Do první ligy nakoukl Luboš Kozel, bývalý obránce a dnes trenér pražské Dukly, pozdě, až ve 23 letech. Ovšem už ve čtvrtém utkání za Slavii se poprvé trefil. „Na Žižkově po centru hlavou. Ani jsem nevěděl, jak se radovat. Běžel jsem někam k rohovému praporku s roztaženýma rukama k našemu kotli,“ vybavuje si ligový mistr z roku 1996, který se prosadil i v reprezentaci: proti Faerským ostrovům tečoval centr Pavla Nedvěda.
„K fotbalu mě přivedl táta, který předtím fotbal hrával. On také založil v Divišově, městečkem mezi Benešovem a Vlašimí, nové žákovské mužstvo. Mně v té době bylo šest let a strávil jsem tam dětský věk až do šestnácti, kdy jsem přestoupil do Vlašimi.
Do pozice obránce jsem se vyprofiloval až v dospělých, proto jsem dřív hrával spíš ve středu pole nebo na útočníkovi. Vždycky mě bavilo víc útočit. Do obrany mě nejdřív stáhnul trenér Zadina v Benešově, kde ale hrával i útočníka, a libera ze mě udělal trenér Beránek ve Slavii.
Do ligy jsem se dostal poměrně pozdě, až ve 23 letech. V osmnácti jsem ještě hrával maximálně krajský přebor dorostu a do dospělých jsem šel do Benešova do třetí ligy. U toho jsem dělal vysokou školu a netušil jsem, že se jednou budu fotbalem živit. Když to nastalo, měla o mě zájem Viktorka Žižkov a Slavia. Já dal přednost Slavii a určitě jsem toho nikdy nelitoval. V tu dobu se v ní sešlo velmi dobré mužstvo a mně to pomohlo i do reprezentace.
První ligový gól jsem vstřelil za Slavii a paradoxně na Viktorce Žižkov. Šlo o čtvrtý ligový start a trefil jsem se po centru hlavou. Je pravda, že jsem ani nevěděl, jak se radovat. Běžel jsem někam k rohovému praporku s roztaženýma rukama k našemu kotli. Ten zápas jsme vyhráli 4:1, takže mám na ten gól pěkné vzpomínky.
V zahraničí jsem nebyl tak dlouho a dal tam jenom dva góly, víc si vybavuju ty za Slavii nebo jeden za národní tým. V kvalifikaci mistrovství světa proti Faerským ostrovům šlo o standardku z pole, kterou kopal Pavel Nedvěd. Já si nabíhal na první tyč a centr jsem tečnul nohou do branky na první tyč.
Nejkrásnější gól se mi povedl za Slavii na Bohemce. Byl i v soutěži Gól měsíce. Vzal jsem si míč na půlce, prošel s ním hřiště a z šestnáctky se trefil do šibenice.
Nejdůležitější gól je těžké vybrat. Každý, který pomohl k úspěchu mužstva, byl důležitý. Moje góly padly většinou ve vítězných utkáních, tedy každý k něčemu pomohl.
Ke konci kariéry každý hráč přemýšlí, čím se bude dál živit. Ten přechod nebývá jednoduchý a já se snažil na to připravit. Chtěl jsem u fotbalu zůstat v trenérské pozici. Když jsem končil, dostal jsem nabídku od Honzy Říčky, abych začal trénovat mládež ve Slavii. Naskytla se i možnost jít dělat asistenta k juniorce Pavlu Trávníkovi. Vzal jsem to a ukázalo se to jako dobrá volba.
Prožívání ani oslavy gólů se moc nezměnily. Hráči jsou dneska vynalézaví a vymýšlejí stále nové věci. Nejlepší oslava je ale ta neplánovaná a přirozená. Radost v sobě nezadržuju. Hráči musejí cítit, že s nimi někdo na té lavičce je.
Gól je výsledek naší práce, kvůli čemu se týden snažíme na trénincích, abychom jich o víkendu dali co nejvíc. Pokud se to podaří, víte, že práce někam směřuje a má svůj smysl.“
