximální koncentrace a focus na to, co je před námi.“
Nechybí vám u týmu U21 adrenalin?
„Není to jako v klubu, ale nechybí. Nemusím se dívat moc do minulosti – stačí třeba zápas s Běloruskem a jeho průběh (1:1 v prvním utkání kvalifikace EURO 2019, soupeř vyrovnal ve třetí minutě nastavení - pozn. red.). Tam bylo adrenalinu až až…“
Když vidíte hrát kluky na ulici fotbal, zastavíte se?
„Někdy ano a při vzpomínce na klukovská léta mi šijí nohy. Ale dnes už kluci bohužel fotbal na ulicích a pláccích moc nehrají…“
Čím to nahradíme?
„V dnešní době to je nahrazováno spoustou zájmových kroužků a vším podobným, co k dnešní době patří, ale přijde mi, že právě ty plácky nebo hřiště za barákem se vytrácí.“
Máme šanci to nahradit?
„Mně přijde, že dneska je to všechno moc organizované. Dobře, je to nějaký vývoj, ale moje dětství bylo pestřejší. My jsme hráli za barákem fotbal a spoustu jiných sportů, volejbal, basket. V zimě jsme bruslili na rybníku. Trefně to vystihuje Jarek Nohavica ve své písni Tři rohy – penalta!“
Kde se vidím za pět let? Zeptejte se Boha...
Máte nějaký trenérský cíl?
„Momentálně máme všichni kolem jednadvacítky, i přes slabší start, cíl probojovat se na mistrovství Evropy 2019 do Itálie. Mám i svůj dlouhodobý osobní cíl, ale nechci ho ventilovat.“
Kde se vidíte profesně za pět let?
„Fotbalová kariéra, ať už hráčská nebo trenérská, se nedá naplánovat. To neběží podle síťového grafu. Mnohdy je to věc shody mnoha okolností.“
Dvakrát jste odpověděl diplomaticky, žádný sen…
„Zeptejte se Boha, jaké má se mnou plány…“
Chtěl byste zpátky do ligy nebo k velkému nároďáku? Nebo vám chutná víc mládežnický nároďák?
„Léta jsem pracoval na klubové úrovni. Před deseti lety jsem si na určité časové období vyzkoušel tuhle práci na FAČRu u jednadvacítky, teď jsem se k ní po deseti letech vrátil a ta práce mě naplňuje. Za tu dobu jsem samozřejmě zestárnul, získal nějaké další zkušenosti, větší nadhled. Jezdím po zápasech, sleduji hráče, nejsem v tom kolotoči klubového dění, každý týden dva tři zápasy. Tato práce mě naplňuje a mám samozřejmě i nějaké svoje sny.“
A ty zůstávají mezi vámi a Bohem?
„Ty jsou tady uvnitř, přesně tak.“
Jaká byla vaše největší životní zkouška?
„Jako hráč jsem se musel vyrovnat s těžkým zraněním kolena právě v době, když jsem dostal pozvánku do reprezentačního áčka. Těžké pro mě bylo, když jsem po návratu z tříletého angažmá v Austrálii musel v roli trenéra Sparty zvládnout první ligové kolo na Dukle v situaci, kdy krátce před zápasem zemřel otec.“
To byly vaše největší životní zkoušky. A ve vlastní trenéřině?
„Jsem vděčný za to, že mi fotbal a trenéřina umožnily vlastně prožít tenhle život. Pracovně um v tom, co mám rád – ve fotbalu. Jako hráč, ně do těch 30 nebo 33 let. A potom jako trenér. Za to 3 jsem vděčný a samozřejmě každá z těch životních vděč etap byla pro mě svým způsobem zkouškou. Velkou zkouškou bylo zahraniční angažmá v Austrálii na druhém konci světa, kde jsem šel do prostředí, druhé které jsem absolutně neznal. Nikdy předtím jsem v Austrálii nebyl.“
To byly tři roky?
„Tři roky práce, která mně hodně dala a moc si té zkušenosti vážím. Že jsem to mohl prožít, pracovně ně lidsky i lidsky, protože mě to obohatilo.“
Třísknout s trenéřinou? Nikdy jsem nechtěl!
Nechtěl jste trenéřinu někdy zabalit?
„Ne, nikdy. Na to mám fotbal moc rád.“
Jak vypadá váš běžný den?
„Obvykle je rozdělen mezi rodinu a fotbal. Dopoledne fotbal, v kanceláři rozbory hry soupeřů, organizační záležitosti atd. Odpoledne a víkendy sledování zápasů, živě nebo v televizi. Někdy zajdu na trénink týmu, kde působí hráči jednadvacítky. Doma pak pohoda v rodinném kruhu.“
Co vás v životě mimo sport vytáčí?
„Určité negativní nálady veřejnosti a nízká míra tolerance. Více jsem si to začal uvědomovat po návratu z Austrálie.“
Chybí vám něco v Česku? Nejen sportovně?
„S přihlédnutím k tomu, co se v současnosti ve světě děje, myslím, že tady máme dobré podmínky pro spokojený život.“
Co byste vzkázal trenérům mládeže a trenérům ligovým či reprezentačním?
„Trenérům mládeže – aby ty mladé kluky, kteří mají rádi fotbal, podporovali a učili je dovednosti a lásce k fotbalu. Takové to hrubé fyzično nebo taktické věci přijdou až časem. Ale co se týče dovedností a přístupu k fotbalu tím správným způsobem, to je asi nejdůležitější. Aby měli fotbal rádi, aby klukům vysvětlili všechny souvislosti.“
A trenérům ligovým nebo reprezentačním?
„To je na hlubší zamyšlení. Možná vidět v hráčích víc, než oni sami vidí v sobě. To neznamená, že by na ně neměli být nároční, ale vidět v nich to, co v nich opravdu je. Jenom to z nich dostat, aby to mohli ukázat. Ještě si myslím, že každý trenér by měl mít vizi, kam chce dojít, a pak postupné krůčky. Nechtěl bych dělat nějakého mentora, ale život mě naučil moc neulítávat v době, kdy se daří a přijdou úspěchy, ale zase moc nepropadat přehnané skepsi v době, kdy se nedaří. Myslím si, že žádný trenér ani klub ještě nejel jenom na vlně úspěchu. Vždycky přijde nějaká sinusoida, kdy se přestane dařit.“
Aby se v těch extrémech kyvadlo nerozhoupalo moc?
„Přesně tak. Ani do plusu, ani do minusu.“
Témata:
fotbal, video, rozhovor, magazín, kritika, Vítězslav Lavička, sport, Coach, negativita, Sport na Heureka.cz
Související články
