Douděra otevřeně o rakovině v rodině: Totální šok, kdo to nezažil, nepochopí
David Douděra je definitivně zpátky. V průběhu podzimu vinou vážné rodinné situace vynechával šestadvacetiletý fotbalista některé zápasy Slavie, zároveň jej nemohl využít reprezentační trenér Ivan Hašek. To se teď mění. Složitou osobní situaci krajního hráče orámovaly zápasy s Českými Budějovicemi. Po tom červencovém, kdy skóroval, se mu obrátil život naruby. Teď, paradoxně znovu proti Dynamu, odehrál plných 90 minut s kapitánskou páskou. „Pamatuju si to přesně. Dával jsem gól Budějovicím. Vždycky, když se to nějakému hráči podaří, je v euforii, svět je krásný. Já jsem nebyl výjimka. V úterý ale bylo všechno jinak, přišla diagnóza rakoviny.“ Co o tomto problematickém období řekl pro klubový web Slavie?
O životním kotrmelci
„Byl to totální šok. Kdo něco takového nezažije, nemůže to pochopit. V rodině se nám otočil svět vzhůru nohama. První dva, tři týdny byly extrémně náročné. Musíte volat příbuzným, informovat je. Viděl jsem jejich reakce, to bylo strašné, říkal jsem, že něco takového nechci zažít, nechci být příjemce takové zprávy. Zpětně bylo nejhorší přijít domů a tu diagnózu říct.“
O vysvětlení, proč nehrál zápasy
„Svoji rodinu jsem neprezentoval, od osmnácti let jsem si dával pozor, co pouštím ven, nepouštím. Jasně, táta a brácha dělají fotbal, ale zbytek jsem rozděloval. A teď se to slilo. Osobně jsem si vždycky hlídal, snažil se rozdělit fotbalovou kariéru a osobní život, soukromí. Došlo mi, že tohle je věc, kterou nepůjde ututlat, ani nemůžu, nechci. Cítil jsem, že i lidé mimo klub potřebují vědět, co se děje v mém životě, jak mě to ovlivňuje. Aby pochopili proč, co a jak. Nejezdil jsem na evropské výjezdy, to byla taková nejvíc zjevná věc, že to je vážné. Fotbal miluju, ale prostě teď šel stranou.“
O tom, jak jeho potíže přijala veřejnost
„Posílilo nás to. A utvrdilo v tom, co jsem i věděl, že naše rodina, když drží při sobě, zvládne všechno. Dokázali jsme takový náš zázrak. A chci zmínit i svou druhou rodinu, Slavii. Vždycky jsem o ní tak hovořil, byl tady šťastný. Když se stalo tohle, ani jsem nečekal, jak se Slavia ke mně zachová... Všichni se za mě postavili, vyjádřili mi podporu. Od trenérů, od hráčů, od Jaroslava Tvrdíka, který nám extrémně pomohl. Volali jsme si, vždycky mě tak krásně uklidnil, řekl mi, co a jak. A nechci zapomenout na doktory a všechen personál ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Taky na ostatní fanoušky, nejen ty slávistické.“
O tom, jak se soustředil na zápasy
„Říkal jsem si vždycky, když jsem nastupoval, abych zkusil hrát tak, aby na mě nebylo nic znát. Ale bylo to těžké... Kór u mě, každý mě zná, ví, jak jsou emoce na hřišti pro mě důležité. Nejvíc jsem si to uvědomoval, když jsem třeba zkoušel v zápase volej. Věděl jsem, že to prostě netrefím. To, co by se předtím povedlo, nártem to napálit alespoň směrem na branku, relativně obyčejná věc, prostě nešlo. Vyzkoušel jsem si, že potřebuju mít koncentraci jen na daný zápas. To teď nebylo. Dával jsem si pozor na červené karty. Fauly, které by pramenily z frustrace, kterou jsem prožíval. Uzamknul jsem se do sebe. A díky klukům, vítězné vlně, na které jsme, se to podařilo. Kdyby se prohrávalo, nevím, co bych dělal.“
O zhoršené výkonnosti
„Moje běžecká data byla nejhorší od Boleslavi. Kondice nebyla, rytmus taky ne, dva týdny jsem byl v nemocnici, pak zase trénoval, pak znovu. Regenerace u mě neexistovala. Rychle jsem přejížděl na tréninky, udělal si svých 90 minut, rychle se převlékl, jako první jel pryč. Myslel jsem jen na rodinu, abych jí byl oporou, všechno se zvládlo. Po čtyřech měsících jsem byl na masáži, na regeneraci… Vrátil jsem se zase do módu profesionálního fotbalisty. Bude to chtít čas, zbývá měsíc do Vánoc, ale udělám maximum, abych to urychlil.“
