Trenér Pardubic Krejčí: Jak se u nás dá dělat Barcelona! Dnešní hráči? Bomba

Pokud si myslíte, že patriotismus a klubismus jsou v moderní fotbalové éře přežitkem, tenhle rázný chlapík vás vyvede z omylu. Po vzoru sira Alexe Fergusona, který vládl Manchesteru United téměř tři desetiletí, trénuje v Pardubicích už taky dlouho. „Můj patriotismus vychází z toho, že jsem tu dvacet let. Pan Ferguson tam byl ještě trošku dýl,“ upozorňuje Jiří Krejčí. „Víte, jak to je, můžou vás za rok, za dva vyhodit a budete někde jinde. V každém případě jsem se snažil a budu se snažit odvádět dobrou práci.“ Ta práce je hodně dobrá, o pardubickém Fergusonovi toho republika přesto moc neví.

Měl jste vůbec v plánu jednou trénovat ligu?
„Jestli můžu, vrátím se trošku do minulosti.“

Prosím.
„Když jsem v pětatřiceti skončil jako hráč s fotbalem, oslovil mě trenér Oliva, jestli bych nechtěl dělat asistenta u pardubické sedmnáctky. Kývl jsem. Měl jsem za to patnáct stovek korun. Když jsem přišel na první trénink, někteří kluci trénovali v kapsáčích. Tenkrát jsem podnikal, a tak jsem jim koupil teplákové soupravy, aby mohli trénovat aspoň v soupravách. To byl můj začátek. A postupem času jsem se tak nějak vypracoval, až jsem se začal živit fotbalem.“

Jak dlouho to trvalo?
„Bude to tak čtyři pět roků nazpátek. Měl jsem reklamní agenturu, ale řekl jsem, že už to prostě nemůžu dát. Abych před Vánoci, kdy máte trošku volno od fotbalu, dělal na reklamních předmětech, protože v tomhle oboru je zrovna největší šrumec.“

Co vás přivedlo k reklamní agentuře?
„Já jsem člověk více profesí. (usmívá se) Třeba po sametové revoluci jsem mlátil palety. To byl velký byznys. Řezal jsem na cirkulárce, pak stloukal. Prodával jsem i mikrovlnné trouby nebo posilovací stroje.“

Jste vyučený slaboproudař. Je to tak?
„Jo, ale to jsem dělal ještě za komunistů v Tesle Pardubice, která už dneska neexistuje. Přebíral jsem radary pro Rusáky. Takže jsem dělal ledacos. Proto svým hráčům říkám: Hoši, vy mě nemůžete ničím překvapit, já už mám za sebou fakt všechno.“

Máte výhodu, že na trenérství nejste závislý. Uživíte se i bez fotbalu.
„To si nemyslím. Zásuvku bych už nezapojil. (směje se) Ale vím, jak se chovat v kolektivu. Myslím, že kdyby mě odtud vyhodili a musel jsem jít někam dělat, že by mě v tom kolektivu vzali. Nejsem hlupák, zvládl bych to.“

Narážel jsem spíš na to, že nemusíte vzhledem k obavám o místo na lavičce dělat kompromisy. Můžete si jít za svým.
„Nemyslím si úplně, že bych se takhle chovat nemusel.“

Proč?
„Já každé ráno děkuju andělům, že můžu trénovat ty kluky. Pro mě je to velká pocta. A strašně by mě mrzelo, kdybych od nich musel odejít. Ale že bych musel dělat kompromisy, které by šly za moje mantinely? Tak do toho bych opravdu nešel. Ne ze strachu, že by mě vyhodili, ale z toho důvodu, že kdybych si ráno čistil zuby a podíval se na sebe do zrcadla, mohl bych se ze sebe pozvracet. Jinak samozřejmě máte obecně obavu z vyhazovu, protože to není příjemné.“

