Jeho smích už dennodenně neřinčí kabinou. Roční angažmá na Žižkově, zakončené sestupem a válkou s vedením, dalo Martinu Vozábalovi zabrat. Navíc se mu předevčírem zabil kamarád na motorce.
Smutek byl na něm znát. „Když jsem jel ze Zlína do Budějovic, volali jsme si. Než jsem dojel, tak byl kamarád mrtvý,“ hořekuje třicetiletý zlínský záložník, který málem seknul s fotbalem. „Jsem vážnější než dřív. Dostal jsem facku a sednul jsem si na zem,“ shrnuje nedávné měsíce svého života.
Martine, opravdu jste nedávno uvažoval o konci kariéry?
„Je to tak. A netajil jsem se tím. Mí nejbližší věděli, že tahle varianta ve mně začíná převládat. Neviděl jsem ze své situace žádné východisko. Vypadalo to beznadějně. Viktorka Žižkov mi dala jasně najevo, že se mnou po sestupu nepočítá. A já jsem to respektoval. Na druhou stranu jsem nechtěl jít za nabídkou typu Polsko nebo Írán. To pro mě bylo kvůli dětem nepředstavitelné. Neumím si představit, že bych je neviděl aspoň jednou týdně. Takže tyto možnosti pro mě neměly hodnotu, ať byly za jakýchkoliv finančních podmínek.“
Takže jste trénoval individuálně a čekal, co se stane...
„Situace byla patová. Byl jsem vyřazený z béčka. Klub mi chtěl ukázat sílu. Přál si, abych co nejrychleji odešel. Žižkov mi dal najevo, že to tam budu mít těžší a těžší. Neměl jsem šanci proti tomu bojovat. Tak jsem chodil na tréninky, byl jsem na stadionu od rána do večera. Kroužili jsme s Pavlem Bestou kolem hřiště. A zastání de facto nikde. To nemělo nic společného s fotbalem. Neviděl jsem smysl toho všeho. Bylo to psychicky hrozně náročné. Tak jsem si říkal, že to nemá cenu. Navíc se objevili lidé, kteří mi nabízeli uplatnění jinde.“
Kde?
„S jedním člověkem se už léta bavím o financích. Hodně spolupracujeme. Máme myšlenku, že založíme jistou společnost. Já samozřejmě nejsem ten, který ji bude řídit. Je v tom zainteresovaný ještě jeden fotbalista, daleko známější, než jsem já. Ten se asi stane tváří firmy. Zatím to vypadá důvěryhodně. I když pokračuju v kariéře, myslím už na budoucnost. Z fotbalu mi podal pomocnou ruku třeba Emil Kristek, jeden z akcionářů Bohemians 1905. Dal mi šanci trošinku do toho nahlédnout z obchodního hlediska.“
Takže se stanete spolumajitelem Bohemians 1905?
(úsměv) „To určitě ne. Jde o úplně jiné věci.“
Mimochodem, „klokani“ prý o vaše služby na trávníku projevili v létě zájem. Nebo ne?
„Můžu potvrdit, že jsme spolu jednali. Trenér Hoftych s Lukášem Přibylem (ředitelem klubu - pozn. red.) za mnou přijeli na Hlubokou. Nakonec to nedopadlo. Celý transfer by byl pro Bohemku moc nákladný a zdlouhavý. Vážím si toho, že mi to trenér Hoftych řekl na rovinu. Už vidím, jak všichni říkají, že byl Vozábal drahej, a podobně. Ale tak to vůbec nebylo. Vím, že jsem měl špatnou sezonu. Nespekuloval jsem o penězích. Byli jsme dohodnutí během chvilky. Ale Bohemka si to pak rozmyslela. Žižkov za mě chtěl vysokou částku. Hofťa mi řekl, že má trojici záložníků Adam, Šisler a Dian, kterým v tuhle chvíli věří. To jsem bral. Navíc někteří lidé v klubu říkali, že Vozábala ne. Nechtěl jsem to lámat přes a dostávat trenéra pod tlak, že si mě prosadil. Bylo to na dlouhé lokte.“
Jednal jste také s Jihlavou, že?
