Kráska s píšťalkou miluje fotbal: Chlapi mě musí poslouchat
Drobná brunetka přivádí na trávník fotbalisty a publikum zašumí údivem. Pěkná panenka nám tady píská, prohlížejí si rozhodčí. Jsou zvědaví, jak divizní duel Zličína s Hořovickem zvládne. A Eliška Královec Kramlová (27) brzy každého přesvědčí, že je zápas ve správných rukách. Má respekt, hráči ani neceknou. „Řídím dvaadvacet chlapů, kteří vás musí poslouchat, plus další jsou na lavičce,“ směje se, když má prozradit, co ji na fotbalu baví. Je vidět, že si roli sudí užívá. „Fotbal je můj život. Mám ho v genech a na hřišti se cítím fakt dobře.“
Když se sympatická mladá dáma objeví v areálu Zličína, nenapadne vás, že přijela kvůli fotbalu. Tipnete si třeba, že jde o přítelkyni některého z hráčů. Jenže omyl. Eliška Královec Kramlová je už dvanáct let rozhodčí, a ženské zápasy řídí dokonce na mezinárodní úrovni. Mluví se o ní jako o možné nástupkyni Dagmar Damkové, která byla rozhodcovskou průkopnicí.
A do očí vás pochopitelně bouchne i její prostřední jméno Královec, které si fanoušci spojí se jménem známého arbitra. „Ale nic společného s ním nemám. Nebo možná ano, ale přes dvacáté koleno. Prostě se tak jen jmenuje můj manžel a já nosím z úcty k němu jeho jméno.“
Jak se to seběhlo, že u vás vyhrál fotbal?
„Od tří let jsem ho hrála, vedl mě k němu odmalička táta, je to vášnivý fotbalista. Na Šumavě nemůžete dělat nic jiného než jezdit na kole, hrát fotbal nebo lyžovat. Do patnácti jsem hrála, mělo to i perspektivu. Přišly nabídky ze Slavie a Hradce Králové. Pak jsem ale měla zdravotní problémy a vyhrálo pískání. V září 2003 jsem pískala první žákovský zápas.“
Leckoho by odradily drsnější výrazy, ať už diváků nebo hráčů. Toho jste se nebála?
„Začátky nebyly jednoduché, ale vážně jsem nemusela řešit žádnou složitou situaci. Nesetkala jsem se s vyloženě špatným přístupem, že by mě nebrali hráči. A to zápasy mužů pískám od sedmnácti. Člověk se musí naučit všechno ignorovat a soustředit se na výkon.“
Prý na vašich zápasech nadával nejvíc váš tatínek. Jak jste se s tím vyrovnávala?
„To je pravda. Ze začátku jsem neměla řidičský průkaz, takže se mnou jezdil. To byl zprvu můj nejpřísnější delegát. Vždycky, když někdo z tribuny zařval Faul! nebo Tak už to pískej!, byl to on. Ten hlas jsem poznala. Křičel na mě, byl to největší kritik. Ale nepřeháněl to. Hodně mi to dávalo, cestou v autě mi dokázal říct, co bylo dobrý a co by nedělal. Byly to emoce, má je na hřišti i na tribuně. Ať to tam řídí jeho dcera nebo ne.“
Fanoušky nevnímáte, ale co hráči? Dávají si pozor na jazyk?
„Musím říct, že oproti kolegům si ke mně dovolí míň. Nejsou tak vulgární, když něco písknu, poplácají mě po rameni. Komunikace může probíhat přirozeněji, protože já jsem žena a oni jsou chlapi. Na druhou stranu toho i využijí, snaží se člověka podrýt. Vše ale probíhá v rámci mezí.“
Dagmar Damková si s některými hráči dala přátelskou pusu. Co vy?
„Občas se stane, že přijde při střídání hráč, podá mi ruku a řekne: Bylo to super. Ale že bych si dávala pusu na potkání, to se nestává.“
Jeden hráč chtěl s Dagmar Damkovou dokonce měnit i dres. Máte podobnou zkušenost?
„Můj dres ještě nikdo nechtěl (směje se). Třeba to jednou přijde. Nevím, jak bych reagovala.“
Pozval vás některý fotbalista třeba na rande?
„Jelikož v divizi pískám pod vlastním jménem a nerozšiřuji, že jsem vdaná, tak se občas stane, že někdo přijde a řekne, jestli bych nešla na kafe. To potká asi každou ženu. Ale nikdy jsem nešla.“
Co na vaši zálibu ve fotbale říká manžel?
„Je velký sportovec. Ale fotbalu moc neholduje. Ví, že ho hraje dvakrát jedenáct hráčů na dvě branky, ale víc ho to nezajímá. Společně se spíš věnujeme cyklistice. Takhle po zápase to samozřejmě nejde. To si on vyrazí na kolo ráno, když já pískám, a odpoledne jdeme na pivíčko. Jsem pivař, mám ho velmi ráda. Dám si klidně tři.“
Takže se na vás nechodí dívat? Vyptává se alespoň doma, jak se vám vedlo?
