Vybraná společnost dnes přivítá svého dvanáctého člena. Martin Vaniak, osmatřicetiletý gólman Slavie, nastoupí ke svému čtyřstému zápasu v tuzemské nejvyšší soutěži.
„Je to doklad, že jsem svou práci nedělal nadarmo,“ říká před duelem proti Českým Budějovicím, v němž chce jeho klub prolomit jarní trápení.
Čeká vás jubilejní 400. zápas v nejvyšší domácí soutěži. Tento fakt vás víc těší, nebo děsí?
„Určitě mě těší. Dokazuje, že jsem něčeho dosáhl. Že jsem nehrál fotbal nadarmo. Nevím, proč by mě měl děsit.“
Ubíhajícím časem, jak léta letí. Na dosažení této hranice potřebujete minimálně čtrnáct ročníků, a to většinou úplných.
„To si plně uvědomuju. A to jsem ještě jeden rok chytal řeckou ligu za Panionios Atény (30 zápasů, pozn. aut.). Já měl ovšem štěstí, že mě nepostihlo vážnější zranění, které by mě vyřadilo na delší dobu. Vlastně jsem stál jen půl roku na jaře 1997, kdy jsem v Olomouci neprodloužil smlouvu a přeřadili mě do béčka.“
Vzpomenete si na svůj první ligový zápas?
„Okamžitě, na to se nedá zapomenout. Ve 23. kole ročníku 1992/1993 jsme s Olomoucí remizovali v Nitře 1:1. Takže pamatuju federální ligu. Už nás tolik není. Možná jsem jediný...“
Nejste, hráli ji také Berger, Blažek a Řepka ze Sparty a váš spoluhráč Vladimír Šmicer.
„Šmíca? To je spíš už manažer. Je nás ale opravdu už málo. Spočítáme se na prstech jedné ruky.“
Vy nyní pokoříte čtyřstovku. Víte, komu se to podařilo?
„Vím o Machalovi a Kotůlkovi, s nimiž jsem se setkal v Olomouci. A rekordmanem je Šilhavý. Další jména se mi teď nevybavují.“
Ze starší generace k nim patří František Veselý, Jaroslav Pollák, Přemysl Bičovský nebo Ladislav Kuna. Vy jste dvanáctým hráčem, který se přes tuto hranici dostane.
„To je parádní společnost! Zástupci zlatých 70. let, dva mistři Evropy. Moc si toho vážím.“
Kam byste členství v tomto klubu ve své kariéře zařadil?
„Rozlišuju kolektivní a osobní úspěchy, tohle patří vysloveně mezi osobní. Z nich si považuju tří: titulu mistra světa v chytání přímých kopů z roku 2004, stovky čistých ligových kont a teď téhle čtyřstovky.“
Ve sbírání nul a startů můžete ovšem pokračovat. Třeba až k absolutnímu rekordu. Láká vás to?
„Už s tím moc nepočítám. Se Slavií jsem se dohodl, že ještě jednu sezonu sice zůstanu jako brankář, ale klidně budu krýt záda někomu mladšímu. Není to nic příjemného, ale čím dál víc si uvědomuju, že se můj čas naplňuje. Ale to se nedá nic dělat. Dosáhl jsem toho hodně.“
Jeden rekord ovšem už držíte se 140 vychytanými nulami v naší lize. Jste na něj hrdý?
„Jak to? Já myslel, že je první Stejskal, který má přes sto šedesát nul.“
Ale třicet jich nashromáždil v anglickém Queen´s Park Rangers. V Klubu ligových brankářů se mu sice počítají, ale bylo to v zahraničí. Vám se také odebírá šest z Řecka.
„To je pravda, takže nějaký rekord aspoň vlastním. Další důkaz, že jsem svoji práce dělal dobře.“
Nelitujete, že jste strávil rok v Řecku? Zápasů jste mohl mít na kontě ještě víc.
„Vůbec, já si zahraniční angažmá moc přál, byl to můj sen. Povedlo se Řecko a jsem za ten rok strašně vděčný. Působit venku je obrovská zkušenost, fotbalová i životní. Nelituju vůbec ničeho, co jsem prožil. Ani návratu do Olomouce, s nímž jsem se poprvé rozcházel ve zlém, ani dalších štací.“
Skutečně nevzpomínáte na žádnou s trpkostí v duši?
„Uznávám české přísloví, že na každém konci je pěkné to, že něco jiného začíná. To jsem si osobně prožil. Kdybych se nevrátil do Olomouce, plácal bych se někde ve druhé německé lize a nic dalšího by už asi nepřišlo. Nebo v Řecku. Najednou došly v Panionisu peníze, jako zahraniční legionář jsem připadal vedení drahý, šel jsem tedy zpátky do Česka. Po roce v Mostě jsem podepsal Slavii, získal s ní titul, zahrál si Ligu mistrů. Proto ničeho nelituju.“
Ani menší pozornosti reprezentačních trenérů? Sedm mezistátních vystoupeních, navíc jen přátelských a na poločas, není na takovou kariéru mnoho. Nemyslíte?
„Tím se nijak neužírám. Možná jsem se tolik nelíbil trenéru Brücknerovi, který mi nepřestal vyčítat nepovedené utkání Olomouce v Poháru UEFA s Hutnikem Krakov, kde jsme přišli mými chybami už o téměř jasný postup. Navíc je už mnoho let v reprezentaci jasnou jedničkou let Petr Čech, který do branky jen tak někoho nepustí. Mohl jsem však odjet na nějaké mistrovství v roli trojky, být třetím vzadu, to mohlo vyjít. Nejvíce snad loni na evropském šampionátu po velmi vydařené sezoně ve Slavii. Ale netrápím se tím.“
Mezi kolektivní úspěchy si můžete zapsat druhý titul ze Slavií. Ale poslední nezdary obhajobu poněkud komplikují. Proč se vám najednou přestalo dařit?
„Ono to nepřišlo najednou. Celé jaro nemůžeme chytit podzimní formu a pohodu. Všechny vyhrané zápasy jsme získali o gól, kolikrát jsme měli i štěstí. Třeba v Jablonci, kdy domácí vyrovnali a Pekhart rozhodl krásným únikem. Teď už to přestalo vycházet. Herně to nebylo někdy špatné – například v derby se Spartou, s Bohemians nebo proti Mladé Boleslavi. Ale výsledkově jsme selhali.“
Jaké to je, když má mužstvo drtivý tlak a vy bezmocně sledujete, jak v koncovce propadá?
„To je pro brankáře doslova příšerný pocit. Frustrující. Prožíváte utkání vlastně jako divák, přitom se musíte soustředit na sebe. Stačí totiž jedna střela a všechno je špatně. Jako v Brně. Takové zápasy jsou psychicky vyčerpávající.“
V takových chvílích se mužstvo opírá o zkušené hráče, kteří mu ho pomohou překlenout. A kdo jiný by měl odpovědnost převzít, když ne vy?
„V žádném případě se jí nezříkám, ale naše největší slabina jen nyní v zakončení. Po šestnáctku to jde, akce vykombinujeme, ale pak je to žalostné. Musí to tedy urvat hráči v poli, brankář v tomto ohledu kromě nějakého burcování a povzbuzování nebo naopak uklidňování moc možností nemá. A Slavia má hodně zkušených hráčů, kteří mají v sobě vůdcovské schopnosti, aby se s touto nepříjemnou situací vyrovnala.“
Věříte, že se to proti Českým Budějovicím zlomí?
„Musí. Přece mi další zaváhání nepokazí oslavu jubilejního čtyřstého utkání!“
