Rodina z Plzeňska je plná rozhodčích. Ve volnu fandí Spartě
Možná se narodili s píšťalkou v puse a do postýlky dostali míč. František Petrželka a jeho šestnáctiletá dcera Kateřina bez fotbalu nedají ani ránu. Tenhle sport je u nich jedničkou, i když v tříčlenné domácnosti hrají přesilovku ženy. „Dnů, kdy se o fotbalu aspoň nebavíme, moc není,“ usmívá se Petrželka. Sám hraje za Běšiny okresní přebor, píská, trénuje. Jediná dcera se potatila, jako sudí řídí zatím zápasy malých kluků. „Na tréninku si s námi někdy kopne, ale jinak si nemyslím, že by byl fotbal zrovna sportem pro ženský,“ překvapí hlava rodiny.
Soutěž zpívá celá rodina? To už tady bylo. Kdyby ovšem někdo vymyslel pokračování, nazvané třeba Píská celá rodina, pak by v Malonicích, vesničce na Klatovsku, měli adepty na vítězství. František Petrželka s dcerou Kateřinou propadli fotbalu ve všech jeho podobách, hlavně pak roli rozhodčích. „Vím, že jsem dceru poslal na tenký led,“ hlásí osmatřicetiletý chlapík. Dobře ví, že v kraji místopředsedy FAČR Romana Berbra je fotbal sledovaný a občas si netyká s nejlepší pověstí.
V obci, kde žijí necelé dvě stovky obyvatel a nemají tam fotbalové hřiště, natož tým, by takové nadšence nejspíš nikdo nehledal. Ani v útulném domečku nic nenasvědčuje tomu, že tahle rodina má fotbal v krvi. Navíc, být takhle zapálený táta se synem, žádná senzace by se nekonala. Jenže u Petrželků si takhle fotbalově notují otec a dcera. „Asi to tak muselo dopadnout, odmalička se mnou jezdila na zápasy,“ usměje se táta rozhodčí.
Tak jednoduché to ale nebylo. Malá Kateřina sice měla ráda fotbal, chtěla se mu věnovat, jenže původně z ní měla být mažoretka. Až když kroužek nečekaně skončil, nabralo to rychlý spád.
„Ale nechtěl jsem, aby hrála fotbal. Zeptal jsem se jí, jestli nechce být rozhodčí, a ona souhlasila,“ vysvětluje Petrželka, jak se vše seběhlo. Hlavou mu však běží myšlenky na to, jestli neudělal chybu. „Teď bych byl radši, kdyby měla zkušenost i jako hráčka, lépe by se jí posuzovaly některé situace. Takhle je to pro ni hendikep a o to víc musí všechno pozorovat,“ mrzí Petrželku. Čas už ale nevrátí.
Jakmile se rozběhne sezona, nabere dění v rodině soutěžní řád. Do kalendáře si rodinné duo zapisuje nominace k zápasům. Ve všední dny má navrch fotbalová princezna, píská mládežníky, kteří nemusejí hrát jen o víkendu. Během nich má pro změnu navrch táta. A nebýt to fráze, tak lze v klidu říct, že jdou od zápasu k zápasu. Pomalu se nezastaví.
Napilno má ale i Kateřina starší. Ta totiž vozí dceru na utkání a pak trpí za klandrem. Občas si tam musí vyslechnout na adresu dcery slova, která ji zrovna nehladí po duši. „Já jsem na ty narážky zvyklý, a když je nechci poslouchat, odejdu o kus dál. Ale manželku to dost rozčiluje,“ vykládá Petrželka. Jelikož sám hraje nebo píská až odpoledne, často stíhá na dceřiny zápasy zajít.
Hlavní doprovod má v každém případě na triku jeho žena, případně asistuje i některá z babiček. „Když tam na mě někdo křičí, je to mámě nepříjemné, ale ještě nikdy se nehádala,“ připomíná Kateřina mladší.
Po návratu domů rodina zasedne a rozebírá zápas a taky to, který z křiklounů byl nejhorší. „To byste koukali, jak jsou maminky vulgární. A i když třeba křičí jen jedna, prostě to nejde neslyšet,“ tvrdí Petrželka.
Sama Kateřina přiznává, že zpočátku hodně vnímala, co lidé hulákají a po utkáních to i doma obrečela. „Už jsem si na to ale zvykla. Nezbývá než myslet si svoje a stát si za verdikty,“ nabízí recept, jak se vyrovnat s nepřízní publika, které vidí v sudím viníka.
