Ronaldo, Lafata? NE! Tenhle fotbalista je v televizi nejčastěji
Prásk. Chlapík v modrém v akrobatické pozici trefí míč. Než si stihnete uvědomit, kdo na vás pálí z televizní obrazovky, je pryč. Jen jedno víte jistě: ve známé znělce není Ronaldo, Messi ani žádná ze současných českých hvězd. Přednost dostal brankář středočeských Kunic Radek Chadima (39). Jakmile je v televizi fotbal, nesmí u toho chybět. Známí si dělají legraci, že jsem tam víc než reprezentace,“ směje se muž, který byl v minulosti hráčem i funkcionářem vršovických Bohemians.
Chytá středočeskou I. A třídu, pravidelně, když mu to zdraví dovolí. Chodí do práce a k tomu všemu je už pár let televizním fotbalovým králem, díky spotu na ČT sport. Během angažmá v Bohemians se do přenosů a šotů neprotlačil, neodchytal jediný ligový zápas, „jen“ kryl z pozice brankářské dvojky záda Jaromíru Blažkovi a Kamilovi Čontofalskému. Radek Chadima to bere s úsměvem, přiznává, že byli lepší. A po letech si všechno na obrazovce vynahrazuje, což prožívá zvláště jeho syn. „Vždycky volá, že táta je v televizi,“ směje se Chadima.
Jak přijali informaci o vaší netradiční roli spoluhráči, fanoušci, soupeři? Pokřikují na vás?
„Kluci z týmu o tom vědí, ale já jsem jim to neříkal, chodili s tím sami. Začalo to v době, kdy jsme byli ještě farmou Dukly, seděli jsme po zápase na večeři a najednou šel v televizi spot. To bylo haló, začali tleskat. Najednou jsem byl středem pozornosti, ale do kasy nic nechtěli. Taky se stalo, že jsme na tréninku zkoušeli voleje a ostatní na mě volali: Tak nám to ukaž, jak se to kope.“
Soupeři si do vás nerýpnou, když dostanete gól?
„Nestalo se mi to. Jen kluci, co mě znají, třeba při podání rukou prohodí: Ááá, televizní hvězda. Ale pravidlem to není. Myslím si, že to lidi ani pořádně nevnímají. K televizi jdou s tím, že poběží fotbal, třeba si odskočí pro něco na chuť a kašlou na spot, kde je nějaký knedlík, co kope do míče. Devětadevadesát procent lidí nebude zkoumat, kdo to je. Pořád se na ně valí nějaké reklamy a upoutávky. Ani já to neřeším.“
No ale na obrazovce jste teď asi nejčastěji ze všech fotbalistů. Třeba v posledním týdnu to bylo šedesátkrát…
„To je sice pravda, ale na pět vteřin. Aby člověk zjistil, kdo v tom spotu je, musel by se na to zaměřit. Pak si třeba lidi řeknou: Ty jo, toho odněkud znám. A pátrají a třeba i napíšou. Nestalo se mi, že by mě někdo cizí zastavil a ptal se, zda jsem ten člověk z televize.“
Není to trochu paradox, že při angažmá v Bohemians jste se na obrazovku nedostal?
„Já jsem tam byl tři roky na lavici. Měl jsem ohromnou konkurenci, Jardu Blažka a Kamila Čontofalského. Bylo to super, ale ligové zápasy jsem nechytal, jen pár utkání v domácím poháru. Tak to teď na obrazovce doháním.“
Leckoho překvapí, jak na vás televize přišla. V I. A třídě vás asi nenašla. Prozradíte, jak to tehdy bylo?
„Taky jsem byl zaskočený, když se ozvali. Hned jsem se ptal, kdo vymyslel tuhle kulišárnu. Myslel jsem si, že si někdo dělá legraci, ale paní v telefonu mě ujišťovala, že zájem je vážný. Když mě zvali do Prahy, aby si mě okoukli, tak jsem se několikrát ptal, jestli vážně chtějí někoho, jako jsem já. Že mi není dvacet a nemám čtyřicet kilo. Doporučil mě jeden známý a klaplo to.“
Co vás přesvědčilo, že jste do podobného projektu šel?
