Po prasklé plíci září. Nemohl jsem ani vyjít schody, říká Sladký z Olomouce
Patří do party, která v této sezoně udivuje celou tuzemskou fotbalovou scénu. A je její zásadní součástí. Olomoucký obránce Martin Sladký pravidelně nastupuje v základní sestavě Sigmy, která po návratu do první ligy nečekaně válí. Málokdo o něm ale ví, že bojuje s dýchacími problémy. A vcelku vážnými. Na jeho výkonech to není znát. On sám ale dobře ví, že jej potíže limitují.
Od chvíle, kdy jej trenér Václav Jílek zařadil na místo pravého beka, má Sigma tento post vyřešen. Martin Sladký si počíná velmi dobře. I přesto, že bojuje s hendikepem. A že si v průběhu zápasu pořádně rozmýšlí, kdy se do sprintu směrem dopředu pustit a kdy raději ne, protože by náhlou zátěž neudýchal.
Zdá se sotva uvěřitelné, že se s takovým problémem dá hrát první liga. A navíc na úrovni, jakou předvádí Sladký i celá Sigma.
Původ potíží olomouckého beka je nutno hledat v roce 2013. V době, kdy se na začátku sezony coby hráč Táborska už už těšil na první jarní mistrák. „Když jsem jednou večer ulehal do postele, píchlo mě v hrudním koši,“ líčí Sladký s odstupem víc než čtyř let kritický okamžik své kariéry.
Nezůstalo jen u píchnutí, začalo se mu špatně dýchat a stav se zhoršoval. Myslel si, že má zápal plic. Netušil, že mu praskla plíce. A že se mu vyfoukla.
Díky tomu, že měl natrénováno, ještě několik dnů fungoval na druhou plíci. To by normální smrtelník nedokázal. Bylo mu ale stále hůř a po pěti dnech zle. „Nemohl jsem vyjít ani schody,“ vybavuje si pětadvacetiletý hráč, který se v posledním olomouckém domácím vystoupení proti Dukle dočkal své první ligové trefy. A byla to výstavní rána.
V plzeňské nemocnici mu plíci znovu nafoukli. Nepomohlo, plíce zkolabovala. Nepomohl ani druhý pokus. Tak mu lékaři plíci přichytili k hrudníku. Tak, aby udržela vzduch. Není to ideální stav, ale Sladký, jemuž navíc lékaři zjistili i astma, bojuje. A vybojoval si dokonce přestup do Olomouce.
Letos na jaře hrála Sigma v Českých Budějovicích a Sladkému se od začátku dýchalo hůř než jindy. Ve 20. minutě pochopil, že dál to nejde. Bylo mu zle a nechal se vystřídat. Absolvoval další sérii vyšetření, od fotbalu si musel dát další pauzu. A dokázal se vrátit.
„Naučil jsem se s tím žít,“ říká dnes. „Mám trochu speciální přípravný režim. Tam, kde kluci posilují, já běhám s dýchacím trenažérem v puse,“ popisuje. Během zápasu se vůči svým plícím chová obezřetně.
„I to už jsem se naučil. Když mám možnost zasprintovat dopředu, zvážím, jestli si to můžu dovolit. Tak abych se stačil vrátit zpět a udýchal to. Kdybych byl zdravý, podnikal bych těch výpadů dopředu víc. Tři ze čtyř situací bych využil. Takhle využívám raději jen dvě,“ podotýká Sladký, jenž si navzdory svému hendikepu vybojoval na pravém beku Jílkovy sestavy pevné místo.
Je nesporné, že Sladkého výkony tomu, co na podzim Sigma v lize předvádí, zásadně pomohly. „Je to krásné, že můžu hrát. Navíc první ligu v Sigmě a dokonce teď, když se nám tak daří. Je tady skvělá parta, to si člověk prostě užívá. Tím spíš, že když se mi to tehdy stalo, v první chvíli jsem si říkal, jestli ještě vůbec někdy budu moci hrát fotbal,“ vyznává se olomoucký bek.
Je mu pětadvacet. Potíže cítí. Někdy víc, někdy méně, sám neví, na čem jeho subjektivní pocit závisí. Na počasí prý ne. Uvědomuje si, že jeho zdraví je chatrnější, než kdyby měl plíce v pořádku. A že kariéra je stále v jistém smyslu ohrožena.
„Ale nemyslím na to. Hraju, odevzdám fotbalu maximum a budu to tak dělat, dokud to půjde. Věřím, že budu hrát ještě dlouho. Jestli pět, nebo deset let, se uvidí,“ uzavírá olomoucký hráč, jenž Sigmě v této sezoně scházel na hřišti pouhých třináct minut.