„Trenéra Urbana si vážím, v Praze bydlel blízko mě. Ale jednání se Žižkovem se nijak nevyvíjela. Už jsem z toho byl tak unavený, že jsem mu ani nevzal telefon. Neměl jsem sílu. Už jsem nevěděl, co mu mám říkat. U mě se nic neměnilo. A na Žižkově to bylo každý den jinak. Jihlava mi pak nabídla smlouvu a já jsem prohlásil, že za těchto podmínek tam nepůjdu. Tím to skončilo. Kluby se domluvily, ale já s Jihlavou ne.“
Jak se k vám dostala nabídka z Teheránu?
„Zavolal mi to manažer Víger. A pak mi přišel mail v angličtině. Byly tam nějaké dolary.“
Hodně?
„Na české poměry to byly velké peníze. Ale o odchodu do Íránu jsem nepřemýšlel ani minutu. To by mi musely peníze složit dopředu a já bych za ně dětem postavil baráky. Pak by to bylo něco za něco. Z rodinných důvod to nepřicházelo v úvahu.“
Domluvený jste naopak byl s Bohemians Praha...
„Já ano. Ale přišlo mi, že Žižkov se nechce domluvit se Střížkovem.“
Takže jste dál kroužil kolem hřiště. Kdo na vás při individuální přípravě dohlížel?
„Nikdo. V podstatě jsme nemuseli běhat. Ale kdyby nás někdo viděl zpoza rohu, tak by určitě došlo na nějaké pokuty. Navíc jsme měli na ruce sporttestery. Příjemné to nebylo. Vyfasovali jsme jedny věci, které nám po týdnu vyprali. Naštěstí jsme měli hezké počasí. Kdyby pršelo, tak je to horší. Nesměli jsme opustit areál, obědy jsme si tam platili. Tohle ale byly prkotiny. Co jsem mluvil s Bestou a Jirkou Sabouem, tak krouží kolem hřiště dodnes. Kroužili celý víkend, krouží furt.“
Co jste žádal po Žižkovu, že jste se tak dlouho nemohl vyvázat ze smlouvy?
„Řeknu to úplně upřímně. Chtěl jsem jenom základní plat do konce svého působení ve Viktorce. Nic jiného. Žádné prémie, ani o korunu víc. Jen základní mzdu, na kterou má nárok každý, kdo chodí do práce. Nevím, proč bych měl v tomto ustupovat. Bohužel jsme nemohli najít společnou řeč. Ke konci už komunikace nebyla na úrovni. Každý jsme si o tom druhém mysleli svoje.“
S kým jste jednal?
„Se sportovním ředitelem Rývou a s viceprezidentem Kuciánem. S tím jsem vedl poslední debaty. Pořád jsme se scházeli v kanceláři a koukali na sebe skrz prsty. Bylo to dětinské. Hlavně šlo o tu transferovou částku. Na dnešní dobu byla nepřiměřená. Na druhou stranu byla přiměřená tomu, co do mě Viktorka investovala. Chápu, že klub chtěl něco zpátky. Nakonec jsme podepsali úmluvu. Jsem spokojený.“
Vozábal v souboji s Limberským • Foto Jaroslav Legner
S trenérem Petrželou jste se nebavil?
„Jednou jsme se potkali a podali si ruce. Nepídil jsem se po tom, jestli mě chce, nebo ne. Ale vycítil jsem, že rozhodnutí zbavit se mě nevzešlo tak úplně od něj.“
Jak to, že šetrný Zlín přestupovou sumu zaplatil?
