MŮJ PRVNÍ GÓL: Lítal jsem jak splašenej, usmívá se Zápotočný
Vyhrál českou ligu s Libercem, tureckou s Bursasporem, válel za Spartu. Vzpomínku na úvodní ligové trefy má ovšem obránce Tomáš Zápotočný na Příbram, kde začínal a za kterou bojuje i teď, ve 33 letech.
„Jako žáček a dorostenec trefy moc nevnímáte, protože nehrajete před tolika diváky. Dospělý fotbalista to vnímá úplně jinak a euforie, ten adrenalin je něco neskutečného.
K fotbalu mě přivedl kamarád Michal Macek, se kterým jsem vyrůstal až do chlapů. Začínal jsem tady v Příbrami. Od žáčků až po chlapy mě trénoval trenér Csaplár, což byl takový můj druhý táta. Na trenéra jsem měl štěstí, nesmírně mu děkuju, co mě ve fotbale naučil.
V té době jsme neměli takové možnosti. Dřív tu nebylo tolik travnatých ploch, proto jsme trénovali na sedmé základní škole. Jako hráč jsem vždy snil, abych si zahrál ligu, což se mi splnilo a je to neuvěřitelné. Trenér Csaplár nás vychoval, vyloženě si nás piplal. Měli jsme přezdívku Csapyho bozi. Chodili jsme k němu i domů koukat na AC Milán. Vedl nás, abychom si brali za vzor top hráče.
V žácích jsem hodně střílel góly, na obranu jsem vůbec nemyslel. Hrával jsem spíše ve středu zálohy či na krajích. Postupem času, jak jsem dospíval, jsem se posouval dozadu. V kariéře jsem si vyzkoušel i brankářský post v Opavě, kde jsem odchytal asi poslední čtyři minuty. Bylo to nepříjemné, protože na mě kopal Baranek trestný kop z vápna. Gól jsme nedostali a vychytal jsem nulu. (úsměv)
Vzpomínám si na své první dva ligové góly, proti Bohemce. Vstřelil jsem je tady, na nejbližší branku směrem od kabin. Po rohových kopech Radka Čížka, který mi to posadil na hlavu. Na to se nedá zapomenout. Lítal jsem po hřišti jako blázen, slavil jsem ve splašeném sprintu.
V Liberci jsem dal gólů docela dost. Zajímavá a důležitá branka byla proti Ostravě, když jsem kopal natřikrát trestný kop a až napotřetí jsem to procedil zdí. Byla to důležitá branka na 2:1, zápas jsme vyhráli a týž rok udělali titul. Ve Spartě se mi jako první vybavuje gól, který jsem dal proti Bilbau doma na Letné. Podařilo se nám postoupit ze skupiny, což bylo něco úžasného, euforie.
Když jsem šel do zahraničí, góly se ode mě neočekávaly. Pro obránce, stopera, je spíše povinnost udržet vzadu nulu. Krásný zážitek byl, když jsem hrál na Besiktasi za Bursaspor, kde jsem byl na hostování právě z Besiktase. To jsem dával v 89. minutě gól na 3:2, hlavou. Zapadlo to, jak se říká, za háčky. Tento gól mám pořád v hlavě, neskutečná euforie. V tom roce jsme udělali historický titul, myslím, že Bursasporu se to už nikdy nepodaří.
Na každého soupeře jsem se připravoval stejně, vždycky jsem chtěl vyhrát. To bylo moje krédo, vyhrát v každém zápase či na tréninku. Návrat do Příbrami, první půlrok, byl ale hodně těžký. Většinu kariéry jsem hrál především o poháry. Což se tady změnilo a bylo to náročnější. Už jsem si na to zvykl. Jsem totiž hrdý Příbramák a jsem rád, že jsem se sem vrátil, že tady můžu ještě hrát. Uvidíme jak dlouho, jelikož roky nezastavíte. Ale vstřelit tady po návratu dva góly Olomouci, když jsme vyhráli v hektickém závěru 3:2, to bylo úžasné.
Do doby, než jsem poznal manželku a měl rodinu, byl fotbal na prvním místě. Nic jiného jsem v hlavě neměl. Teď už je rodina první a fotbal druhý.“
