Analýza tahů Jaroslava Šilhavého: Co se trenérovi na EURO povedlo a co ne

Výchozím momentem před vstupem národního týmu do turnaje bylo základní rozestavení, které je velmi analogické slávistickému přístupu. Logicky, protože Jaroslav Šilhavý se před více než dvěma roky, tedy po startu kvalifikace o EURO, rozhodl do velké míry sázet právě na hráče „sešívaných“. Osou mužstva se postupně stali krajní beci Vladimír Coufal a Jan Bořil, střední záložníci Tomáš Souček, Alex Král a později i Lukáš Provod, do tohoto složení ale svou přirozeností patřil dlouhodobě taky Vladimír Darida a na samotném šampionátu se prosadil i Tomáš Holeš.

Rozestavení 4-2-3-1, které v podstatě ze vteřiny na vteřinu lze považovat za 4-1-4-1 vzhledem k účelné rotaci hráčů uprostřed hřiště, pomáhá mužstvu čelit zejména papírově silnějším protivníkům. V tomto systému funguje dobře rovnoměrné přispívání všech k útočné i obranné části, přičemž na defenzivu je kladen zvláštní důraz díky fyzické a taktické výbavě hráčů.

Ostatně proto své místo na pravé straně zálohy udržel před talentovaným Adamem Hložkem Lukáš Masopust, který pomáhal zářit Vladimíru Coufalovi. Tahle strana hřiště jen málokdy otevřela možnost soupeři a Češi z ní nejčastěji těžili při přechodu do ofenzivy.

Čeští fotbalisté před výkopem prvního utkání na EURO proti Skotsku • Foto Reuters

Na tyto zmíněné predispozice se Jaroslav Šilhavý rozhodl beze zbytku vsadit před prvním zápasem turnaje.

Heslo odpůrců? „Přece se nebojíme Skotů, chtějme je přehrát!“

Co na to zastánci: „Jde o klíčové utkání skupiny, v němž je výhra téměř nutná. Vycházejme z opatrnosti a z naučených věcí.“

Problém v utkání ale nastal v momentě, kdy Češi zjistili, že nezvládají rozehrávku od obrany. Nažhavení Skoti dokázali tlačit především na Jana Bořila, který byl pomalý v práci s míčem, stopeři Tomáš Kalas a Ondřej Čelůstka se báli riskovat, a tak míče hráli buď nákopem dopředu, nebo je posouvali mezi sebou a o brankáře Tomáše Vaclíka.

Výhra 2:0 bohužel neodpovídala úplně průběhu zápasu. Vaclík v něm chytil bezmála tři góly, Češi se prosadili po jedné povedené akci Vladimíra Coufala a Patrika Schicka a ten zvyšoval individuální akcí, která se ve fotbale často neopakuje – ranou ze skoro padesáti metrů.

Tady se to patří zmínit už poprvé. České hvězdy turnaje? Prostě Vaclík, Schick a Coufal, famózní představení a klíčové opory.

A zpátky.

Původní záměr, který Šilhavý po svých zkušenostech z kvalifikace přirozeně uplatnil i v prvním utkání na EURO, měl varovný podtón. I ve výkonu Alexe Krále, jemuž vázly technické a pohybové dovednosti. Na turnaj přijel bez formy…

Vstup se výsledkově povedl, ne už ale tolik herně, proto se tématem před druhým utkáním stal Alex Král a jeho (ne)nasazení. Jaroslav Šilhavý čelil prvnímu důležitému rozhodnutí, které zvládnul. Zařazením Tomáše Holeše týmu pomohl, a jak se později ukázalo, mužstvu se to vrátilo v možná ještě větší míře, než se vůbec čekalo…

Holešův příchod do sestavy sebou ale nesl ještě jeden důležitý taktický prvek, nebo možná podvědomé chování jeho nejbližších spoluhráčů na hřišti. Češi proti Chorvatsku, technicky mnohem zdatnějšímu soupeři, než jakým bylo Skotsko, lépe kontrolovali děj utkání i díky tomu, že kromě defenzivy začal Tomáš Souček výrazněji pomáhat stoperům taky s výstavbou hry.

Chorvatsko na to lépe reagovalo až ve druhé půli, kdy dohnalo ztrátu a udrželo si dostatečně velkou naději na postup ze skupiny.

Před posledním zápasem ve skupině byly jasné dvě věci – Češi určitě postoupí do osmifinále, i kdyby jen ze třetího místa, a taky nad týmem visely hrozby zastavení činnosti u celkem tří hráčů. U Jana Bořila, Lukáše Masopusta a Adama Hložka, kteří všichni dostali žlutou proti Chorvatsku.

Ani jeden aspekt ale Jaroslav Šilhavý nezohlednil. Šel vstříc velkému favoritovi s cílem uhrát dobrý výsledek, zároveň tím akceptoval možnost, že přijde o dva stabilní hráče základu. Nakonec se to stalo Bořilovi v 61. minutě, Šilhavý ale ani pak nezkusil poslat do hry jeho případnou náhradu, aby se před osmifinále trochu rozkoukala a „rozcvičila“.