„V začátcích se podívat byl, ale nemá na to nervy. Když z diváků někdo zařve vulgárně, tak to vnímá víc než já. Takže by mohla nastat situace, kdy by mě mohl jít bránit. Naposledy byl v úterý v Domažlicích, spojili jsme to s výletem. Jen tak by asi nejel. Říkal, že je to pořád stejně hrozný.“
Opravdu vaše příjmení nemá spojitost se známým arbitrem Pavlem Královcem?
„Možná přes nějaké dvacáté koleno, protože rodiče mého manžela pocházejí z Chodska, z vesnice od Domažlic. A Pavel Královec je vlastně také z Chodska. Takže nějaký vzdálený vztah tam může být, ale do kronik jsem nekoukala. Já respektuji příjmení mého muže, proto ho nosím.“
Vyzvídají v klubech, zda nejste z jedné rodiny?
„Určitě to kluby zajímá. Měla jsem kvůli tomu pár telefonátů a stejně tak Pavel Královec, toho se na to třeba ptal posluchač v rádiu. Všichni hledali příbuzenský vztah.“
Potkali jste se někdy? A j
„Na zápase vyloženě ne. Ale když jsem šla na mezinárodní listinu, před dvěma lety jsme společně letěli na seminář do Španělska. Já tam byla jako nováček, on byl v elitní skupině. Potkali jsme se venku a komise se mě hned taky ptala, co s ním mám společného. Pro mě je u nás nejlepší rozhodčí, líbí se mi jeho styl řízení, že nekouskuje hru. Moc ho respektuji.“
Vypadá to, že vás role rozhodčí úplně pohltila. Co vás na soudcování baví nejvíce?
„Řídím dvaadvacet chlapů a ti mě musí poslouchat (směje se). Fotbal dělám čtyřiadvacet let, je to můj život. Mám to v genech a na hřišti se cítím fakt dobře.“
Máte tuhle dominantní roli nastavenou i doma?
„Tam je to naopak. Potřebuji mít vedle sebe sebevědomého muže, ke kterému bych mohla vzhlížet. A přesně tak to je.“
Zase když se vám něco nelíbí, můžete manželovi prostě dát žlutou kartu…
„Ne, ne. Manželovi ne, to ji spíš on dá mně. Máme velmi hezký vztah a hrajeme fair play.“
Už jste řídila i zápasy, kde vašimi asistenty byly také ženy. Je pak v něčem utkání těžší?
„Zápas Jirny-Admira jsme řídily tři ženy. A bylo to úplně jiné, byl to asi největší zážitek. Dřív jsem si říkala, že pískat s chlapama je taková jistota, ale teď už si to nemyslím. Když jsme tam byly tři ženy, byla to pro mě radost. Já si ale užívám každý zápas.“
Je rozdíl řídit zápas mužů a žen?
„Mužský fotbal je jiný, rychlejší, dynamičtější. Je jednodušší, máte představu, co hráči udělají. V ženském fotbale vás spousta věcí překvapí. Hráčky jsou taky vulgárnější vůči sobě. Ale řídím ráda zápasy mužů i žen, ty mě vlastně dostaly do mezinárodního fotbalu.“
Zatím se pohybujete v nižších soutěžích. Co říkáte na to, jakou mají pověst?
„Vždycky záleží, jak se zápas povede, jaká je atmosféra. Třetí liga je podle mě kvalitní, kluci vědí, jak hrát. Rozhodčí i díky tomu může vyniknout.“
Jde spíš o zářezy a ovlivňování. Přišel pro vás někdy nějaký „dáreček“?
„Občas jsem dostala kytku. Některé oddíly se snaží, když je obsazena žena, je na stole květina, ale to se týká i mých kolegyň. S ničím jiným jsem se nesetkala.“
Kam až byste to chtěla pískáním dotáhnout?
„Konkrétní cíl nemám. Jsem ráda, že pískám ČFL a divizi, že jsem na mezinárodní listině, to byl můj cíl. To je skvělé a velký zážitek. Všechno, co přichází teď, je něco navíc. Jsem nadšená z každého utkání. A jestli přijde něco víc, uvidíme. Že bych třeba nemohla spát kvůli tomu, že nejsem v lize, tak takhle to nastavené nemám. Když budou výkony, tak proč se do ligy nedostat.“
Ve stopách Dagmar Damkové kráčíte i jako mezinárodní rozhodčí. Je vaším vzorem?
„Je průkopnice ženského rozhodování. To, čeho dosáhla, jen tak někdo nedosáhne. Patřila mezi nejlepší rozhodčí na světě a všichni k ní vzhlížíme. Fotbalu rozumí, je to její život. Je chytrá žena.“
Už jsem ve spojitosti s vámi slyšel spojení „Nová růže mezi trny“.
„Když píská tmavovlasá rozhodčí, tak to občas někdo řekne. Ona je obrovské jméno a srovnání s ní vás může maximálně těšit.“
Eliška Královec Kramlová
Věk: 27 let
Pozice: rozhodčí
Zaměstnání: manažer skupiny v pojišťovně
Rodinný stav: vdaná
