Galáskova zpověď o Baníku, Zlatanovi i cestě kouče: Velcí byli ti druzí
„Velcí hráči vždycky byli ti druzí,“ říkává. Jenže i když stál v jejich stínu, možná by bez jeho pomoci mnozí z nich tak skvělí nebyli. Takhle to berou hlavně v Nizozemsku i Německu, kde působil, možná víc než v Česku. Bývalý reprezentant Tomáš Galásek, na něhož nedal dopustit Karel Brückner, se teď o totéž snaží v jiné roli: jako trenér. A nejen coby asistent u národního týmu, ale i v Baníku, odkud před čtvrt stoletím vyrazil do světa. Pro fotbalovou Ostravu, která zrovna tento rok slaví sto let, je to další událost. „Vždycky jsem to bral tak, že nejlepší je začít tam, kde má člověk kořeny,“ vysvětluje.
Když jste se vrátil do Baníku, bylo to jako ocitnout se doma? Nebo už to jako světoběžník tak nevnímáte?
„To je dobrá otázka. Vracím se domů. Za to čtvrt století, co jsem byl venku, nemáme nikdo v rodině cizí pas, nizozemský, německý… Nizozemské rodné číslo má jen můj syn, jinak jsme zůstali věrni České republice a českému národu. Máme tu rodiče, když jsme mohli o Vánocích navštívit Česko, vždy jsme strašně rádi přijeli. Jen jsme si pro život vybrali jiné místo a momentálně jsme trvale usazeni v Německu, kde jsem začínal i jako trenér. V téhle branži je možné všechno, třeba budu jednou pokračovat v Nizozemsku. Tyhle země jsou pro nás zaslíbené a máme je moc rádi. Nevíme, jak se mince otočí a kde strávíme zbytek života. Záleží na možnosti a situaci, která přijde. Teď přišla ta v Baníku, takže bydlím nedaleko Ostravy u rodičů manželky. Vždycky jsem to bral tak, že nejlepší je začít tam, kde má člověk kořeny, kde hrál nebo kde to poznal. Aby pak odcházel do cizího prostředí zkušenější. To by mohl být můj případ.“
Nikdy vás nenapadlo, že byste už v cizině zůstal natrvalo? Ani tehdy, když o vás před nástupem Karla Brücknera nebyl zájem v reprezentaci?
„To mě v té době vůbec nenapadlo. Teprve jsem život v zahraničí a jinou kulturu poznával. Byl jsem tam hodně krátce. A teď je to čtvrt století, neuvěřitelné… Ale myšlenku, že bych měl být německý nebo nizozemský občan, jsem neměl nikdy.“
Jak to vnímají vaše děti? Už jsou jiná generace, neuvažují jinak?
„Uvažují podle toho, kde mají kamarády. A ti jsou v zahraničí. V Česku by hledaly hrozně těžko nějaké spojení, kamarádství, přijaly jiný životní styl. Dcera ale umí výborně česky, byl jí rok, když jsem odcházel. Syn se narodil v Nizozemsku, v začátcích česky nemluvil vůbec. Když jsme potřebovali pomoct, v okolí byly jen nizozemské rodiny, moc Čechů ne. Naopak v Norimberku jich potkáváme stále víc, máme tam i kamarády, kteří hovoří česky. Kluk díky babičce a dědečkovi rozumí, ale gramatiku už asi ovládat nebude. Jsem moc rád, že obě děti umí anglicky, německy a holandsky. Jsou mnohem dál než já s mou češtinou, němčinou a holandštinou. Naučit se pořádně anglicky se mi v kariéře nepoštěstilo, asi bych ji použil daleko víc. Ale je super, jak jsem si holandštinu udržel, v Baníku máme Gigliho Ndefeho. Nikdy nevíte, kde potkáte Holanďana.“
Fotbalově to cítíte jako návrat domů stejně? Bazaly, z nichž jste vyrazil v třiadvaceti do nizozemského Tilburgu, vypadají trochu jinak…
„Bazaly jsou jiné, hodně se na nich změnilo, ale už se zase cítím jako doma. Stačilo mi pár týdnů, měsíc, abych takový pocit získal. Jsem vděčný klubu, že mě v něm berou jako člověka, který v něm zanechal nějaký dojem. To, aby si něčeho takového vážili, se také snažím předat hráčům, kteří přestoupili do ciziny. Aby nepodávali jen dobré výkony, ale chovali se k lidem ze svého klubu s pokorou a respektem, a že se jim to vrátí. Čerpám z vlastní zkušenosti.“
Nebyl to přece jen napoprvé nezvyk, když jste nové Bazaly viděl?
„Moc ne. Sledoval jsem v médiích, v baníkovské televizi, jak se bourají, renovují, jak to vypadá v útrobách. Nějak jsem se na to, co mě čeká, připravil, necítil jsem se jako v cizím prostředí. Vcelku to tu zůstalo, jak bylo, hlavní hřiště existuje, nějaké ochozy zůstaly. Tréninkové poměry se daleko víc zlepšily, nahoře máme umělou trávu. Hřišti, co tam bylo, jsme vždycky říkali brambořiště. Trénovali tam snad všichni, áčko i mládež, z travnatého hřiště nikdy moc nezůstalo. A samozřejmě škvára. Ptal jsem se, jestli vůbec ještě existuje, ani jsem se tam nešel podívat.“
Legendární fotbalový povrch, který se tuzemským hráčům doslova vryl pod kůži.
„Ano, legendární, zůstaly mi vzpomínky v koleni. Jsou pod kůží. (směje se) Člověk si na ty časy vzpomene.“
Potkal jste kromě bývalých spoluhráčů, kteří dnes v Baníku pracují, někoho jiného, kdo vám připomněl staré časy?
„Když jsem se šel podívat na sekretariát, seděl tam Zdeněk Kosňovský. Trenér, který mě měl v mládeži. Kolik mu je, osmaosmdesát? To je prostě stálice. Když jsme spolu mluvili, byl to příjemný moment. Je upřímný, říká, co si myslí. Jinak znám všechny kluky, kteří do Baníku patří a jsou u jeho mužstev, působí v klubových funkcích nebo jsou zkrátka nablízku. Velmi dobrý kontakt jsem si od konce kariéry, kdy jsme se loučili s reprezentací, udržel s Reném Bolfem. Není to úplně běžné, ale zůstal mezi námi pevný vztah.“
Co fanoušci Baníku? Dali vám najevo, že jsou rádi, že jste se vrátil? Hlásili se k vám?
„To ne, ani jsem nic velkého neočekával. Jen po jednom utkání jsme je potkali na benzince. Byli spokojení a chtěli fotku. Těší mě, že fandí Baníku, mně samotnému nemusí. Hlavně aby hráči měli motivaci, doma se s takovou podporou jako v zápase se Zlínem hraje líp. Musím říct, že jsem se toho trošku bál – poté, co jsem z Baníku odcházel poprvé a pak po půl roce i podruhé. Kluci, které znám, Bolfík a další, mi ale obavy vyvrátili. Říkali: U fanoušků nikdy nebudeš černá ovce, mají tě rádi.“
Přestup do Tilburgu v roce 1996 jste si vyvzdoroval. Jak dlouho trvalo, než se to pak v Ostravě uklidnilo?
„Při prvním návratu v roce 2008 mi to nikdo znát nedal. Postavil jsem si hlavu, přestup jsem si vytrucoval. A nelituju toho. Necítil jsem se coby odchovanec a klenot, jak o mně říkali, oceněn
