Smolař roku! Twardzik si zlomil nohu, u druhé si zranil koleno
Prošel Bayernem Mnichov, zachytal si v Itálii a zkušenosti má i z nejvyšší soutěže ve Skotsku. Teď měl být brankář Dan Twardzik žižkovským esem v rukavicích na cestě do druhé ligy. Jenže mezi tyčemi Viktorie se gólman ze slavné fotbalové rodiny jen tak neobjeví, zabrzdilo ho vážné zranění. Na tváři mu přesto září odhodlání a také úsměv, když drží v náručí syna Alexe, který se před pár dny narodil. „Je to lék na moji bolest. Věřím, že všechno překonám a za Viktorku si zachytám.“
Chyběly dva dny a mohl si splnit sen, že si v pětadvaceti letech zachytá zápas v Česku. Při té vzpomínce si rodák z Třince brankář Dan Twardzik povzdychne. V zimě se stěhoval z Ostrovů do Prahy a těšil se, jak naváže v dresu Žižkova na brankářskou stopu svého otce Reného, který nastupoval za Brno, Vítkovice či Opavu, než odešel do Německa. Stačil jeden špatný dopad na tréninku a všechno bylo jinak. „Zlomil jsem si nohu, a jak jsem chtěl udržet balanc, tak jsem si pochroumal i koleno na té druhé. To je rarita,“ říká.
Vypadalo to, že jste fotbalové štěstí našel ve Skotsku a najednou bum – a jste v české třetí lize. Co vás vedlo k návratu?
„Ve Skotsku jsem měl smlouvu do léta. Na tréninku jsem makal na maximum, ale stejně jsem nechytal. Tak jsem se rozhodl rozvázat smlouvu. V klubu nebyli nadšení, že chci odejít, ale dohodli jsme se. Vrátil jsem se do Čech kvůli přítelkyni, chtěla tady rodit. Nejdřív jsem jen myslel, že budu s někým trénovat a udržovat se ve formě. Ale dopadlo to jinak.“
Jak jste přišel na Viktorii Žižkov?
„Mluvil jsem o možnostech se svým agentem a ten má známého v Praze. Od něj přišel kontakt na Viktorku. Musím se přiznat, že český fotbal jsem sledoval jen přes výsledky, moc jsem toho o něm nevěděl. Tušil jsem, že by to v Praze mohlo vyjít, je tu hodně klubů. Když jsem slyšel, že je to třetí liga, tak jsem si nejdřív říkal, jestli nemám na víc. Ale šel jsem do toho a byl příjemně překvapený. Hned po prvním tréninku jsem věděl, že tohle mužstvo je lepší, než jsem čekal.“
Zdá se mi to, nebo vás tehdy překvapilo, že jdete do třetí ligy?
„Věděl jsem, že Žižkov je slavný klub s velkou tradicí, myslel jsem, že hraje výš. Vím, že hráli první ligu, pořád jsem měl v hlavě, že to tak je. Je smutné, jak dopadli. Vlastně se jim asi stalo něco podobného jako Rangers ve Skotsku a propadli se soutěžemi. Teď se snaží o návrat. Bral jsem to tak, že budu v Praze s přítelkyní, že nejdu někam na dědinu.“
Poradil vám něco i váš otec, který má zkušenosti s českým fotbalem?
„Nechal to na mně. Radil mi, abych zvážil, zda má cenu čekat na další šanci v cizině. Věděl jsem, že nemusí přijít. A já pak budu bez tréninku i bez peněz. Táta říkal, že Žižkov je v pohodě. Pak bylo rozhodování jednodušší, zvláště když přítelkyně řekla taky, že je to O. K. Zatím jsme se s Viktorkou domluvili do léta, pak se uvidí. Nikdo nepředpokládal, že budu zraněný. Takhle vážný problém jsem ještě neměl.“
Právě. Zatím to ale minimálně po fotbalové stránce nekráčí správným směrem. Jak to snášíte?
„Je pravda, že jsem nikdy neslyšel, že by se někomu stalo, že si zraní při fotbale při jednom zákroku obě nohy… Fotbalově je to špatné. Na domácí zápasy jezdím a dívám se. Je to ale hrozný. Tak rád bych stál v té bráně. Snad i s berlemi by to bylo lepší než na tribuně. Moc jsem se těšil, že si tady zachytám. Já jsem tu totiž zápas nikdy nechytal. Nezbývá než doufat, že se uzdravím a dostanu šanci ukázat se fanouškům. Dá se říct, že jsem teď nešťastně šťastný. Nemůžu chytat balony, ale když držím v rukách malého, je to štěstí. Je to super pocit.“
Dovedete si představit, že vás zranění do brány nepustí?
