San Siro: dvoubarevný chrám, kluby z něj ale utíkají. Pro Čechy naposledy?
PŘÍMO Z MILÁNA | Když vstoupíte na Piazzela Angelo Moratti a spatříte fotbalový chrám San Siro, zatají se vám dech. Od většiny fotbalových stadionů se liší svou monumentálností a jedinečným designem. A stejně tak působí i zevnitř. Atmosféra, kterou dokážou vytvořit naplněné tribuny, je nezapomenutelná. O to více fascinující je, že jeden víkend je to 80 tisíc příznivců Interu a další týden 80 tisíc příznivců AC Milán. „Je tu rivalita, ale zároveň tu dýchá úcta k fotbalu,“ říká trenér fotbalistů Slavie Jindřich Trpišovský před dnešním prvním osmifinále Evropské ligy.
Je obrovský. Když zvednu hlavu a spatřím, kam až sahá jeho střecha, ke které se vinou ikonické spirálovité sloupy připomínající obří závity šroubů, připadám si jako mravenec. Celý stadion trvá obejít přes 20 minut a nádherný je z každé strany.
„Dostávat se na takové stadiony je pro mě jeden z vrcholů působení ve Slavii. Když tu člověk hraje, vidí to navíc jinak než v televizi. Procházím si ty útroby, šatny a představuji si tady Marca van Bastena a další legendy,“ rozplýval se Trpišovský
Vevnitř je monumentálnost cítit ještě více. Místo pro 80 tisíc lidí stojících na 10 tisících tunách betonu. „Chtěl jsem poslat nějaké fotky domů, ale to ani nejde vyfotit na jeden záběr,“ směje se jeden z členů slávistické výpravy, když se telefonem snaží pojmout opulentní interiér 98 let starého stadionu.
Ano, je to tak, San Siro oslaví za dva roky krásnou kulatou stovku. I první mistrovství světa ve fotbale se odehrálo až poté, co stála první verze italského svatostánku. Prošlo od té doby mnoha změnami, v jednu chvíli se dokonce plánovalo rozšíření kapacity na 150 tisíc návštěvníků. Z bezpečnostních důvodů z toho ale sešlo. Přesto už aréna nějakou dobu zůstává stejná, poslední rekonstrukce proběhla v roce 1990.
Velkolepé sté narozeniny zažije ještě se svými nájemníky AC a Interem Milán. Ale jen těsně. Oba kluby už mají z kolosálního stadionu naplánovanou únikovou cestu. Proč? Přesně právě kvůli faktu, že je zastaralý. Jakkoliv jde o historické místo s úžasnou atmosférou, pro potřeby moderního fotbalového klubu je nevyhovující. Když ho obcházím, přijdou mi úsměvné všechny „oldschoolové“ stánky s občerstvením nebo kabely visící zpoza zdí. V něčem vyspělejší stadiony najdeme i v Hradci Králové či Pardubicích.
San Siro navíc stejně jako většina stadionů v Itálii spadá do vlastnictví města, tudíž nepřináší klubům dostatečný profit a na inovace či rekonstrukce zkrátka nemají právo. Proto si Inter i AC už dlouhodobě myslí na vlastní nový stadion, který by klubům dodal ekonomickou výhodu. Když se na moderní stánek přesunul v roce 2011 Juventus, začal dlouhou dynastii úspěchů a titulů. San Siro je do jisté míry pro „Rossoneri“ a „Nerazzurri“ koule u nohy, která jim brání v rozletu.
Dobrá zpráva pro mnohé fanoušky ale je, že vousatý stadion zůstane stát. Ačkoliv už byly připravené plány demolice, v minulém roce se oficiálně rozhodlo, že má stavba příliš velkou kulturní hodnotu. To ale hodilo vidle do plánů AC Milán a Interu, ty už se chystali na výstavbu nového společného domova právě na místě zbouraného San Sira. Podle posledních zpráv už se AC Milán soustředí na vlastní novou arénu pro 70 tisíc lidí, která vyroste na jihu města. Přesunout by se měl v sezoně 2028/29. Na stejný termín cílí i Inter se svým projektem.
Světový fotbal tak přijde o jednu z nejznámějších rarit, a to sdílení stadionu mezi dvěma největšími rivaly. V Itálii to mají podobně ještě římské AS s Laziem a janovské celky. Tento jev přináší mnoho zajímavých situací, na San Siru jsou například tři fotbalové šatny – jedna pro AC, jedna pro Inter a jedna pro hosty. Při vzájemných zápasech si kotle fanoušků vyměňují tribuny. Dle domácí výhody. A samozřejmě, když jeden z týmů hraje doma, musí proběhnout kompletní přestavba výzdoby stadionu.
„Když jsme tu byli minule, vše bylo v barvách Interu, a to do každého koberečku. Nyní je to v barvách v AC, překvapuje mě, kolik to musí dát týden co týden práce. Je tu rivalita, ale zároveň tu dýchá úcta k fotbalu. Nevím, jestli by sdílení stadionu fungovalo v Praze, já jsem rád, že máme vlastní stadion a nemusíme se dělit,“ usmíval se Trpišovský.
„Dvoubarevné“ je i klubové muzeum, které pokrývá historii obou hlavních rivalů. Ve stáncích před stadionem, kam už od ranních hodin začínají proudit fanoušci nebo turisté, si můžete koupit jak šálu se znakem Interu, tak AC Milán. Tým, který zrovna čeká domácí zápas, má vystavených věcí více.
„Nechcete i něco od Interu? Inter je velmi dobrý, vyhraje ligu,“ usmívá se prodavač, zatímco mi podává suvenýr z tohoto výletu - speciální půlenou šálu k zápasu AC Milán – Slavia Praha. Tady zkrátka srdcaři ve fanouškovských obchodech nepracují. Pro oficiální čistě červenočerný nákupní zážitek si musíte dojít do asi dva kilometry vzdáleného obřího Milan Store.
České kluby si na San Siru zahrály v poslední době několikrát – v letech 2011, 2016, 2019, 2022 a nyní 2024. Čas se ale krátí. Co když je tohle naposledy? Budoucnost San Sira je nejasná, město pořádně neví, co s historickým monumentem, který je stejně ikonický jako Piazza del Duomo či La Scala, bude dělat.
Stále existují tlaky na oba kluby, aby na stadionu zůstaly. Možná ale bude záhodno stoletého staříka už nechat odpočívat a místo toho hledět do budoucnosti.
