Tomáš Hübschman je známá firma: jeden z nejlepších českých defenzivních záložníků stihl 58 zápasů za národní tým, deset let si vydělával na Ukrajině a teď dohrává kariéru v ligovém Jablonci. Ale znáte jeho otce? Právě on Tomáše nakazil láskou k fotbalu a teď v hrabalovských kulisách kope čtvrtou třídu na Nymbursku. „Dokud se hýbám, žiju,“ chechtá se Jan Hübschman, čiperný superveterán ze Sokola Košík. Mimochodem, je mu jednašedesát!
Nepočítejte zatáčky, nemá to cenu. Cesta z boleslavské dálnice je klikatá a několikrát přemítáte, jestli ta vesnice, do které jedete, vážně existuje. Existuje – a jmenuje se Košík, najdete ji v severovýchodním cípu Středočeského kraje.
V sobotu odpoledne bývá v obci o 350 obyvatelích klid. Ve vzduchu voní jaro, éterem se nese kokrhání kohoutů a naproti obecnímu úřadu pán spokojeně leží pod opravovaným autem a v rukách mu cinká nářadí.
Jan Hübschman nejezdí po Košíku autem: „Přece nejsem snob.“ Ze svého víkendového sídla se přesouvá ke hřišti na kole, na sobě má černou klubovou šusťákovku a na tváři věčný úsměv. Za jízdy zdraví kolemjdoucí a někdy stihne i krátce poklábosit: Pro místní je Hübschman oblíbenou postavičkou, neberou ho jako lufťáka z Prahy.
„Sháněl jsem něco na víkendy, abych měl kam jezdit,“ vzpomíná. „Před patnácti lety jsem se dostal až sem. Nakonec jsem koupil tak trochu zříceninu; musel jsem ji zbourat, ale teď už je to dobré.“
V Praze kopal do míče odmala a cestu k fotbalu si rychle našel i v Košíku: „Zašel jsem na hřiště, dal jsem s místními řeč a teď jsem jeden z nich.“ Po šedesátce už toho nenaběhá tolik jako dřív, většinou střídá a minuty sbírá po troškách. Pravda, někdy zvládne i poločas.
Košík hraje úplně nejnižší soutěž, v tabulce je třetí od konce. Hübschman pamatuje epizodu ve třetí třídě, jenže tým zestárl a teď už ani netrénuje. To vše v kulisách, které u návštěvy vyvolávají pobavený úsměv.
„Jak moc se bojíte o auto?“ mrkne Hübschman na fotografa Sportu. „Klidně si ho dejte na parkoviště pro hosty.“ Parkoviště pro hosty = úzký pás posekané louky pár metrů za brankovou čárou. Domácí parkoviště nepotřebují, v sobotu přišlo 27 nejvěrnějších.
Ale už dost ironie, fotbal se v Košíku bere vážně. Hodinu před zápasem proti béčku Hrubého Jeseníku se v brankách natahují sítě a lajnuje se hřiště. Pozor, je nezvykle malé: na délku má jen něco kolem 95 metrů, takže mezinárodní mač by se v Košíku hrát nemohl.
Když si Hübschman od spoluhráče půjčí lajnovačku, aby s ní zapózoval při focení, z hloučku jeho parťáků létá jedna hláška za druhou.
„Zase slízne smetanu!“ „Takhle to vypadá, že tu dělá všechno.“
„Jsem tady pět let, ale ještě jsem tě s lajnovačkou neviděl.“
Nebojte, je to jen kamarádské škádlení. Stačí si poslechnout kapitána Jiřího Paula: „Honza je zlatej kluk a bezva kamarád. Se vším pomůže, zařídí, sežene.“ Třeba? „Z Prahy nám přivezl i flekovské pivo.“ Taky dělal odvodnění hřiště, abychom zůstali u fotbalu.
V týmu je Hübschman suverénně nejstarší, ale na kápa si nehraje a zaskočí, kde je potřeba. V sobotu zase začínal jako náhradník: přes hlavu přetáhl bílý dres s velkou trojkou (tohle číslo má i Hübschman junior v Jablonci) a navlékl si černé trenky s oranžovými pruhy, které mu syn přivezl z Doněcka. „Aspoň si můžu tkaničkou dobře stáhnout břicho, mívám s ním problémy.“
O přestávce od kouče Jiřího Kumstýře uslyšel: „Honzíku, spoléhám na tebe. Podrž to.“
„Pokud se potkám s míčem, tak jo.“
Tenhle chlapík je vážně originál. Nejen kvůli svojí výšce, kterou se podobá argentinskému čaroději Messimu . „Dlouho jsem se neměřil, ale řekl bych, že mám něco kolem 164 centimetrů.“
Umí poutavě vyprávět a srší energií, dvakrát týdně chodí s kamarády na malý fotbal. „Takže vlastně ani nestíhám regenerovat. Jasně, v mém věku nohy bolí a rychle tuhnou, ale fotbalu se jen tak nevzdám. Je to ideální ventil, hned zapomenu na všechny starosti,“ líčí. Nepotrpí si na dlouhé rozcvičky, před nástupem na plac se jen krátce rozběhá za lajnou.
„Proboha, kolik mu je?“ ptá se fanoušek soupeře. Hübschmana vidí poprvé v životě. „Jednašedesát? Neblázněte.“
Malý velký muž střídá dvacet minut před koncem, k jeho smůle se právě v těch chvílích spustí silný liják. Nebe se zatáhlo, je skoro tma a v dálce tančí blesky. „Nevím proč, ale pokaždé, když hrajeme doma, máme smůlu na počasí,“ poznamená Hübschman.
Kmitá ve středu zálohy, snaží se posílat míče dopředu, a když mu na vlastní polovině rozhodčí pískne faul, nesouhlasně rozhazuje rukama. Košík prohraje 2:3 a Hübschman kráčí do kabin jako král vodníků.
„Honza, to je naše opora,“ vykládají si pod střechou místní kibicové. „Jeho mladej pomalu končí, takže se tu jednou můžou potkat. Kup si ve středu Sport, tam to bude.“ Nebude, pánové.
„Tomáš zatím sám neví, co s ním bude po sezoně. A já to nevím tuplem,“ poví Hübschman senior. Synovi v Jablonci končí smlouva, otec v Košíku přirozeně žádnou nemá. „Jak dlouho tady ještě budu hrát? Dokud mě tu budou trpět.“ A zase se usměje.
