Pohodář Kliment: Že musím? Nemusím nic! V Evropě bychom nepropadli

Rozjívený mladík, který má všechno na háku? Jan Kliment už je zodpovědným otcem syna a na hřišti tichým zabijákem. Stále však platí, že se hodlá fotbalem hlavně bavit, tlak si k sobě nepouští. Slovácko táhne góly a tvrdou prací k vrcholu. „Chtěl jsem se ukázat v Česku, to mě hnalo dopředu,“ vypráví bývalý hráč VFB Stuttgart.

Tři góly Srbsku na EURO jednadvacítek a z neznámého mladíka z Jihlavy byla hvězda, co?
„Omílám to posledních pět let. (usmívá se) Tehdy se všechno sešlo. Trenéři si mě vytáhli, dali mi důvěru. Měl jsem dobrou formu. Vycházely i tréninky, padalo mi to tam. Ten měsíc jsem byl v laufu. I potom po přestupu do Stuttgartu jsem se pořád cítil dobře.“

Přesto jste v bundeslize moc šancí nedostal.
„Šel jsem tam jako relativně mladý. Oni mě ani nebrali s tím, že mě hned napasují do základní sestavy a budu klíčový hráč. To nešlo. Konkurence byla obrovská. Určitě větší, než když jsem se tam před rokem vracel. Ale nevypadalo to úplně špatně. Vybral si mě trenér, dával mi příležitosti. Bohužel ho pak odvolali a od té doby jsem nejel na zápas. Přišel kouč z juniorky, natahal si svoje kluky a spadli jsme do druhé bundesligy.“

Vzpomenete si, jaké kluby o vás ještě stály?
„Myslím, že byly ve hře i přední české kluby. Pak Werder Brémy, Bröndby Kodaň, Anderlecht, Eindhoven. Bylo toho hodně.“ (usmívá se)

Neměl jste pochybnosti, jak to v zahraničí zvládnete?
„Asi ani ne. Ví se o mně, že si s tímto nedělám těžkou hlavu. Nejvíc jsem se bál jazyka, který jsem neuměl. První půlrok mi dost pomohl Adam Hloušek. Zezačátku jsem chtěl jít do Nizozemska, kde jsem už byl dvakrát na testech a líbilo se mi tam. Ale po konzultacích s agentem jsme zvolili Německo. Ono to zní ohromně, že přestupujete do bundesligy. Ve finále žijete ve městě a hrajete fotbal. Děláte to samé, co tady.“

Do Bröndby jste nakonec šel hostovat. Jaké to bylo v Dánsku?
„Byl jsem šťastný. Dával jsem góly, hráli jsme o titul, vyhráli jsme pohár. Byl jsem přesvědčený o tom, že zůstanu anebo rovnou přestoupím. Bohužel se to pak pokazilo zraněním. Když se vám stane něco takového, začnete o tom přemýšlet. Hodně věcí se změní. Sebralo mi to nějaké dva roky práce, peněz, možná úspěchů. Ale to k tomu patří. Myslím, že mě to víc zocelilo, posunulo a dalo ještě větší chuť do fotbalu. Potom si víc hlídáte zdraví. Do všeho už nevlítnu na tréninku naplno jako ve dvaceti. Jsem zkušenější. Takové zranění pomůže hráči stát se větším profíkem.“  

Když jste přišel před rokem do Slovácka, trvalo, než jste se dostal do kondice a formy. Proč?
„Po pravdě, myslel jsem si, že jsem na tom líp, než jsem ve skutečnosti byl. Předtím jsem hrál půl roku pátou německou ligu. Fotbal mě po té dlouhé pauze bavil, cítil jsem se tam dobře. I když jsem v té soutěži jakoby vynikal a ani jsem nestrádal kondičně, zjistil jsem, že je to málo. Ve Slovácku jsem se musel domlouvat s kondičním trenérem a občas si někde ulevit. Je to lepší než být dva měsíce zraněný, jako se mi to stalo po příchodu. Kondičně a silově jsem se tady dal do kupy. Odpíchl jsem se od utkání s Libercem. Sice jsem nedal gól, ale hodně se mi to povedlo. Od té doby to přetrvává. Musím to zaklepat.“ (klepe na zuby)

Měl jste o sobě pochybnosti, jestli ještě dokážete kariéru nakopnout?

„Ani ne.