„Byl to hec. Celý život jsem u fotbalu. Říkal jsem si, že když už nic jiného, tak se podívám, jak to vypadá v televizi. Bylo to zajímavé, takové zpestření. Dá se říct, že jsem souhlasil hned. Natočilo se to a já byl zvědavý. Čekal jsem týden, čtrnáct dní, tři neděle a pořád nic, tak jsem si říkal, že bůh ví, jak to bude. No a asi za měsíc to přišlo a já o ničem ani nevěděl. Někdo ze známých volal a říkal: Hele nejsi náhodou v televizi? Odpověděl jsem, že jsme dělali nějaký spot a ani nevím, jestli už to běží. A on: Jo, běží, kopeš do míče.“
Takže pak jste seděl přilepený u televize?
„Nedá se říct, že bych číhal. Většinou na fotbal koukám, takže to přišlo samo. A takhle to měli i lidi. Někdo mě poznal třeba po měsíci, ale stává se i dneska, že se ptají, jestli je možné, že jsem to já. Někomu řeknu, že jo, někomu, že ne, že mám bráchu.“
Co vás napadne, když se vidíte na obrazovce?
„Většinou jsem byl víc kritický než kladný. Hned jsem spot pitval, jestli je to přirozený kop, nebo ne. Ale zase nějak přehnaně jsem to neřešil.“
Jenže když jste v redakci Sportu viděl při focení zastavený spot, všiml jste si, že vám vykoukl kus těla…
„To bylo tady, doma to tak určitě není. Nejsem samomil, samolibej, co by se zkoumal.“ (směje se)
Jak byla tahle práce zajímavá finančně?
„Smlouvu jsme uzavřenou měli. Dali mi tehdy papír, byly to asi dvě strany, ani jsem to moc nečetl. Člověk to projede letmo, jestli nepodepisuje dlužný úvěr…“
Neříkejte, že jste nezkoumal, jaký bude výdělek?
„Dostal jsem na kafe. Kdybych něco inkasoval za každé opakování, to bych bral. Jen nevím, kdo by to čárkoval. Bylo by to milé. Chápu, že to někoho zajímá, kolik jsem vydělal. Ale byl to jednorázový paušál a tím všechno skončilo. Kdyby šlo o reklamu, tak by to asi bylo jinak, ale tohle byl spot. Můžu každého ujistit, že ani auto, ani barák jsem si za to nekoupil. Bylo na kafe.“
Jak dlouho se všechno natáčelo?
„Asi tři hodiny. Nejdřív se točil pohled, jen řekli: Koukej tam a představ si, že letí míč a padá. To pro mě jako pro brankáře nebyl problém. Stál jsem a koukal na strop. Druhá část byl kop samotný, ale bez balonu. A třetí fáze byla s míčem. Což byl problém.“
Vážně? Proč?
„Když jde o reálnou situaci ve fotbale, tak do toho kopu člověk jde, situace si to vyžaduje, automaticky. Tady něco chtěli, člověk se musel přizpůsobit. Ze štábu mi někdo házel míč a ono, hodit ho a trefit není až tak jednoduché, aby to nějak vypadalo. To bylo nejtěžší. Točilo se v ateliéru v Jinonicích, kde byl vysoký strop. Všechno s jedním míčem, který byl měkký. Takže někdo nahodil, prásk a letělo to. Před kamerou byly zástěny, aby náhodou…“
Zvláštní je, že jste „nehrál“ brankáře, kterým jste. Jaký byste byl jako útočník?
„V Bohemce jsme hrávali fotbal se sponzory a Vlasta Petržela mě dával do pole. Gólman nikdy nejde hrát beka. Byl jsem produktivní. Nekličkuju, neudělám tři frajery na malém vápně, ale když mi hráč dá míč domů, tak nemusí mít plné gatě.“
Mimochodem, nebylo to poprvé, co jste stál před kamerou, že?
