Kluby hrají špičkový fotbal, reprezentace za nimi svou úrovní ztěžka supí. Vážně? Už ne, letošní EURO tuhle poučku výrazně opravilo. „Klobouk dolů, jak trenéři na turnaj své týmy připravili,“ říká Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů.
Zrovna dodělal velmi podrobnou rešerši italské a dánské reprezentace o součinnosti hráčů bez míče a jejich nabídce vzhledem k těžišti hry. Vidíte, že Verner Lička bere fotbal hodně vážně. Pro deník Sport se zamyslel, co evropské mistrovství fotbalu přineslo.
Kdybyste měl zhodnotit EURO do tří slov, která byste zvolil?
„Velká profesní spokojenost.“
Tím myslíte, že se vám coby trenérovi líbilo, jak vaši kolegové dokázali připravit týmy?
„Přesně tak. Před turnajem tu ležela spousta otázek. Hlavně tyto: Co s přípravou udělá pandemie? Co s mužstvy provede cestování mezi jedenácti zeměmi? Nerozmělní se kvalita při účasti čtyřiadvaceti týmů? Ale všechny obavy se rozplynuly. Velký klobouk hluboko dolů před tím, jak trenéři připravili své týmy a jakou používali koncepci hry. Proto jako trenér mluvím o velké profesní spokojenosti.“
Na stupnici kvality od jedné do deseti, kolik byste dal turnaji?
„Z pohledu trenéra, který chce jít do hloubky, se to blíží desítce. Jeden ze zápasů, který jsem podrobně rozebíral, bylo semifinále Itálie–Španělsko (1:1, na penalty Itálie). Ten hodnotím obrovsky kladně, z hlediska strategie, taktiky. Viděl jsem v něm, ale nejen v něm, všechno, co jsem vidět chtěl. Potvrdil se mi trend, že reprezentační fotbal stoupá.“
Po předchozích velkých turnajích se opakovaně říkalo, že národní týmy nemohou hrát jako kluby, protože jim k sehranosti chybí každodenní příprava a opakování. Platí to pořád?
„Správná otázka. Platí, rozdíly se úplně nesmazaly, ale kvalita se významně přiblížila. Je to samozřejmě těžké, protože si vezměte, že mezi posledním listopadovým zápasem a EURO se reprezentace viděly deset dní. Za půl roku deset dní, to je hrozně málo. Přesto se hrál špičkový fotbal, což je velká poklona pro realizační týmy. Nejenom pro trenéry, pro celou ekipu. Ukázalo se, že téměř všechny týmy jsou schopné vypilovat svou herní koncepci. Snad všechny zvládají respektovat a plnit základní principy, bez nichž není naděje na úspěch.“
To jsou které?
„Zakládání útoku od branky pod tlakem. Kdo toto nezvládá, ať na takový turnaj vůbec nejezdí. Dále přechod do útoku. Správná reakce po zisku i po ztrátě míče. Správné vysoké, střední i nízké postavení. Na co už je zapotřebí více času a ne všichni to zvládají, je vysoký represink po ztrátě míče. To je potřeba dostat víc pod kůži.“
Které týmy patří k těm, co tyto základní principy neplnily? Kdybychom měli být ostřejší – které patří do fotbalového pravěku?
„Turecko a Rusko. U Ruska mě to překvapilo více, protože jsem si po jejich domácím mistrovství světa před dvěma lety myslel, že je na vzestupu. Má určitě lepší potenciál, než ukázalo. Chápu, že třeba Severní Makedonie není schopná hrát vyšší blok, ale u Ruska to nechápu. A vlastně ani u té Makedonie se mi to chápat nechce. Ona má srdíčko, ale už ne moc navíc. Větší potenciál určitě má také Polsko a Slovensko. Takovou tu běžnou užitkovou techniku umí každý. Ale ukázat ji ve větší intenzitě hry nebo v posledních třiceti metrech hřiště na menším prostoru, to je jiné. Tam už jsou nároky jiné.“
Ukázalo se tedy, že kdo to nezvládal, neuspěl.
„Jednoznačně. Až za ostudné považuju vystoupení Ruska proti Dánsku. Najednou zjistilo, že hlavně v obranné fázi a po ztrátě míče nestačí. Ale taky se ukázalo, že špičkový moderní fotbal nehrají jenom velmoci. Tím neříkám, že peníze nejsou důležité, jsou. Ale i malé státy – Švýcarsko, Dánsko, Rakousko, pochopitelně dlouhodobě Belgie, zvládají vysoké nároky.“
Tedy to, co se na turnaji stalo, mělo přísnou logiku.
„Absolutní souhlas. Kdo nestačil, jel domů, náhoda v tom nebyla. Nikdo z dobře připravených, jichž byla většina, neměnil koncepci třeba proto, že jde na Itálii. Každý věřil sobě, svým schopnostem, své mentální odolnosti. V tom všechna mužstva povýšila. Ještě bych vypíchl vyrovnanost utkání v play off. Už v osmifinále, ještě víc od čtvrtfinále dál. V nich pouze Anglie přejela Ukrajinu (4:0), jinak vše skončilo o gól, a to ještě často v prodloužení, nebo dokonce na penalty. Navíc ty zápasy o gól nebyly takové, že to někdo ubránil a milostivě prohrál o branku. Šlo o vyrovnané bitvy, mužstva si to šla rozdat. A můžu ještě jeden poznatek?“
Sem s ním.
