Není favorit jako favorit aneb fandím jako grant!
Těším se na "mundial" v podstatě čtyři roky. Ale je jasné, že napětí vrcholí tak čtrnáct dní před šampionátem.
Mám nastraženy všechny smysly, čtu každý článek o sestavách, o událostech v týmech, o tom, kde bydlí, jakou mají asi pohodu v týmu, snažím se pochytit, co si kdo o blížícím se mistrovství špitne, kdo bude černým koněm turnaje, kdo naopak vyhoří, natipuju si úplně vše od prvního zápasu až do finále včetně nejlepšího střelce, přemýšlím u každého zápasu hodiny, jestli padne hodně branek nebo naopak žádná, jsem přesvědčen, že právě můj tip bude bezchybný, že takhle se to odehraje, usadím se před televizi, otevřu láhev, dám si panáčka něčeho ostřejšího a pak to začne.. A všechno je jinak.. Ale úplně!
Asi bych se i vztekal, ale protože jsem se rozhodl, že letos budu fandit jako grant, tak jen s úsměvem sleduji, jak Španělsko dostává bůra od Holanďanů, jak podobným přídělem vyprovází Němci Portugalce a vyloženě se bavím hrou Francie.
Proběhnou první kola ve skupinách. Favoriti, tedy moji favoriti, se až na Argentinu krčí bez bodu na dně svých tabulek. A jsou takové týmy, které překvapí i ve druhých kolech. Kostarika! Slyšel jsem asi od čtyř lidí, že bude nebezpečná. Nevěřil jsem. Za to jsem věřil Anglii, Španělsku, Portugalsku a ti už si prakticky balí kufry a hráči vybírají s manželkami destinace svých dovolených. Asi nečekali, že jejich působení v Brazílii bude tak krátké. Ani já ne. Ale přesně to dělá každé mistrovství krásným, neokoukaným a nepředvídatelným.
Proto mi nevadí, že mé tipy už nejsou bezchybné a má paměť se plní novými neopotřebovanými jmény Kostaričanů, Kolumbijců nebo Alžířanů hned vedle notoricky známých španělských a anglických, které tento týden vidíme na šampionátu v Brazílii naposledy.
A to je taky důvod, proč fotbal miluji a s nadšením ho budu sledovat dokud nepadne poslední hvizd rozhodčího a poslední láhev Grant's. Sláva vítězům, čest poraženým a panáka grantům!