„Zase pomohla náhoda. Kamarád volal, že shání lidi z fotbalu. Točilo se na hřišti, ale byla to reklama na banku. Rozhodčí někoho vylučuje, myslím za vysoké poplatky nebo něco na tenhle způsob. Ani to nebylo pro Čechy, takže jsem ani neviděl, jestli to někde dávali.“
To už byl honorář asi vyšší. Vydělal jste víc než třeba teď v Kunicích?
„Já teď hraju fotbal pro zábavu, takže to bylo určitě lepší.“
Radši si pořád zahrajete na hřišti. Přitom v Bohemians jste si ovšem užil už i roli funkcionáře. Jak na to vzpomínáte?
„Moc rád. Ta doba mi dala strašně moc, trénoval jsem pod Vlastou Petrželou. Vyzkoušel jsem si všechno. Když jsem chytal, byli jsme pátí, ale taky jsme padli do konkurzu. Jako hráč jsem si nějaké věci neuvědomoval. Problém byl třeba s hřištěm. Jezdili jsme tehdy trénovat i kus za Prahu – do Záluží. Letěl na mě balon, skočil o drn a bum do obličeje. Tak jsem byl naštvaný, že přece nemůže být problém sehnat na trénink lepší hřiště. A pak jsem jako sekretář sám obvolával hřiště a všude mě odmítali, i když jsem nabízel, že zaplatíme. Teď všechno vidím jinak.“
Měl jste větší nervy než v brance?
„Byl jsem tehdy vyplašenej, čekala mě ohromná odpovědnost. Nikdy jsem to nedělal, ale Vlasta Petržela tvrdil, že všechno zvládnu. Na začátku jsem neměl ani ponětí, co ta práce obnáší, ale dostal jsem se do toho. I když zodpovědnost byla hrozná. Do středy jsem dělal agendu, to bylo dobrý, ale pak, jak se blížil zápas, jsem všechno radši dvakrát, třikrát kontroloval, aby to klaplo.“
Čeká vás v budoucnu podobná role?
„Chytám za Kunice a starám se o hřiště, po práci posekám, nalajnuju. Funkcionáře budu dělat asi jen těžko. Je to žrout času, mám malýho kluka. Člověk s ním chce být. Na fotbale se nekouká, jestli člověk v sedm přijde a ve dvě jde domů, víkendy jsou pryč. V Kunicích hraju pro radost.“
Říká se, že nižší soutěže jsou divočina. Co na to říkáte?
„Stalo se, že mám pocit, že je na nás rozhodčí přísnější, ale že by nás někdo popravil, to ne. Dřív jsem býval blázen, každá křivda mě vytáčela. Teď jsem se uklidnil, nejsem flegmatik, ale už to není takové. Občas člověk něco může pronést, ale nic hrozného. Extra extempore se nekonalo.“
RADEK CHADIMA
Narozen: 26. listopadu 1975 (39 let)
Klub: Kunice
Pozice: brankář
Nejslavnější angažmá: Bohemians 1998-2001 (jako brankář, odchytal dva pohárové duely), 2001-2004 (vedoucí mužstva a sekretář)
Jak jsem hrál hokej
„Vlezl jsem i do hokejové brány, ohlasy byly kladné. Na krku mám na to památku. U jedné rány to soupeř blbě trefi l, puk zaplaval, zavrtěl se. Byl jsem připravený na ránu, a jak puk změnil směr, trefi lo mě to. Neříkal jsem nic, ale bylo veselo, když jsem pod sebou uviděl kaluž krve. Hokej jsem taky hrál v poli a do všeho jdu naplno, i když se hraje o suché z nosu. Chtěl jsem vypíchnout puk chlapovi, co byl přede mnou. Měl jsem to na dlouhou hůl. A on zakopl, zvedl patu a fiknul mě. Naštěstí se ta brusle zarazila na nadočnicovém oblouku, nebýt toho, tak jsem bez oka. Kluci byli vyplašení, zase tam byla spousta krve. Ale nahrábl se led, doktoři udělali pět stehů a bylo to dobrý.“