Celý případ dostal korunu na pozápasové tiskové konferenci, kdy trenér mužstva přiznal, že o tom, že Bořil nebude moct v příštím utkání nastoupit, neměl jednoznačné informace, a že se to v kabině řeší. Situaci to vlastně svým způsobem nešťastně vysvětlovalo…

Co si realizační tým spískal proti Anglii, dokázal před osmifinále elegantně napravit. Výměna vykartovaného Jana Bořila se stejně nabízela, slávistický obránce na turnaji do té doby nepředváděl jisté výkony, byla na něm znát vyčerpanost z dlouhé sezony. Bořilovi to ztěžovalo jeho statečný boj, protože tím pádem už mu nezbývalo příliš, o co se ve své hře opřít.

Pavel Kadeřábek zvládl svou roli na levém beku dobře, byť s rozjetým Denzelem Dumfriesem měl hromadu běhání. Fauloval ale pouze jednou za celý zápas a při svém jednoznačném zaměření na defenzivu se i tak dokázal dostat do jedné vyložené šance, kterou ovšem neproměnil.

České hře ale ještě víc prospělo nasazení Antonína Baráka a Petra Ševčíka. První dostal příležitost za zraněného Vladimíra Daridu, čili šlo o vynucenou změnu, ovšem i tak se mohl Šilhavý zachovat více opatrně, třeba kdyby do hry vrátil Alexe Krále, čemuž ale odporovaly jeho dosavadní výkony. Volil tak Barákův smysl pro kombinaci, byť věděl, že typově není vhodný pro větší vypomáhání defenzivě. Tím spíš proti silnému Nizozemsku šlo o odvážný krok.

Pozitivně pro týmovou kombinaci zapůsobil i nástup Petra Ševčíka. Oba hráči v zápase potvrdili, že umí udržet balon, že soupeř si proti nim musí často pomáhat fauly a Česku se najednou mnohem víc dařilo držet míč. Hra se tím možná trochu zpomalila, zároveň ale docházelo k méně ztrátám, kterých český výběr plodil skoro nejvíc ze všech týmů na šampionátu. Souviselo to právě i s původním záměrem hrát na pevnější obranu a do útoku vyrážet rychle a přímočaře.

Mužstvu se postupně dařilo setřást ze sebe nálepku outsidera a zápas se ve své druhé polovině stal zcela otevřeným, tím spíš když se nechal vyloučit stoper Mathijs de Ligt.

Hrdinou duelu se pak stal Tomáš Holeš, který jako by stále prorážel vlastní stropy. Minulá klubová sezona byla jeho nejproduktivnější v kariéře, dal osm soutěžních gólů z nové pozice defenzivního záložníka, na kterou byl ve Slavii přeškolován od začátku roku 2020.

Jeho nasazení tak Šilhavému vyřešilo nejen původní trable s formou Alexe Krále, ale i osmifinále. Češi dosáhli na nezpochybnitelný úspěch, byli mezi top osmičkou Evropy.

Sestava bude stejná, sestava bude stejná, sestava bude stejná… Koho jste se zeptali, odpovídal stejně. Experti, fanoušci, všichni očekávali, že fungující složení se před čtvrtfinále nezmění. V jednom bodě ale přece, Jaroslav Šilhavý vrátil na levého beka Jana Bořila místo Pavla Kadeřábka.

Měl pro to nejdřív pochopitelné zdůvodnění: „Pavel byl opravdu jen záskok, navíc to není jeho pozice,“ vysvětloval.

Argument proti: nejisté Bořilovy výkony v předešlých zápasech a hlavně znatelná únava organismu. To přece kouč musel vidět a vnímat.

Unavený Bořil nepropadl vyloženě herně, stal se ale obětí rychlých akcí Dánů, na něž neuměl reagovat. Nejdřív mu pláchl Mikkel Damsgaard, to ještě uhasil Vladimír Coufal, podruhé už byl náběh Kaspera Dolberga gólový. A na českém obránci bylo stále patrnější, jak ho náročný program mučí.

Byla to chyba, které se dalo předejít. „Slávistický“ model a osa, kterou Šilhavý dlouho do velké míry ctil, měla v tomto případě o jedno jméno ustoupit.

I s dvougólovým mankem ale Češi brzy po začátku druhého poločasu začaly dovedně hýbat. Jedna šance, druhá, pomohlo střídání do hry Michaela Krmenčíka, který na hřiště vstoupil velmi agresivně, pozvolna se začal rozbíhat i další pomocník Jakub Jankto, při kontaktní brance ale stejně zafungovalo známé a osvědčené „Coufal na Schicka a jdeme na střed“.

Tlak Čechů ale po pár minutách začal vadnout. Za zkoušku třeba stálo riskovat při zranění Ondřeje Čelůstky a zkusit přeskupit řady střídáním ofenzivního hráče. Šilhavý ale stejně tak mohl předjímat, že kdyby se mužstvu přece jen podařilo vyrovnat, bude chtít prodloužení hrát s klasickou čtyřčlennou obranou, proto volil raději „kus za kus“ s Jakubem Brabcem.

Tolik variant ale na lavičce nezůstalo, alespoň ne maximální možný počet. Proč? Třeba i proto, že z 23členné zápasové nominace Šilhavý překvapivě vynechal mimo jiné Adama Hložka. Talentovaného ofenzivního hráče, který mohl v kritické chvíli přispět třeba výrazněji než Matěj Vydra. Jeho vstup do zápasu byl slabý, téměř nebyl vidět, až na jednu akci, kdy se dostával za obranu, v důležitý moment sebou ale hodil o zem.

Podařený turnaj mohl mít ještě o něco kouzelnější vyvrcholení, kterému se dalo jít vstříc o něco víc.