ROZHOVOR | Spíše než zlomený prst ho rozhodí let kolem půlky světa! Liberecký stoper Jan Nezmar (35) se chystá na odvetu s kazašskou Karagandou ve 2. předkole Ligy mistrů se zlomeným malíčkem na pravé noze. Děsí ho však dnešní šestihodinový let do středoasijské země. „Už od losu mě z toho mrazí,“ říká.
Chcete-li eliminovat libereckou oporu, zavřete ji do letadla a pošlete na co nejdelší štreku. 35letého borce Jana Nezmara trápí fobie z létání. Pondělní šestihodinový let do kazašské Karagandy na úterní odvetu 2. předkola Ligy mistrů (první zápas Liberec vyhrál 1:0) pro něj budou muka.
Mírní se váš strach postupem času, nebo je to pořád stejné?
„Stále se bojím a myslím, že se toho člověk úplně nezbaví asi nikdy. Vůbec první let byl hrozný, a řekl bych několik prvních letů... (usměje se) Pak jsem se trochu otupil a relativně si na to i zvyknul, ale vzhledem k délce letu do Kazachstánu mám už od losu mrazení. Je to zvláštní, člověk ani neví, kde k tomu přijde. Celkově mám strach z výšek, takže když se odlepím od země, je mi nedobře.“
Čím v letadle muka mírníte?
„Délka tohoto letu je fakt děsná. Vezmu si asi něco na čtení, abych se zabavil. Když letíme v pozdních hodinách, tak většinou poprosím doktora o nějaký prášek na spaní. Jednou jsme se vraceli večer po zápase, dostal jsem prášek a shodou okolností jsme měli obrovské turbulence. I kluci, kteří se normálně nebojí, byli vyděšení. Já jsem to krásně zaspal.“
Každé přistání je pro vás vysvobozením, že?
„To tedy je! Zajdu si pak do sprchy, opláchnu se, jak jsem zpocený. A jsem šťastný.“ (směje se)
Fakt, že letecká přeprava je statisticky tou nejbezpečnější, vám asi pomáhá minimálně, že?
„To si člověk může číst a říkat pořád dokola, ale ten pocit, když zjistíte, že pevná zem je pryč, v žádném jiném prostředku nezažijete. Lodí jsem tedy zatím dlouhou dobu necestoval. Těžko se to charakterizuje. Zkrátka se nedotýkáte země a ve mně to vyvolává obavy.“
Přitom větší nebezpečí číhá na silnici, kde vás nedávno na kole srazilo auto...
„To bylo nedopatření. Řidič auta mě předjížděl a na poslední chvíli viděl, že se auta štosujou před křižovatkou k odbočení doleva. On chtěl jet doprava. A v momentě, kdy mě předjel, se hned zařadil a ťukl mi do předního kola, rozhodil mě a byť jsem se to ještě snažil ustát, klepnul jsem předním kolem do obrubníku a šel jsem přes řidítka. Ale nijak vážně jsem se nezranil, posbíral jsem se celkem v pohodě... Je to asi pravda, ovšem o letadle si můžete říkat pořád dokola, že je nejbezpečnější, jenže sednete do něj, odlepíte se od země a obavy jsou zpátky.“
Nejznámějším fotbalistou s fobií z létání byl nizozemský Dennis Bergkamp, který kvůli tomu na zápasy venku jezdil autem a na delší cesty vůbec. Nepřemýšlel jste někdy, že byste to dělal stejně?
„Já vím, Dennis Bergkamp byl mým vzorem. Jak na hřišti, tak co se týká létání. Akorát jsem se v klubu nikdy nedostal do pozice, že by mi také dovolili, abych na zápasy venku nelétal. Škoda, že nejsem Bergkamp.“
Když jste s Libercem letěli v roce 2007 do kazašské Kostanaje na Pohár Intertoto (1:1 a doma Slovan prohrál 0:2), měli jste po cestě velké problémy s letadlem. Pamatujete si na tehdejší anabázi?
„Pamatuju, sice už nevím, jaký stroj jsme měli objednaný, ale byly tam neustále nějaké poruchy a jednu noc jsme dokonce museli strávit v Pardubicích. Bylo to dost na divoko a v podstatě jsme odletěli až v den zápasu. Tuším, že pro nás tehdy přiletěl vládní ruský speciál, takže jsme měli absolutní komfort. V letadle byla polohovací křesla, před nimi samostatné stolečky... Akorát jsme přiletěli až rovnou na zápas.“
Nyní přiletíte asi 22 hodin před začátkem odvety. Je to dost?
„Vyrážíme v pondělí brzy ráno, abychom tam přijeli na trénink, a po něm bude čas na to, abychom se vyspali a srovnalo se to. Jinak druhý den bude plus minus standardní. Kromě toho, že se musíme vyrovnat s časovým posunem.
Nemáme oslnivou formu, uznává Nezmar
Liberec není v úvodu sezony v oslnivé formě, souhlasíte?
„Je pravdou, že formu nemáme. Z několika důvodů. Jedním z hlavních je velká marodka, která nás v průběhu přípravy postihla. Do ní se pravděpodobně promítla už minulá sezona, kdy zátěž rozložená dejme tomu na dvanáct hráčů byla velká. V průběhu přípravy pět šest kluků vypadlo. A bohužel právě v poslední herní fázi, a to se samozřejmě projevit musí. A k tomu noví kluci jsou tady krátce a sehranost není a ani nemůže být velká.“
Je to důvod k obavám?
„Když jsme šli do sezony, vzhledem k těmto problémům jsem měl určité rozpaky, které se teď bohužel trochu v obavy mění. Ale věřím, že tenhle zápas jsme schopní urvat silou vůle, byť tam třeba ještě nebude fotbalová kvalita, které jsme schopni. Ale zase tím získáme čas, abychom všechno vylepšili. Každý den je pro nás v této fázi dobrý.“
Superpohár s Olomoucí jste vynechal kvůli zlomenému malíčku. V odvetě s Karagandou nastoupíte?
„V podstatě jsem v Superpoháru nehrál hlavně proto, abych byl schopný nějakým způsobem odehrát úterní zápas v Karagandě. Samozřejmě to není ideální stav, nemůžu trénovat, maximálně jezdím na kole a není to nic příjemného. Hokejisti hrají play off a my ho tentokrát máme v podstatě na začátku sezony, ve fázi, která je pro její další vývoj nejdůležitější. A v play off se musí ledacos překonat.“
Jak jste ke zlomenině přišel?
„V Rakousku na herním soustředění před čtrnácti dny mi brankář skočil na malíček na pravé noze. Musel jsem se nějakým způsobem připravit, abych mohl odehrát už první zápas proti Karagandě. Po něm jsem v tréninku vynechal čtyři dny a musím se zase za dva tři dny připravit, abych byl schopný odehrát úterní odvetu. Pak uvidíme, jak dál.“
