Doma šance nepřišla, tak česká dvojčata pálí v Rakousku. A kralují!
V první lize, o které sní, zatím nepálí. Ale není všem dnům konec. Česká dvojčata Jakub a Jindřich Rosůlkové střílejí branky v Rakousku. Jsou hitem UFC Pieno Rohrbach-Berg, který hraje čtvrtou nejvyšší soutěž. Jakub vede tabulku střelců s osmi trefami, jeho dvojče je třetí se šesti zásahy. „Tady se nehraje na individuality, když vyhrajeme 5:0 a my nedáme gól, budeme spokojení. A nadšení budou i fanoušci, těch na zápasy chodí klidně sedm stovek,“ říká Jakub Rosůlek.
Dlouho se rval o možnost ukázat se doma v Čechách, střílel góly, ale šance nepřicházela. A tak ho loni na jaře zlákala cizina, kývl na vábení z Rakouska a nelituje. Klubu vystřílel záchranu. Jediné, co ho mrzelo, bylo, musel doma nechat bráchu, bez kterého nedá ani ránu.
Frčí na stejné vlně, jsou fotbaloví nadšenci. „Náš trenér o bráchovi věděl, on se na naše zápasy jezdil koukat, ale to hrál v Krumlově. Pak trenér vyzvídal, jestli by bylo reálný, že by šel hrát do Rakouska také,“ vzpomíná Jakub Rosůlek a větřil šanci, že by zase mohli hrát spolu.
Zájem kopnout si hranicemi měl i druhý ze sourozenců. Nervozita z ochodu za hranice se nekonala. Jeho dvojče mu prošláplo cestičku, ale taky nastavilo gólovou laťku. Ale nervozita se nekonala. „Věřil si, věděl, že střílet góly umí,“ říká na adresu bratra Jindřicha.
Hned v prvním zápase sezony pak bratrům vyšla parádně akce, která skončila gólem. A fanoušci šíleli radostí a od té chvíle se daří. „Nadšení je možná až extrémně velké. Loni měl klub po podzimu devět bodů, teď ještě nejsme v půlce a máme jich dvaadvacet. Jsme první. Za to jsme také rádi,“ směje se Jakub Rosůlek.
Angažmá v Rakousku si nemůže vynachválit a nejen kvůli tomu, že se českým dvojčatům náramně daří. „Všichni si váží toho, jak se klubu daří. Lidi nás poznávají na ulicích. Je hezké, když slyšíte Super Jakub, Super Jindra. Doma dáváme skoro pravidelně tři góly a fanoušci jsou schopní po konci zápasu třeba pět minut tleskat. Je to nádhera,“ líčí s nadšením. „Ale když jdeme s týmem do hospody, tak za nás útratu nikdo neplatí,“ směje se.
V Rakousku se musí i bránit
Proti působení v české divizi či třetí lize si musel za hranicemi Jakub Rosůlek zvyknout na to, že sice jeho hlavní činností bude útočení, ale bude muset taky pomáhat obraně.
„Máme hodně defenzivních úkolů, ty jsem v Čechách neměl. Ale tady to trenér, který pracoval i pro LASK Linec, po nás chce. Bránění je dneska o všech jedenácti hráčích. Kdybych nebránil, tak bych nehrál,“ líčí zkušenosti z ciziny. „Je jasné, že tady se mi nikdo přizpůsobovat nebude, já se musím přizpůsobit týmu,“ dodává.
A to nejen na hřišti, ale i co se týče jazyka. „Ještě to s němčinou není dokonalé, ale snažíme se na tom pracovat,“ tvrdí. S týmem chodí posedět a hltá každé slovíčko. Dobře totiž ví, že zvládnutí cizího jazyka mu může pomoci posunout se zase dál.
Dá se čekat, že pokud bude sázet góly, neunikne pozornosti klubů z vyšších soutěží. „Čtyřikrát jsem se ocitl v ideální jedenáctce kola a dvakrát byl dokonce nejlepším hráčem. Brácha byl v nejlepší jedenáctce dvakrát. Ale nejdůležitější je, že vyhráváme jako tým,“ zdůrazňuje.
O návratu neuvažují
Z Českých Budějovic, kde dvojčata bydlí, to mají do rakouského působiště devadesát kilometrů. Do ciziny jezdí třikrát týdně na trénink a k tomu jednou na zápas. Jakmile to jde, jezdí je za čáru podporovat i členové z rodiny. „Táta byl na všech zápasech, co jsme hráli venku. Ty domácí se mu kříží s prací. Moc mu děkujeme za celoživotní podporu, je pro nás moc důležitá. Byli se na nás podívat i dědové, je to paráda,“ směje se Jakub Rosůlek.
Proto ho ani nenapadlo, že by to venku zabalil a pokračoval v kariéře v Česku. Nedovede si představit, jaká nabídka by mu musela přistát na stole, aby to udělal. „Absolutně o ničem podobném neuvažuji,“ svěřuje se mladý střelec. A co je tedy v Rakousku lepší v porovnání se stejnou úrovní v jeho rodišti? „Vybavení, zázemí, fanoušci, lidi okolo,“ chrlí ze sebe.
A co třeba rozhodčí? V Čechách měl příhod s arbitry na rozdávání. „Tady jsem nezažil, že by rozhodčí někomu pomohl. Nebo aspoň já jsem to nezažil,“ svěřuje se. „Ale zvykám si na to, že každý kontakt se soupeřem se tady píská jako faul. To mi úplně nevyhovuje,“ doplňuje.
Teď se snaží hlavně o to, aby zásahy na jeho kontě přibývaly a on pomohl týmu. Stejně jako jeho dvojče Jindřich. Ale, co když přijde nabídka z konkurenčního klubu? „O nějakém zájmu jsem slyšel, kluby si všímají, jak nám to s bráchou jde. Když bychom ale v budoucnu někam měli jít, tak jedině spolu.“
