Debakl od Barcy? Není to o penězích, jde o výchovu. Trest za české zlozvyky
Zázrak na Campu Nou se nekonal. Plzeňský výprask 1:5 od Barcelony naopak surrealisticky obnažil nedostatky a nešvary živené českým prostředím, které na mezinárodním poli znamenají zkázu. Top evropská kvalita (ale už i průměr) je totiž nemilosrdně trestá. Tak si je projděme, aby to příště mohlo být pro královnu Viktorii a tuzemský fotbal lepší.
Zastávka číslo jedna: bez sprintu to nejde
Viktoria snila o bezbrankové remíze, jakou na barcelonském zeleném koberci vydolovala na podzim 2019 Slavia. Šla na to jinak než tehdy Trpišovského tým. Červenobílí vsadili na úzký blok kolem středové čáry. Kdežto plzeňský klub sáhl po hlubším bloku v blízkosti vlastní šestnáctky. Bylo to podle očekávání, protože v Edenu a ve Štruncových sadech razí jiný způsob hry. Proč ne, ve fotbale vedou k úspěchu různé cesty. Mourinhův styl je jiný než Guardiolův. Ovšem ctít principy moderního fotbalu musí všichni, kdo chtějí prorazit.
Slávisté se drželi v katalánské metropoli při provedení středního bloku progresivních not, reprezentanti plzeňské Viktorie nikoli. Jejich hlubší blok nebyl zdaleka tak kompaktní a aktivní jako ten borců z Edenu. Plzeňští hráči zapomněli, že dnešní fotbal se hraje ve sprintu. Že se musíte co nejrychleji vracet i přesouvat. Proto vznikala nebezpečná přečíslení, která už dnes umí potrestat každý průměrný evropský celek. Natož Barcelona.
Jeden příklad za všechny. Před druhým gólem Roberta Lewandowského nejprve Západočeši vystihli riskantní přihrávku stopera Koundého do středu hřiště na obranné polovině Plzeňských a vyrazili v pěti lidech do kontru. Jenže Bucha záhy o míč u středové čáry přišel, neboť není zvyklý si kontrolovat prostor kolem sebe (další zlozvyk). A tak mu Pedri zpoza zad balon vypíchl.
To by nevadilo, kdyby Plzeňští okamžitě startovali v maximální rychlosti zpět. Ale nikdo tak neučinil. Bucha a Mosquera se na to vykašlali úplně, Kalvach také nešel nadoraz. Výsledek? Převaha pět na čtyři pro Barcelonu na hranici pokutového území. I kdyby démon Lewandowski míč neuklidil k tyči, domácí by převahu o jednoho muže nejspíš dokázali uhrát k trefě za Staňkova záda.
Tohle není o penězích a superhvězdách, ale o výchově a tréninku. Český mistr by měl mít u všech hráčů vypěstované správné návyky. A měl by si podle toho i jednotlivce vybírat.
Zastávka číslo dvě: akcelerace do správného prostoru
Všechno bude tak dvakrát, možná i třikrát rychlejší než v české lize. Tohle slyšeli plzeňští profesionálové před duelem s Barcelonou mnohokrát. Svízel je v tom, že nejde lousknout prstem, říct si - tak a teď na Campu Nou budeme dělat všechno rychle – a ono tak hned bude. Navíc dynamika potřebuje pevné pouto s výběrem vhodného prostoru. Bolt ve fotbale neprorazil, protože nevěděl, kam si má ideálně naběhnout nebo driblovat s míčem. Získat tohle umění lze jedině opakovaným náročným tréninkem a zápasy. Obojí v tuzemsku dlouhodobě schází. Kdyby tomu bylo jinak, viktoriáni by vstřelili na Campu Nou další dva góly, protože Barca jim na ně hodně lehkovážnými chybami (u obou byl Dembélé) nabila. Jenže Bílkovi chráněnci udělali vždy opak toho, co měli.
Ukažme si to na Dembélého rohovém kopu. Barcelonská superstar zcela nepochopitelně přihrála od praporku přímo Sýkorovi a západočeši mohli rozjet rychlý protiútok do otevřené barcelonské obrany. Bucha vzápětí vyzval krásnou kolmicí do sóla Vlkanovu. Ten je považován v domácích poměrech za rychlonožku. Ovšem tenhle český expres nikomu neutekl. I proto, že si míč posunul doprava, přímo do vracejícího se stopera Koundého, místo toho, aby pádil kolmo na bránu. A bylo po stoprocentní příležitosti.
Proč rakouský mistr zvládá tyhle situace líp? Proč Salcburk může prohnat Liverpool (v letní přípravě ho porazil 1:0) a dokáže vykopnout tenhle ročník Ligy mistrů remízou 1:1 s AC Milán. Přičemž italský velkoklub mohl mluvit o štěstí, že neodjel z rakouských Alp bez bodu. Kdo mohl navštívit fotbalovou továrnu RB Salcburk a viděl, jak systematicky, odborně a tvrdě se v ní pracuje, zná na to odpověď.
Mimochodem, proč je Lewandowski ve 34 letech pohyblivější i než mnohem mladší plzeňští junáci? A proč si prvním dotykem vždy vytvoří volný prostor, zatímco vyslanci ze západu Čech si jej první dotykem obvykle zavřou?
Problém číslo tři: stupidní fauly a simulování
Jhon Mosquera vnikl do šestnáctky, padl po Christensenově faulu na trávník a rozhodčí nařídil pokutový kop. VAR se však na celou akci podíval znova a neuniklo mu, že předtím Kolumbijec praštil protivníka loktem do tváře. A z penalty byla rázem žlutá karta pro plzeňské křídlo.
Jak symbolické!
Mosquera, stejně tak i Chorý, si pomáhají v soubojích ostrými lokty. Je to jejich zlozvyk, který jim na českém ligovém jevišti prochází. Na mezinárodní scéně se to poté obrací proti nim a jejich týmu, neboť sudí v Evropě tyto prohřešky nepromíjí. A tak Plzeň přišla kvůli špatnému návyku hráče o možnost skórovat z bílého puntíku vzdáleného jedenáct metrů od brány.
Mosquera na Campu Nou pak ještě ve finiši úvodního dějství, bohužel, demonstroval tři již zmíněné české zlozvyky - pomalost při práci s míčem i bez něj, simulování a pozdní návrat. Jak to vypadalo?
Kolumbijec mohl z vlastní šestnáctky pohodlně vyvézt balon, který se k němu odrazil. Ale posunul si míč před sebe stylem lážo plážo, protože vůbec nepředpokládal, že by ho někdo mohl rychle napadat. V tu chvíli ho Dembélé vyvedl čistým skluzem z omylu.
Mosquera filmoval faul, jako to pravidelně činí v české lize. Přitom jeho povinností bylo vyskočit a zabránit Dembélému, jenž samozřejmě raketově vstal z trávníku, v nebezpečné akci. Když mu došlo, že mezinárodní arbitr jeho etudu nezbaští, už bylo pozdě. Barcelonský útočník našel na zadní tyči Lewandowského a ten třetí brankou upravil stav z 2:1 na 3:1.
České zlozvyky jsou zkrátka ještě větší soupeř než evropští giganti.