„Zápasy se hrály agresivně, ale hráči i trenéři se drželi pod kontrolou. Bylo málo faulů. Ubylo zdržování. Přitom neubyly kladné emoce. Viděli jsme mužné zápasy, nikoli však negativní emoce. Hráči se nenechávali vytočit. Mám výhrady proti bučení anglických fanoušků, ale angličtí hráči si na hřišti počínali správně, jako rytíři, byli féroví. Velkou zásluhu mají také rozhodčí.“
Protože, snad až na semifinále Anglie–Dánsko, byli výborní. Nechali běžet fotbal, nepískali každý pád. Tak jste to myslel?
„Ano, navíc se ukázalo, jak fantastickou technologií je VAR. Ale rozhodčí jsou základ. Musí umět tu technologii využívat, což se povedlo. U nás často slyšíme, že by sudí měl začít víc pískat, aby se mu utkání nevymklo z rukou. To je nesmysl.“
Dvě třetiny týmů nastupovaly se třemi obránci vzadu. Je to trend?
„Ne. Nemůže být, když tak už nastupuje většina týmů. Krom toho, výchozí organizace hry nemá absolutně žádný vliv na výsledek. Svého času se říkalo, že třeba 4–3–3 je systém hry. Nesmysl, to není systém, ani to není organizace hry. Je to jen výchozí organizace, kterou určujete podle typologie hráčů. Zásadní je situační organizace hry. Tedy to, jak co nejvíce zajistit plynulost hry tak, aby v jejím těžišti byl maximální počet hráčů. Aby součinnost hráčů bez míče a jejich nabídka vzhledem k těžišti hry a samozřejmě k postavení soupeře byla co nejefektivnější. Třeba u Italů, které jsem podrobně rozebíral, je v útočné fázi jenom těžko poznat, jaké mají rozestavení. Z levého obránce je levé křídlo. Pravý obránce se stahuje doprostřed hřiště a stává se z něj defenzivní záložník. Střední halv Barella chodí pod útočníky. Útočník Insigne se přesouvá hluboko do pole, do prostoru levého beka či křídla. Levý bek někdy na pozici útočníka. A o tom to je, o součinnosti hráčů bez míče. Ale tuším, z čeho by se trend stát mohl.“
Povídejte.
„Dánsko měnilo rozestavení ze dvou na tři stopery a zpátky v krátkých časových úsecích jednoho zápasu. Začali ve třech vzadu, pravý bek Christensen pak šel do zálohy a zanedlouho se zase vrátil. Tak to udělali třeba šestkrát až osmkrát během zápasu. S tím jsem se ještě nesetkal. Fakt by mě zajímalo, jaký to mělo význam.“
Jaroslav Hřebík říká, nejenom na základě EURO, že téměř vymizelo obcházení hráče jeden na jednoho. Potvrdilo to EURO?
„Jarda má pravdu. Řešení situace jeden na jednoho se strašně změnilo. Už si to analyzujeme. Vždycky budou výjimky jako Neymar nebo Messi, které vlítnou do houštiny a obejdou dva tři hráče. Ale jinak platí, že hráči se chovají tak, aby o míč nepřišli. Utíkají s ním do volných prostorů. My jsme učili podle hesla: Běž na něj a obejdi ho, to odpadává.“
Protože bránící hráči jsou v kompaktním bloku, a když jednoho třeba obejdete, na druhém skončíte?
„Přesně tak. Defenzivní systémy jsou propracované. Mimochodem, statistiky říkají, že 85 procent gólů padá v podčíslení, ať už v útočném pásmu nebo šestnáctce, dvanáct při stejném počtu útočících a bránících hráčů a jenom tři procenta v přečíslení. Většiny branek je nyní dosaženo z kombinovaného a postupného útoku.“
S tím asi souvistí, že italští stopeři Chiellini a Bonucci, už pomalejší, obstáli v konfrontaci se superrychlíky Sterlingem nebo Lukakem?
„Často se mluví o maximální rychlosti. Jenže ta se v zápase téměř neobjevuje. Žádné: Poběžíme teď spolu čtyřicet metrů a já ti uteču. Třeba Mbappé dosáhne až 38 kilometrů za hodinu, ale na EURO se dostal na 32. Takže je to o rychlosti, ale o rychlosti myšlení, o správném vyhodnocení situace, správném startu. To oba mají. Pro mě jsou fotbalově oba velice rychlí. Ani v jednom případě jsem neviděl, že by se dostali do problému, že by nestačili v souboji jeden na jednoho.“
Verner Lička o…
|
…Itálii |
|
…Německu |
|
…Francii |
|
…Česku |
