PŘÍMO Z ISTANBULU | Takhle vypadá peklo. Hráči Galatasaraye před pár minutami získali turecký titul a teď za pomoci policie zběsile prchají před sprškou zapalovačů a světlic ze hřiště. Potupit odvěkého rivala Fenerbahce přímo na jeho stadionu se v Istanbulu neodpouští.
Vítejte na fotbalovém derby, které patří k nejdivočejším na světě. Tenhle zápas je jen pro otrlé. Dva istanbulské velkokluby už sto let rozděluje nenávist, která je hlubší než Bosporská úžina, jež rozkrojila Istanbul na evropskou a asijskou část.
Padesát tisíc fanoušků Fenerbahce na stadionu Sükrü Saracoglu devadesát minut sní svůj sen, že jejich tým v rozhodující bitvě Galatasaray porazí a smaže tím jeho jednobodový náskok v čele.
„Je to pro ně klíčový zápas ze tří důvodů. Jednak hrají o titul, navíc proti Galatasarayi a ještě to berou jako odplatu za loňský korupční skandál, který Fenerbahce odskákal nejvíc. Všichni sice vědí, že se to stalo, jen jeho fanoušci si to odmítají připustit,“ říká belgický zpravodaj v Turecku Dirk Vermeiren.
I proto atmosféra na tribunách nahání strach. Kombinace fanatismu a nenávisti vytváří děsivý mix. Fanoušci zpívají chorály tak nahlas, až uši zaléhají, divoce nadávají rozhodčímu a do jednoho poskakují, až se vlní celý stadion.
Červená pro Ujfalušiho fanoušky neudobřila
Jenže k ničemu to nevede. Galatasaray ubrání remízu 0:0, která mu k titulu stačí. A to i přes emotivní závěr, ve kterém byl vyloučen domácí Dia a o chvíli později i český kapitán Galatasaraye Tomáš Ujfaluši. A zřejmě jen proto, aby si rozhodčí alespoň trochu udobřil domácí fanoušky.
Ta prává vřava však vypuká až pár minut po závěrečném hvizdu. Sotva Ujfaluši a spol. utečou do kabin, rozlícený dav fanoušků v rohu stadionu prolomí bránu a na hřiště se začne valit zfanatizovaná masa lidí schopných čehokoliv.
V roce 1996 tady tehdejší skotský kouč Galatasaraye Graham Souness po triumfu v tureckém poháru zabodl do středového kruhu obří vlajku klubu a fanoušci Galatasaraye ho dodnes uctívají.
Něco takového by se teď rovnalo sebevraždě.
Policejní těžkooděnci ustupují, fanoušky se marně snaží rozehnat slzným plynem, fotografové včetně fotografky deníku Sport v panice prchají do útrob stadionu. Vzduchem se vznáší štiplavý dým, lidem slzí oči a na stadionu vládne naprostý chaos.
Bezpečno až po čtyřech hodinách
Situace se uklidňuje až po dvou hodinách, kdy se policii podaří fanoušky odehnat od stadionu. „Dokud neodjedou hráči obou týmů, zůstaňte tady. Jakmile fanoušci uvidí, že hráči už nejsou na stadionu, teprve pak je bezpečné odejít,“ radí mi jeden z pořadatelů.
Těsně před půlnocí, tedy zhruba čtyři hodiny po skončení utkání, se hráči Galatasaraye včetně Ujfalušiho a útočníka Milana Baroše přece jen dočkají improvizovaného ceremoniálu, při kterém převezmou mistrovský pohár.
Je to neopakovatelná podívaná. Stadion je kvůli bezpečnosti kompletně potemnělý, na tribunách už nejsou žádní fanoušci a hráči Galatasaraye po hřišti pobíhají jen mezi policisty a fotografy.
Takhle svérázně se titul slaví v divokém Turecku.