Proč nevyšla olympiáda: Pět hříchů „lvíčat“
Projeli kvalifikací jako expres, nechali za s sebou i Německo. V baráži dvakrát porazili mladé Řeky, ale na závěrečném turnaji vyhořeli. Proč? Obrátili se k modernímu fotbalu zády. A za to tvrdě zaplatili.
Nejdřív se na ně hrnula chvála. Stali se „zlatou nadějí“ zvadlého českého fotbalu. Na mistrovství Evropy, které chtěli vyhrát, však byli společně s Běloruskem nejslabším týmem. Jak je to možné? Jednoduše. „Lvíčata“ jsou sice stále v současnosti nejlepším českým reprezentačním týmem, jenže vyspělá Evropa se nachází mnohem dál. Tady je pět největších hříchů, kterých se Dovalilův celek dopustil, a proto splakal nad výdělkem.
1. Sázka na pasivní fotbal
Bránění od půlicí čáry, v lepším případě od středového kruhu na soupeřově polovině a dopředu většinou dlouhý nákop na jedinou věž. Tohle je předpotopní fotbal, který sice může přinést úspěch, ale jen s pomocí obrovské porce štěstí. Triumfy, a nikoli nahodilé, nýbrž opakované, může přinést jedině aktivita a tvořivost. Tedy okamžité napadání soupeře po ztrátě míče a čím výše k bráně protivníka, tím lépe. No a pak kreativní útočná fáze do níž se pohybem zapojí co nejvíce hráčů. Kdo to pochopí, neprohloupí. Stačí se podívat na švýcarské, dánské nebo islandské mladíky. Češi šli společně s Běloruskem na šampionátu naopak proti tomuto proudu. A kouč Jakub Dovalil dokonce po utkání se Španělskem řekl: „Chtěli jsme hrát aktivně, ale asi se ukázalo, že tímto způsobem proti Španělům hrát nemůžeme.“ Kdyby se téhle věty český fotbal chytil, mohl by to zabalit. Jeho ambicí musí být naopak ctít trend, kterým se vyvíjí mezinárodní fotbal, a snažit se ho ještě vylepšit.
2. Pohrdání konstruktivností
Bod číslo dvě úzce souvisí s bodem číslo jedna. Kolikrát čeští obránci použijí při rozehrávce dlouhý nákop vpřed? Mnohokrát. A kolikrát to udělají jejich kolegové ze Švýcarska, Španělska, z Dánska, z Islandu? Někteří ani jednou. To je propastný rozdíl a zárodek nudné, toporné a bezduché české ofenzivy.
3. Fauly, fauly a zase fauly
Kdo fauluje, ztrácí šanci na čisté vypíchnutí míče a na okamžité založení protiútoku. Jinými slovy: zbavuje se úderné zbraně. A protivníkům nabíjí, protože standardní situace byly a budou nebezpečné. Češi to ignorují, viz 40 faulů v duelu se Švýcarskem.
4. Monotónnost
Odehraji balon a udělám tři čtyři dynamické kroky vpřed, do strany nebo i vzad, to vše vyšperkované třeba klamavým pohybem, abych sobě a spoluhráčům vytvořil prostor pro další přihrávku či něco jiného. Ani toho se od Čechů na mistrovství nikdo nedočkal. Třeba Morávek zařadil na začátku zápasu „dvojku“ a vydržel si s ní až do konce.
5. Hra na náhodu
Opakující se, a tedy vědomě nacvičená, spolupráce dvou a více hráčů v útočné fázi? V české hře vzácnost, i když by to mělo být opačně. Mužstvo je přitom už několik let pohromadě...