Zpátky k první otázce. Měl jste v plánu jednou trénovat seniorskou ligu?
„Když jsem se posunul k pardubické devatenáctce, situace v klubu byla složitá. Druhá liga se prodala do Sokolova. Přesto jsem klukům v kabině říkal, že tady jednou bude extraliga dorostu. Oni se mi smáli. Ale já jsem s mužstvem po letech extraligu dorostu vykopal. Samozřejmě s přispěním kolegů, na ty já měl vždycky kliku. A to samé jsem pak říkal hráčům v kabině áčka, když jsme hráli druhou ligu.“

Bohemians - Pardubice: Huf přeci jen srovnal po přihrávce Hlavatého, 1:1 • iSport.tv

Co konkrétně?
„Říkal jsem jim: ,Pardubice jsou stotisícové město, vy jste super fotbalisti a je to jen o vás, abyste si do hlavy dali, že můžete hrát o postup.‘ Což se nám podařilo. Takže trénovat v první lize byl můj sportovní cíl. Nejdřív v dorostu a pak v mužích.“

Věříte, že bez určení cíle se žádná činnost neobejde?
„To je ve všech odvětvích. Vy jste redaktor, máte své cíle. Truhlář má taky své cíle. A já mám teď taky své další cíle.“

Jaké?
„Nejbližší cíl je zakoučovat si zápas na novém domácím zrekonstruovaném stadionu. Věřím, že jsme ukázali městu Pardubice a lidem, kteří zastupují občany, že jsme nastoupili dobrou cestu, že je dobře reprezentujeme a že si to zasloužíme.“

Jak jste přesvědčil hráče, aby vás nepovažovali za bláhového snílka?
„Nevím. Možná to ze mě vyzařovalo, protože jsem tomu absolutně věřil. A energie, která ze mě sálala, je asi přesvědčila o tom, že to tak bude. Takže si nejspíš řekli: Ten Krejčí je takovej blázen, že tomu věří, tak půjdeme za ním.“

Býval jste takový blázen už coby hráč?
„To určitě. Posbíral jsem hodně žlutých a červených karet. Hlavně tedy těch červených. V Tesle Pardubice mě trénoval trenér Krupička, který není známý, ale byl výborný. Hráli jsme o postup, mě vyloučili a on mi po zápase říkal: ,Tak jsi nám zase pomohl.‘ Byl jsem trošku rapl. Prostě jsem chtěl za každou cenu vyhrávat. A před nikým se nekrčit, ale ani se nepovyšovat. Být pokorný, ale jít za tím, co chci. Někdo může mít adidasky, já můžu mít hadráky… Asi ještě pamatujete hadráky z Bardejova.“

To víte, že jo - hadráky, škváru.
„Přesně. Můžete mít hadráky, kdežto ostatní adidasky, přesto je můžete porazit. Takhle vstupuju i do ligy. Nezáleží na jménech, záleží na tom, co předvedou na hřišti.“

Čím vás inspiroval Josef Krupička?
„Dneska mě trošku udivuje, když se kdekdo rozplývá nad tím, že krajní obránci a stopeři útočí. Za Krupičky to bylo normální. Hráli jsme třeba v rozestavení 3-5-2. To byla tenkrát novinka, paráda! Víte co, dneska je trend mladí kupředu, ale ve fotbale je všechno vymyšlené. A rozestavení je jen papír. Záleží, jaké máte hráče a co vám nalije do hlavy trenér.“

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že za kouče Krupičky jste hráli jako Barcelona. To musel být tělem i duší inovátor. Nebo jak byste ho popsal?
„Když přišel k našemu týmu, furt nás dirigoval. Běž támhle, zůstaň tady… Až nás to štvalo. Říkali jsme mu, že by nás nejradši napojil na čipy. Ale postupem času jsme začali chápat, proč to dělá. Vyhráli jsme 3:0 a ani jsme se nezpotili. Protože každý věděl, kde má být. A teď k tomu přirovnání s Barcelonou. Její hra za Guardioly