Jeho kariéra se měla podle nejrůznějších předpovědí sunout dolů. Jenže bylo to naopak. Roman Hubník, 32letý lídr fotbalové Plzně, se vypracoval do pozice možná nejlepšího stopera v lize. A hlavně lídra. „Přitom se tak necítím, abych byl upřímný,“ tvrdí v obsáhlém rozhovoru pro Sport Magazín. V něm popisuje i změny v kádru obhájce titulu a tvrdí, že jeho tým má sílu na to, aby vyhrál potřetí v řadě. „Věřím, že titul zůstane u nás!“
Jeho tým v neděli čeká klíčový zápas. Souboj se Slavií v Edenu. Kdo vyhraje, výrazně se přiblíží k tomu, aby se po sezoně mohl opájet v mistrovské euforii.
Kapitán Roman Hubník je v kabině mužem, jenž má hlavní slovo. A ten, kdo se nebojí ostatní seřvat, když nemakají, jak mají... Lajdáctví, to je to, co nesnáší.
Co vlastně ve chvíli, kdy jste hodně naštvaný, mužstvu řeknete? Aby se probralo?
„Dokážu zařvat i na jednotlivce. Pokud se mi nelíbí nějaký výkon, že někdo něco vypustí, tak to je pro mě úplně nejhorší. Když třeba zkazíte přihrávku a uděláte nějakou chybu, to beru. Pochopím. Ale když zápas odchodíte, vypustíte, tak tohle fakt nesnáším!“
Je to jediná věc, která vás vytáčí do nepříčetnosti?
„Asi jo. Kdybych vypustil něco já na pozici stopera, tak jde útočník sám na gólmana. Ale když to udělá někdo vepředu, a může to být několikrát po sobě, pořád má za sebou obranu. My tam pak běháme za něj... Tohle mě vytáčí.“
Že se záložníci a útočníci můžou pěkně schovat, když to za ně vzadu vyřešíte.
„Přesně tak. Někdy dojde k tomu, že záložník nebo útočník tomu druhému nepomůže a my obránci musíme sprintovat zpátky. Když to ale děláte podvacáté během pár minut, tak toho máte fakt plné kecky. V tomto jsme stejní s Pavlem Horváthem, který kvůli tomuhle taky řval. Oba se shodujeme i v tom, že když něco nevyjde, třeba nějaká přihrávka, tak se to dá vyřešit a odpustit.“
Neúmyslnou chybu lze snadněji pochopit.
„Tu čas od času udělá každý. Může vám skočit balon a špatně rozehrajete. O tom je fotbal. Kdo udělá nejméně chyb, ten je na hřišti pánem. Ale fakt nedokážu skousnout, když něco vypustíte. Tohle lajdáctví přese mě nejde.“
Když sáhnete po slovní sprše, uvědomí si to provinění hráči okamžitě? Nebo se občas najde někdo, kdo vám oponuje?
„Kdyby někdo oponoval, v ten moment by to pořádně schytal. (směje se) V poločase se Zlínem (na konci srpna) museli být všichni potichu.“
Prý jste ani nepustil ke slovu trenéra Romana Pivarníka.
„V tu chvíli jsem byl asi první, kdo chtěl něco říct. Šlo to ze mě hned ven, trenér jen něco doplnil. Pak ještě říkal, že aspoň nemusí křičet on, že už jsem všechno řekl i za něj.“ (směje se)
Ale obecně se ví, že také on umí zvýšit hlas.
„Pozná dobře, kdy je to potřeba. Stejně tak si umí udělat srandu. Chvilku tak, chvilku tak. Když se ale nedařilo, tak jsme poznali, jak umí křičet. Je to strašně důležité, protože si tím získá respekt a znovu nabudí tým. Zároveň nikoho z hráčů psychicky nesrazí. Ví, kdy co a jak udělat.“
Celý rozhovor najdete v pátečním Sport Magazínu!
Co dalšího najdete v pátečním Sport Magazínu
- Světový fotbal: Jan Koller vysvětluje, proč Monaco hraje tak atraktivní fotbal
- Facebook: Co Bořkovi Dočkalovi vzkazuje Jaroslav Tvrdík a o čem si píše s Pavlem Vrbou?
- Tomáš Satoranský: Obsáhlá reportáž ze života jediného českého zástupce v NBA
- auto: Seat Leon 1.4 TSI
- Vysoká hra Zdeňka Haníka: o psychice Gabriely Koukalové
- Můj první gól: Vítězslav Lavička
- Sportovní tipy