„Věřím, že tahle situace nenastane. Koleno se lepší a zlomenina mě zastaví na dva měsíce, třeba to půjde i lépe. Těžko říct, co by pak bylo po sezoně. Jestli by mě klub ještě chtěl. Když se nevrátím, tak vím, že to bude těžké. Prošel jsem toho hodně, ale teď mám rodinu, tak bych se rád na pár let usadil. Určitě se nechci loučit špatně, zraněný. Byl by to příšerný pocit odejít, kdyby mě ani fanoušci neviděli chytat. To by byla katastrofa. Chci jim ukázat, co umím.“
Byl jste zvyklý na profesionální fotbal. V Čechách ale ve třetí lize chodí většinou hráči do práce. Věděl jste o tom?
„Slyšel jsem to, že je pro kluky fotbal spíš zábava. Na Žižkově máme to štěstí, že můžeme trénovat každý den i dopoledne a můžeme dělat jen to, co nás baví. Lepší to ani nemůže být. Samozřejmě že je to finančně jiné než v zahraničí, ale nějak se to dá přežít. Do práce chodit nemusím, jak vidíte…“ (rozesměje se a mávne rukou směrem ke zlomené noze)
Stíháte v televizi sledovat fotbal? Co to s vámi dneska dělá, když vidíte třeba Bayern, kde jste v mládežnických týmech chytal?
„Je hezké, když tam vidím známé, s kterými jsem hrál. Jsem za ně rád, že se dostali do prvního týmu. V době, kdy jsem tam byl já, to nebylo tak jednoduché. Člověka napadne, že tam třeba mohl zůstat a mohlo to dopadnout jinak. Někdo řekne, že jsem udělal chybu, že bych třeba teď v té televizi byl já. Ale to je minulosti, nemá cenu se tím trápit. Já jsem se tehdy rozhodl jít do Karlsruhe a žiju tím, co je teď. Je jen na mně, jak to bude dál.“
Jste s někým z tehdejších spoluhráčů v kontaktu?
„Teď už moc ne. Vždycky, když s někým hrajete, tak k těm hráčům máte blíž, jste kamarádi. Pak to ochladne, to je normální. Dobrý kontakt mám snad s italským reprezentantem Robertem Sorianem, co je teď v Sampdorii Janov. Ale s kluky z Bayernu už ne. I tak se na ně rád dívám a fandím jim. Hodně blízko jsem měl k Davidu Alabovi, byl tam tehdy i Tony Kroos. On byl v Hanse Rostock, já v Erfurtu. Jak jsem ho viděl, bylo jasné, že je to neskutečný hráč.“
Takže máte známé v Bayernu, Realu Madrid, Sampdorii. Komu držíte palce?
„Měl jsem to štěstí, že jsem s těmi kluky mohl být na hřišti. Známé mám skoro všude, kam se podívám. Není to ale tak, že když hraje Bayern, tak si sednu k televizi v triku Bayernu a držím mu palce. Když jsem byl menší, fandil jsem klubům, kde byl táta. A teď fandím Viktorce. Doufám, že vyhraje každý zápas. Kdyby to tak bylo do konce sezony, tak bych to snad přetrpěl a vydržel nechytat. Jde mi o mužstvo, které má svůj cíl. A já mu budu držet palce, snad to zvládnou teď i beze mě. Věřím, že to klubu vrátím, až se dostanu zpátky.“
Když byla řeč o Bayernu, mezi tyčemi tam září Manuel Neuer, který hraje i hodně nohama. Jste podobný typ?
„Přesná rozehrávka nohou by měla být jednou z mých silných stránek. Když mám ale do něčeho vlítnout, tak musím cítit, že to jinak nejde řešit. U Neuera je to mnohdy jen show, že to udělá. Já nevyletím pokaždé jako on, musím mít stoprocentní jistotu, že balon dostanu. Pak může dojít i na tu show.“
Takže to není váš současný vzor?
„Já jsem idol nikdy neměl. Jen jsem chtěl být lepší než táta, ten měl super kariéru. Já mám proti němu co dohánět, nehrál jsem poháry ani českou ligu. Takže se tady musím ukázat. Na začátku kariéry jsem zkoušel tátu kopírovat, ale pak, aniž si to uvědomíte, získáte svůj vlastní styl. Nemám jako moderní brankáři metr devadesát, ale zase to třeba nahrazuji rychlostí. Teď jen doufám, že mě táta uvidí hrát v Čechách a bude šťastný.“
DAN TWARDZIK
Narozen: 13. dubna 1991
Rodinný stav: svobodný, přítelkyně Simona, syn Alex
Pozice: brankář
Klub: Žižkov
Kariéra: Bayern Mnichov, Karlsruher SC, Calcio Como, FC Aberdeen, FC Dundee, FC Motherwell, FC Dundee.
Fotbalová rodina: Otec René byl špičkovým gólmanem, chytal nejvyšší soutěž, momentálně působí v Erfurtu. První bratr Filip je hráčem anglického Boltonu, druhý bratr Patrik nyní hraje v Erfurtu.
