Neřeší, jestli je jednička nebo dvojka. „Myslím pozitivně,“ vzkazuje jasně Tomáš Necid (26), útočník reprezentace, v jejímž dresu se při poslední vítězné přípravě s Ruskem (2:1) podílel na obou gólech. „To jediné, co teď nejvíc cítím, co potřebuju jakoby vypilovat, je být zdravý,“ říká opravdu přesvědčivě. Po jeho zkušenostech mu to nejde nevěřit.
Není prvnička. Jedno EURO už zažil, to před čtyřmi lety v Polsku a na Ukrajině. „Jenže jsem z něj odjel a neměl ani minutu na hřišti,“ pokrčí trochu smutně rameny Tomáš Necid . Bylo to v době, kdy ho provázela zdlouhavá komplikovaná zranění. A ta doba, aspoň jak tomu věří, už je pryč.
V červnu 2011 vám praskl zkřížený vaz v koleni. Přesně o dva roky později znovu. První léčení zhruba sedm měsíců, druhé nějakých deset.
„Tohle člověka hrozně ničí.“
Zvlášť když jste to prožíval ve věku, kdy se chce fotbalista výkonnostně rozletět…
„Po těch dvou operacích se o sebe dneska starám opravdu pořádně. Věřím, že už žádný takový problém nebude. Musím to zaklepat.“
Taky vám klepnu pro štěstí.
„A když budu zdravý, budu dávat k góly.“
Vraťme se k těm zraněním. Obě přišla v době, kdy jste ještě působil v CSKA Moskva.
„Dvakrát operované koleno, skoro dva roky bez fotbalu. Opravdu nic příjemného, ale už je to za mnou, skoro čtyři roky pryč. Starám se o sebe. Od té doby jsem nic až na drobnější problémy s kotníkem neměl.“
Tak co jste změnil?
„Musel jsem být pokornější. Starat se o sebe tak, že už nikdy člověk nepodcení věci, jako je rozcvička před tréninkem i po něm. Být prostě k sobě důslednější. Dřív jsem přišel na hřiště, vzal jsem balon a začal střílet jak šílený. Tohle člověku tenkrát moc nedocházelo, až ve chvíli, kdy se pořádně zraníte. Mě by to tehdy ani nenapadlo, že se může něco takového stát. Taky jsem se nějak protahoval, ale ne tak jako starší kluci, ti zkušenější. My mladí to měli na háku.“
V jednadvaceti si člověk myslí, že je nezničitelný.
„Přesně tak. A mně to přesně tehdy, v jednadvaceti letech, prdlo. Sedm měsíců bez fotbalu. Na EURO 2012 znovu, to už bylo deset měsíců mimo. Nejhorší vždycky byly ty první dva dny, kdy pořádně nic moc nevíte, jenom to, že půjdete na operaci. K fotbalovému životu to ale bohužel patří. Pořád říkám, že když nejde o život, jde o h…o. Rekonvalescence sice byla podruhé delší, ale člověka pohánělo to, že se do toho chce znovu dostat.“
Máte dvakrát operované pravé koleno. Je po těch léčeních ve vás nějaký pozůstatek?
„Ne, spíš je to teď tak, jako by se mi nikdy nic nestalo. Ale pořád musím cvičit sval, protože když mám třeba čtrnáct dní pauzu, tak cítím, že ten sval rychle ochabne.“
Takže nesmíte mít velký výpadek?
„Dovolenou si dát můžu, normálně po sezoně, čtrnáct dní, tři týdny. A během týdne jsem schopný do toho potřebného stavu sval znovu dostat.“
Co používáte?
„Závěsný systém TRX, balanční míče, cvičím se svojí vahou, podřepy, předkopy.“
Čili individuální věci mimo tréninkové jednotky?
„Jo, hlavně sám, individuálně. Dělám to spíš před tréninkem tak, abych se na něj tímhle cvičením dobře připravil. Stačí půl hodiny, dvacet minut. Jde o to ten sval naladit.“
Musel jste kvůli tomu i upravit stravu?
„Tu jsem upravil hlavně tehdy, když jsem musel ležet. Kdybych to neudělal, byla by ze mě koule. Ale že by mi strava pomáhala jako prevence, to nevím. Minulou neděli jsem si klidně dal guláš, bylo volno, půl roku jsem ho neměl, žádný knedlík, nic českého. Na to jsem se těšil.“
Vy nic speciálního nepotřebujete?
