Ken Way byl u toho, když se fotbalový Leicester valil za historicky nejsenzačnějším titulem v Premier League. Pro prosincové vydání měsíčníku Coach, který najdete pouze v příloze úterního deníku Sport, vypráví uznávaný sportovní psycholog nejen o detailech z kabiny úspěšného mužstva.
Bylo obtížné jednat s hráči, kteří se najednou stali hvězdami, aby dál pracovali naplno ve prospěch týmu?
„V každém týmu máte vždycky různé osobnosti. S některými hráči jsem neměl skoro vůbec žádnou práci. A když říkám práci, tak tím myslím, že jsem s nimi třeba jen krátce promluvil někde na chodbě cestou na trénink. Někteří zase vyžadovali práce víc. Když to zobecním, někteří hráči vyžadují opravdu hodně podpory, a jiní téměř žádnou, protože se prostě ve skoro žádné situaci necítí nešťastní.“
Existuje nějaký návod nebo kuchařka, jak takovou pozitivní sérii, jakou jste zažili, udržet co nejdéle?
„Ano, myslím, že ano. Jedna ze zásad je právě dbát na to, aby v družstvu nebyl nikdo, kdo by se cítil nešťastný. Ve fotbalu je jedenáct hráčů, kteří nastoupí do utkání, a další dva nebo tři náhradníci se mohou na výsledku přímo podílet. V družstvu je ale celkem pětadvacet fotbalistů, kteří by chtěli hrát! To znamená jedenáct dalších hráčů, kteří jsou potenciálně se svou rolí nespokojeni a o které musí sportovní psycholog pečovat především. Říci něco ke vztahu ke koučům, k nominaci na zápas, ke zvolené taktice a spoustu dalších věcí. Situace v týmu se může zvrtnout strašně rychle a je třeba dbát na to, aby každý hráč zůstával soustředěný na svůj vlastní rozvoj a stálé zlepšování.“
A naopak: existuje nějaký obecný návod, jak přerušit negativní sérii, když už se objeví?
„Nic takového bohužel nemáme. Klíč je ve slově série. Když se daří, snažíte se to udržet co nejdéle. A když se nedaří, je dobré se dívat dopředu a zareagovat co nejdříve, při prvním náznaku problému. Je to jako v autě: když vás vynese zatáčka a vjedete na krajnici, musíte hned korigovat směr, musíte prostě něco udělat. Máme jedno rčení, že co dovolím, aby se stalo, to vlastně posiluji. Takže když něco nechám dlouho být s tím, že to samo přejde, říkám tím vlastně, že je to v pořádku. Mohu tak promeškat okamžik, kdy bych to mohl včas změnit k lepšímu.“
Troufl byste si říci, jak dlouho trvá zformovat tým, který bude mít opravdu potenciál vyhrávat?
„Moc bych si přál říct, že to vím, ale netroufnu si. Myslím, že to hodně závisí na jednotlivých osobnostech. Zažil to občas každý z nás: máte třeba schůzku s pár přáteli, jeden z nich nepřijde dobře naložený a zkazí náladu všem. Vy si potom říkáte: No tohle, co se děje, co to s ním jenom bylo? V týmové atmosféře něco takového napáchá strašné škody. Zažil jsem, že klub prodal jednoho hráče, a teprve dodatečně si všichni uvědomili všechny negativní věci, které s ním byly spojené. Do té doby si toho nikdo pořádně nevšiml, ale všichni si oddechli, když byl konečně pryč. Bylo by krásné, kdybychom dokázali vždycky včas rozpoznat lidi, kteří ostatní ve společném úsilí srážejí.“
Kompletní rozhovor v Coachi, úterní příloze deníku Sport
Co také obsahuje prosincový magazín Coach:
Rozhovor: Ken Way
Téma: Tajemství lidského mozku
Mladší já se ptá: Jan Bobrovský
Sportovní psychologie: Motivace vs. vůle
Reflexe: Týmová řeč jako silná zbraň trenéra
Pohled sportovce: ragbista Martin Kafka
Coaching: Kde čerpáte informace mimo váš sport?
Top 10: Nejstarší sportovní disciplíny
Témata:
fotbal, anglie, Leicester, Premier League, sport, Coach, Magazín Coach, Ken Way, Fotbal na Heureka.cz
Související články
