Probuzený lempl králem českých trávníku. Komu vděčí Kolář za kariéru?
Nejlepší hráč ligy? Žádný útočník, záložník nebo obránce, ale prvně v historii ankety brankář z pražské Slavie. Ondřej Kolář nevyhrál o chlup, nýbrž o téměř 70 bodů. Jaký je to král? Poněkud jiný než Petr Čech.
Slavný Camp Nou a Liga mistrů, Barcelona-Slavia, 37. minuta. Ondřej Kolář si přebírá kousek od pravé tyče malou domů od stopera Kúdely. Sprintem ho míří napadat chilský brousek Vidal, který je zvyklý brát míč i s nohama.
Jenže nebojsa z Liberce mu nasazuje kličku. Záhy ví, že to maličko přepískl. O balon přichází, což může mít fatální důsledky. Pro mužstvo, i pro něj. Kdyby rozehrávku skončil karambolem v jeho síti, vysmál by se mu celý svět.
Ale on si z toho nic nedělal. Jako gólman a libero už se nedopustil jediné chyby a po závěrečném hvizdu mu vysekl poklonu i kolega Marc-André ter Stegen, brankářská jednička Barcelony a německý reprezentant.
„Chyby si nepřipouštím a nesvazuje mi to nohy. Tak to mám v hlavě nastavené,“ říká Kolář. „Když jsem udělal chybu v Genku a byl z toho vyřazovací gól, chvíli nato jsem udělal zasekávačku.“ Tohle je jeho největší zbraň. Přehmat ho neparalyzuje. Otřepe se a jede dál. Jako to uměl jeho dětský idol Petr Čech. Jinak jsou ale tihle dva odlišní.
Čech se v mírné nadsázce narodil již coby profesionál. Byl cílevědomý, každý den se chtěl zlepšovat a pořád dumal, jak by mohl inovovat trénink. Už ve dvanácti se obrnil před obavami z chyb tím, že si dal do hlavy myšlenku permanentního skóre 0:0.
Kolář nechal všechno volně plynout a nic nehrotil. Sport dostal do vínku od rodičů. Táta Vladimír se jím dokonce živil. Prošel všemi volejbalovými reprezentacemi a přes vysokou síť posílal míč i ve francouzském Cannes, kde malý Ondřej chodil do školky.
Volejbal tedy nemohl kolem něj jen tak projít. Naučil se pinkat, smečovat i bagrovat. S o pět let mladší sestrou Lucií dodnes v létě absolvuje beachvolejbalové turnaje a tvoří silný tým.
Ale fotbal měl navrch. Kupodivu i u otce.