„Jím klasicky ryby i jiné maso, sem tam si dám bezlepkové těstoviny. Teď jsme si je naposledy v Turecku s klukama nakoupili a dali jsme to kuchařům na báze, aby nám to udělali. Vaří nám tam fakt výborně. Máme tam kuchaře, kteří jsou na báze čtyřiadvacet hodin denně, cokoliv jim přineseme, to nám udělají. A fakt skvěle.“
Takže i kdybyste donesl nějaké hříšné potraviny, tak vám je zpracují?
„Já myslím, že by to udělali. To je naše starost. My jsme profíci a musíme vědět, že se nemáme cpát tímhle a tímhle.“
Vše o EURO 2016 ve Francii najdete ZDE >>>
Zažil jste loňský velmi dobrý podzim, ale i na jeho začátku bylo zranění. Nelekl jste se, že jste zase spadl do minulosti?
„Vůbec mi z toho nebylo dobře. Strašně jsem chtěl, aby to bylo rychle pryč, ale nešlo to urychlit. Musel jsem počkat, až budu opravdu stoprocentní. Naštěstí se kotník během měsíce a něco zahojil.“
V podstatě se vám povedlo zranění překonat a navázat na docela úspěšnou epizodu ve Zwolle. V Bursasporu jste se začal rychle střelecky prosazovat. Sedl vám tým, prostředí?
„Cítil jsem to tak, že se mi povedlo navázat ten přechod mezi sezonami. Dostal jsem se rychle ze zranění a hned přišly góly. V podstatě z každé šance, kterou jsem měl, jsem dal gól. Vlastně, i když to nebyla stoprocentní šance, stejně jsem ji proměnil. Zažíval jsem přesně to období, kdy to tam útočníkovi padá.“
Jenže přišlo jaro, poslední gól v klubu v únoru. Co se stalo?
„Zlomilo se to v zápase s Basaksehirem, tam jsem se trefil naposledy, taky jsem dostal červenou kartu. A od té doby nic. Ani nevím proč, neměl jsem zdravotní problémy, trénoval jsem pořád stejně, možná víc. Ani týmu se nedařilo, kupily se prohry.“
Neumíte to zdůvodnit?
„Ne. Kdybych se aspoň zranil, odešla mi fyzička... Nehrál jsem kvůli té červené jenom jeden zápas, to mi nemohlo uškodit.“
Nehlodalo ve vás to vyloučení třeba psychicky? Rostoucí naštvání, že vás prostě vyhodili ze hřiště.
„Ta červená byla taková... Po dvou žlutých, no. První za faul, kdy jsem blokoval soupeře, aby se nedostal ke spoluhráči, druhá za loket, ale ten byl nechtěný, naběhl si na něj... Neužíral jsem se tím, říkal jsem si: Odstojím si jeden zápas a jedu dál.“
Jenže jeden víkend nic, druhý, třetí...
„Nad tím člověk strašně přemýšlí. Nejdřív věříte, že se to zlomí, ale pak se to táhne, do toho prohráváte. Velký problém byl asi v tom, že jsme si jako tým nedokázali vypracovávat šance. Měli jsme sotva jednu dvě za zápas. Takové to bylo už na podzim, ale tam aspoň do čeho jsem kopl, to tam spadlo. Na jaře to přestalo. Neměli jsme ani moc střel. Jak mám pak jako útočník dát gól? Z čeho? Já jsem takový, že tyhle věci beru na sebe, neházím na nikoho, že mi nic nepřipraví. Ale nebyl ani pořádný centr a já nejsem žádný Messi ani Ronaldo , že obejdu tři čtyři protihráče a pak to tam pověsím. Potřebuju něco jako proti Maltě nebo Rusku. Přihrávku do vápna, v tom jsem silný. Když budu mít takové příležitosti, věřím, že góly budu dávat.“
Trenér Pavel Vrba bude určitě rád. Blíží se EURO, vy už jste jedno jakoby zažil, bude tohle v něčem jiné?
„Bude. Tehdy jsme měli Milana Baroše jako jasnou jedničku v útoku, pak jsem tam byl já a Pegy (Tomáš Pekhart). Škoda toho mého kolena... Teď je to ale jiné, určitě máme velkou šanci udělat dobrý výsledek, člověk se může ukázat, budeme hrát i proti Turkům.“
S čím vás vůbec vyprovázeli v Burse na cestu?
„Byli docela ticho. Neříkali žádné: Kroť se. Žádné pošťuchování.“
Sníte o tom, že to může být výjimečný turnaj?
„Člověk má sen... Vyhrát EURO by bylo moc fajn. Je to strašně těžké, na druhou stranu proč bychom to teď nemohli být my, když to před dvanácti lety byli Řekové. Když se to sejde, tak se to sejde.“
