Sluníčko svítí, den je jako vymalovaný. Dobrou náladu ale teď ve Slavoji Podolí nehledejte. Ta tam je pohoda ze zrekonstruovaného zázemí, hned u vchodu do sídla klubu vás spíš zamrazí. Vlajka na půl žerdi, fotka s černou páskou a hořící svíčky dávají tušit, že něco není v pořádku. Klub z pražské I. A třídy před pár dny ztratil Františka Jakubce, trenéra a dobrou duši klubu. Po vážné nemoci si v šedesáti letech vzal bývalý reprezentant život skokem ze sedmého patra. „Byl to gentleman, takového člověka, jako byl Franta Jakubec, už možná nikdy nepotkám,“ říká místopředseda klubu Karel Dvořáček.
Bývalý reprezentant František Jakubec sice platí za jeden ze symbolů vršovických „klokanů“, posledních patnáct let ale zasvětil jinému klubu vyznávajícímu zelenobílé barvy – Podolí. Před lety byl hlavním trenérem, pak ustoupil do pozice asistenta, k tomu se soustředil na práci s dětmi.
„Na Praze 4 jsme byli pro ostatní v tomhle směru vzorem. František věděl, že je třeba jít za dětmi do škol, a ne čekat, až samy přijdou na hřiště. Díky němu teď každý týden trénuje pět stovek dětí,“ říká uznale funkcionář Karel Dvořáček. „Byl opravdovou personou, bohužel nad ním vyhrála nemoc. S jeho odchodem skončilo v Podolí kus našeho klubu, jsme tu jako rodina,“ dodává šéf klubu Vlastibor Vejvoda.
Ještě ve čtvrtek přitom běželo všechno podle tradice. V Podolí se chystali na víkendový zápas. Vejvoda líčí, jak Jakubec s hlavním koučem přišli do jeho kanceláře a řešili, jak vyhrát nad Radotínem, kdo píská zápas a co může být rozhodující v cestě za třemi body. „V posledních týdnech to sice nebyl on, přestal se usmívat, ale fakt jsme se bavili o běžných věcech. Pak normálně odešel na trénink,“ líčí předseda klubu a Dvořáček souhlasí.
V pátek po obědě byl Jakubec v zaměstnání a nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěl sáhnout na život. „To jsem od něho vlastně slyšel jen jednou. V březnu, když se vrátil z léčení, tak mi říkal: Karle, já už nechci žít,“ vypráví Dvořáček a oči se mu lesknou při vzpomínkách od slz.
Zničila ho nemoc jako Karla Svobodu a Petra Muka
Funkcionáři Podolí se shodnou, že jedinou viditelnou změnou byl chybějící úsměv jinak věčně pohodového parťáka. Možná se nemoc pomalu plížila, ale on to na sobě tolik nedával znát. „Kluci ho měli fakt hodně rádi, on vždycky udělal nějakou srandičku. Prostě byl zkušený, věděl, jak s hráči mluvit. A je jedno, jestli v Lize mistrů, nebo v A třídě,“ vzpomíná Vejvoda.
Zdůrazňuje, že Jakubec neměl žádné problémy v rodině a ani finančního charakteru. „Zničila ho ta nemoc, bylo to asi stejné jako u hudebníků Karla Svobody a Petra Muka. Měl deprese, poslední dobou byl zamlklý, to nebyl on.“
Dvořáček sice navrhoval, aby měl Jakubec víc prostoru pro boj s nemocí, aby na stadionu ubral plyn, jenže tohle nezabralo. Právě fotbal ho vracel do života. „Říkal mi na to: A co budu odpoledne dělat? Jsem zvyklý být celý život na hřišti. On chodil na tréninky, i když nemusel,“ vykládá místopředseda Podolí.
V plánu měl celou řadu akcí, které chtěl s Jakubcem podniknout. Jen tenhle týden byly na programu dvě, další měly následovat. „Když jsem se pak v pátek dozvěděl, co se stalo, byl jsem v totálním šoku. A normálně jsem brečel,“ neskrývá Vejvoda. Slzy mu tekly po tváři i ve chvíli, kdy chystal smuteční výzdobu k uctění památky fotbalové legendy.
Funkcionářům pražského klubu se ani nechce mluvit v souvislosti s Jakubcem v minulém čase. Navíc jim ho bude spousta věcí připomínat. V Podolí třeba díky němu začali s tím, že se po příchodu na trénink hráči nejen pozdraví, ale podají si i ruku. A to samé po jeho konci. „Zaváděl tady přátelskost. Sám se tak choval ke klukům,“ zdůrazňuje Vejvoda.
Podobné chování prý Jakubec praktikoval i u tréninku s dětmi. Ty na něho ale nebudou vzpomínat jako na reprezentanta, ale jako na člověka, co jim ukázal, jak je fotbal krásný. „Učil je fair play. Byl v kontaktu s každým dítětem, podal mu ruku, pohladil po vlasech,“ říká Dvořáček. Pro děti ale Jakubec dělal mnohem víc.
„Jednou volala ředitelka školy, že nemá učitelku, co by vodila děti do jiné ze škol na kroužek. A Franta zareagoval tak, že by byla škoda ho rušit, a pokud by to nevadilo, že by pro děti chodil sám. Nečekal, že někdo něco udělá, a udělal to sám,“ vypráví klubový místopředseda.
Nikoho nepomlouval, nebyl to slaboch
Jakubcovy stopy v klubu podle něho zůstanou díky práci s dětmi dlouhá léta. „Když se ta zpráva o jeho smrti rozšířila, volaly nám ředitelky škol, kde učil děti, a plakaly stejně jako my.“
Dvořáček cítil bezmoc, věděl, že fotbalového parťáka nenávratně ztratil. Možná právě proto cítil povinnost zareagovat, když si v médiích četl o Jakubcovi jako o fotbalistovi, jenž hrál za Bohemians a potom se živil jako taxikář.
„Chtělo se mi brečet. Takhle to napsat o člověku, který byl jedním z největších gentlemanů. Nikdy nikoho nepomlouval, nebyl to slaboch. Byl to vynikající člověk. Jen prohrál boj se zákeřnou nemocí. Kdo to nezažil, neví, o co jde, a nemá právo ho soudit,“ tvrdí bafuňář.
Sobotní zápas proti Radotínu klub po tragické události odvolal. Vedení se ale sešlo s hráči v klubovně a vzpomínali na parťáka, který už nikdy nepřijde. „V srdci nám zůstane navždy on i ten jeho široký úsměv, byl to fantastický člověk. Franta fotbal miloval a dal mu všechno,“ tvrdí Dvořáček.
Podolští by nyní rádi spojili se jménem zesnulého trenéra některé z akcí, které klub pořádá. „S jeho rodinou jsme teď v kontaktu každý den,“ říká Dvořáček. „Byl bych moc rád, aby se kroužky, které děláme, konaly jako Fotbalová akademie Františka Jakubce při AFK Podolí. Mělo by se na něj vzpomínat, protože to byl muž s velkým srdcem.“
