Saňák o těžkém dětství i rakovině: Dávali mi rok. Jako trenér klamu tělem
Kluk, který měl rakovinu jako ty, vydržel ani ne rok života… Tahle slova, ze kterých vane věčný chlad, uslyšel v sedmnácti, kdy vzhlížel k italskému elegánovi Paolu Maldinimu a snil o velké fotbalové kariéře. Pak přišla chvíle, kdy už cítil, že z něho poslední energie vzdorovat osudu vyprchává. Fotbalový trenér Jiří Saňák, jenž nyní vede Pardubice, přesto boj s rakovinou zvládl. Poznamenala ho sice na těle, ale nikoli na duši. „Byl to největší dar,“ říká na první pohled překvapivě šestačtyřicetiletý kouč.
„Děkuju, že o tom, co jsem prožil, můžu takhle vyprávět. A víte proč? Protože je to pro mě forma terapie. Dávali mi rok – a příští září oslavím třicet let od poslední operace…
S fotbalem jsem začal v Ústí nad Orlicí. Byl pro mě jasnou volbou, hráli ho dva starší bráchové. Nijak zvlášť jsem ho ale v šesti letech neprožíval, bylo to takové vlažné. Všechno se změnilo, až když jsem nastoupil do mladších žáků a začal nás vést Láďa Novák – můj životní trenér. Mě i ostatní kluky zblbnul tak, že mě sport úplně pohltil. Vytvořil jsem si k fotbalu emoční pouto, začal jsem ho milovat. I zpětně vidím, jak je důležité potkat trenéra, který ve vás něco takového probudí.
V týmu jsem byl vždycky nejmladší. Byť jsem byl pravák, měl jsem šikovnou i druhou nohu a nastupoval jsem jako levý obránce. Mým vzorem byl Paolo Maldini – a nejen pro ty oči. Byl elegantní, zaujal mě i vystupováním. Jeho AC Milán na přelomu 80. a 90. let dominoval.
Utkvělo mi v paměti, že si mě docela cenili za to, že jsem měl pevné nervy a proměňoval penalty. Když jsme postoupili do druhé nejvyšší dorostenecké soutěže, byla to velká sláva. Chtěl jsem být profesionálním fotbalistou a dostat se do ligy.
Doma to ale bylo složité. Od nějakých osmi let jsem vnímal, že si rodiče nerozuměli. Taťka propadl alkoholu, a když mi bylo dvanáct, naši se rozvedli. Zůstali jsme sami s mamkou. Otec-alkoholik na čas z mého života zmizel, několik let jsme se vůbec nevídali.