Dobře ví, že když se jí něco na hřišti nepovede, bude táta prvním, kdo jí vysvětlí, kde se stala chyba. Přijde to hned v autě, při cestě domů.
„Ona se mě taky ptá na některé situace z mých zápasů. O všem si povídáme. Řešíme spolu i zápasy, co jsou v televizi. Až nás někdy ten výkon rozhodčího pohltí víc než hra samotná,“ přiznává Petrželka. Stejně jako to, že jeho manželka z rodinných „dohrávek“, jež vyplní večery po zápasech, zrovna nezáří nadšením.
A co víc. Pokud náhodou vyšetří táta s dcerou volné odpoledne, kdy se hraje zajímavý zápas, nemůžou u toho chybět. Bydlí sice na Plzeňsku, ale to nic neznamená. Fandí totiž největšímu rivalovi Viktorie. „Jezdíme na Spartu. Jsme členy fanklubu v Sušici,“ usmívá se Petrželka. „Ale i na Plzeň zajdeme, třeba na zápas s Bayernem,“ dodává jakoby na usmířenou.
Pikantní situace pro dvojici pak nastala, když se táta s dcerou sešli přímo na hřišti. Řády šestnáctileté Kateřině zatím dovolí pískat jen mládež, přesto už dostala „čuchnout“ k chlapskému fotbalu. Pískala přípravný zápas Běšin. A právě za ně její táta nastupuje. „Byla jsem hodně nervózní, hlavně kvůli tomu, že pískám jeho,“ usmívá se při vzpomínce na „dospěláckou“ premiéru.
Tvrdí přitom, že zrovna otec jí řízení zápasu úplně neulehčil, a to hlavně svými komentáři odpískaných situací. Nejspíš chtěl, aby dcera měla zážitek se vším všudy. „V tomhle byl nejhorší na hřišti,“ má jasno mladá rozhodčí. „Kdyby bylo třeba, tak bych tátovi dala i kartu, a klidně červenou. Ale nebylo to třeba,“ dodává.
„Jen jsem jí říkal, ať některé věci píská,“ usmívá se otec Petrželka. A co kdyby ho dcera potrestala kartou: Nepřišel by doma trest? „Co se stane na hřišti, to zůstane na hřišti…“
Není divu, že dcera je středem pozornosti, ať už při zápasech, nebo třeba ve škole. „Když jsem přišla na hřiště, tak se nejdřív kluci divili, že je píská ženská. Ale nic moc si nedovolili. Postupem času, když mě poznali, tak byli drzejší,“ usmívá se mladá dáma. „Tak jsem se musela naučit být přísná. Někdy dávám i karty, tedy žluté,“ dodává, jak si zjedná respekt.
Ve škole se jí pak vyptávali na pískání nejen spolužáci, ale i vyučující. „Byly hodně překvapené, ptaly se, jak to zvládám,“ vysvětluje. Fotbal je pro ni i zajímavou možností, jak mít příjem. „Má to místo brigády, vydělala si na mobil,“ usměje se Petrželka.
Postupně upravil názor na to, že má z dcery rozhodčí. Tvrdí, že když mají ženy nejvyšší soutěž i Ligu mistryň, měly by je také ženy pískat. Těžko ale nyní soudit, jak daleko to jeho dcera dotáhne.
„Do ničeho ji nenutím. Když ji to přestane bavit, zlobit se nebudu. Ale pořád je tu menší konkurence než u mužů, i když roste. Holky od nás z kraje pískají ligu, je o to zájem. I díky Dagmar Damkové, pro holky je to velký vzor,“ zavzpomínal Petrželka na bývalou vynikající rozhodčí a současnou šéfku profesionálních arbitrů.
Třeba se v jejích stopách vydá i jeho dcera…
Berbr? Jednou za rok…
Rozhodcovská rodinná dvojice Petrželkových dobře ví, že fotbalu v jejím kraji šéfuje místopředseda FAČR Roman Berbr. Postava známého šíbra nedá mnoha lidem spát, nemá dobrou pověst a o tom, jaký vliv má na rozhodčí, není třeba pochybovat. „Čekal jsem, kdy to přijde,“ usměje se František Petrželka. Těžko čekat, že vypálí nějakou senzační příhodu. „Na každém šprochu pravdy trochu. Už se o něm píšou ty věci dlouho, je to hráč pro zákulisní boje,“ vybruslí elegantně z otázky na Berbra. „My se s ním vídáme jednou do roka na plese a možná někdy na semináři,“ dodává. A co na to dcera Kateřina? „Vím, že lidé na něj mají různé názory. Nevšímám si toho a snažím se být svá,“ doplňuje.