„Především proto, že jsem šel s platem dolů. Trenér Minář a pan Valášek (předseda představenstva Zlína - pozn. aut.) za mnou byli v Praze a nabídli mi smlouvu. A já jsem si neřekl ani o korunu navíc. S nabídkou jsem souhlasil. Pak jsem celé páteční dopoledne před podpisem se Zlínem řešil se Žižkovem ten svůj problém. Nechybělo moc a celý přestup na tomhle padnul.“
Co jste na Žižkově vlastně provedl, že jste se stal nechtěným?
„První půlrok byl v pohodě. Všechno špatné začalo ve chvíli, kdy jsem si utrhl úpon u stydké kosti. Na zápas jsem si to nechal vždycky opíchnout, jakž takž to šlo. Ale bolelo mě to. Myslel jsem, že se to dá přes zimu do pořádku. Naneštěstí jsem si před utkáním s Ústím udělal o spoluhráče Jirku Saboua výron kotníku. Pamatuji si to jako dnes. Nemohl jsem nastoupit. Za čtyři dny jsme letěli na Kypr a noha mě hrozně bolela. Ale cítil jsem, že je potřeba, abych hrál. Tak jsem se kousnul. Když jsem si bral na zápas dva brufeny, Petr Gabriel mi říká, že jsem blázen. Hrál jsem, ale bylo to špatné. Od té doby se to úplně otočilo. Za nic se neschovávám. Pepa Hušbauer hrál v přípravě výborně. Mně to sedlo až těsně před startem jara. Dostal jsem se zpátky do sestavy. Ale o fous.“
A přišel první jarní duel se Zlínem, který jste šťastně remizovali 1:1
„Byli jsme tragičtí. Zlín si jasně zasloužil vyhrát. A pro mě to byl amen. Dá se říct, že jsem si jaro protrpěl. V posledním utkání v Příbrami mě trenér Ščasný v poločase vyndal ze hřiště. Sesypali se na mě novináři. A já jsem byl obviněný, že jsem vytáhl spor Švancary se Sabouem.“
Právě Petr Švancara prohlásil, že mu na jaře došel humor. A to už je co opravdu říct. Jak jste na tom byl vy?
„Švancimu došel po zápase s Kladnem. A mně už po tom Zlínu. Poznal jsem, že jsem odepsaný. Nejsem hloupý, je mi třicet let. Od patnáctého února jsem měl jasno.“
Po sezoně jste vrátil byt a přes léto vám poskytl azyl záložník Sparty Jiří Kladrubský, který se nedávno oženil. Nerušil jste novomanžele?
„Byt jsem vrátil Honzovi Svátkovi, který shodou okolností skončil v Budějovicích. Nepočítal jsem s tím, že mi klub zajistí hotel, takže jsem měl rázem před sebou veliký problém. A Jirka Kladrubský mě ubytoval. Dal mi k dispozici pokoj, byli jsme spolu každý den. Bylo to skvělé období. Kladrubským jsem moc vděčný. Ti mě drželi. A když jsem mohl, hned jsem upaloval za dětmi.“
Jak se nyní cítíte ve Zlíně?
„Je to na mě hrozná dálka. Mám to za rodinou tři sta kilometrů. To mě straší. Jinak proti tomuhle angažmá nic nemám. Laďu Mináře i pana Valáška znám hrozně dlouho. Důvěřuji jim. Chci Zlínu pomoci k návratu do první ligy. Ale kandidátů je letos moc. Jihlava, Hradec, Zlín, Žižkov, Opava, Sokolov. Vidíte, z fleku jsem vyjmenoval šest mančaftů. Bude to velký boj.“
Kdy budete v optimální formě?
„To už nejsem tři roky. (úsměv) Je něco úplně jiného běhat sám a trénovat s mužstvem. Věřím, že se do toho brzy dostanu. Ale když budeme hrát nakopávanou a získávat body, tak to přežiju. Nedávám si žádné velké cíle. Chci být jen jedním hráčem z jedenácti. Rád bych Zlínu splatil důvěru a nezklamal Mináře s Valáškem.“
