Šírl: Oťukat a pak udeřit

Radek Šírl, trenéry fotbalové reprezentace dlouho přehlížený levonohý „ostrý kraj“, byl přirozený i při následném rozhovoru.

Váš příběh teď připomíná pohádku. S Petrohradem jste vyhrál ruskou ligu, pak Pohár UEFA, nedávno i Superpohár, ale reprezentace pro vás byla do EURO 2008 nedostupná. Nepřidal jste si v Rusku tak trochu jako zapadlý vlastenec?
„Ani ne. Kdyby pozvánka do reprezentace přišla, potěšila by mě. Ale nepřišla. Soustředil jsem se na to, abych hrál v Petrohradu a držel si výkonnost.

Pro mě je důležité v klubu hrát a nechodit na tribunu nebo sedět na lavici. Věděl jsem třeba, že je reprezentační sraz, ale nemyslel jsem na to. Radši s pozvánkou nepočítat, než potom být zklamaný.“

Byl se na vás za Brücknerovy éry vůbec někdo podívat?
„Nechci nikomu křivdit, možná tam někdo byl. Ale já jsem o tom nevěděl. Jediné, o čem vím je to, že se byl snad pan Beránek podívat na Pavla Mareše.“

Říkáte, že jste se soustředil na práci v klubu. Ovšem jde vyhnat z hlavy myšlenky na reprezentaci, když člověk hraje pravidelně ve špičkovém ruském klubu a zároveň ví, že na levé straně má národní mužstvo od odchodu Pavla Nedvěda nouzi?
„Samozřejmě jsem vnímal, že po odchodu Nedvěda by mohla být šance. Zvláště když klasických leváků je málo. Ale nikomu nic nevyčítám. Top mám totiž až poslední dvě sezony. Předtím jsem nehrál špatně, ale měl jsem výkyvy. Dva zápasy dobrý, pak tři slabší.“

První příležitosti v národním mužstvu jste se dočkal v přátelském utkání s Dánskem (skáče do řeči)…
„No, to mi vůbec nevyšlo. Byl jsem hodně nervózní. Šlo sice o přátelák, ale pro mě to byl velký zápas. Naskočil jsem do druhé půle, nic moc jsem na hřišti neudělal a ještě jsem stáhnul někomu ty trenky.

Nejsem asi typ hráče, kterého postavíte a hned dokáže odehrát dobrý zápas. Nervozita tehdy byla silnější, než to, co jsem chtěl ukázat.“

Co jste si říkal, když vám soupeř utíkal a vy jste z něj rval trenýrky?
„Nic. Čekal jsem, že spadne, protože jsem ho nejdřív chytil za dres. Jenže on se mi vyškubl a pak už jsem ho nemohl pustit dál, protože za mnou už nikdo ze spoluhráčů nebyl. Tak jsem dosáhl na ty jeho trencle, ale on běžel furt a táhnul mě dva metry po kolenou. Až potom spadnul.“

Utahoval si z vás někdo?
„Rodiče i kamarádi. Někteří z nich říkali, že to byl jediný zábavný moment na tom fotbale... Bylo by naivní od nich čekat jinou reakci než srandu. Ani já žádnou legraci nezkazím a umím si ji udělat i sám ze sebe.“

Dveře do reprezentace jste naplno otevřel až nyní. Lze říct, že jste si ji vydláždil výkony pod koučem Dickem Advocaatem. Ten má v tuzemsku pověst Napoleona, despoty a chlapíka, který nemá rád české hráče. Jaký je ve skutečnosti?
„Nemůžu o něm říct křivé slovo. Dá se s ním bavit o všem, i o problémech mimo fotbal. Dokáže se zasmát. Samozřejmě všichni víme, kam až můžeme zajít.“

Co nesnáší?
„Musí se pod ním jezdit. Nesmíme jen pobíhat jako laňky a přijít si na trénink jen pro čárku. V tom případě dokáže pořádně zakřičet.“

Kdy jste ho zažil nejvíc řvát?
„Hodně impulsivní je na lavičce při důležitých zápasech. Na Vilareallu jsme v Poháru UEFA dohrávali v devíti lidech a domácím stačilo k postupu dát gól. Křičel, hlavně na rozhodčí, tak, že skončil na tribuně.“

Dělá bouřku v šatně?
„Po zápase nikdy. To vůbec nemluví. A ani později ji nedělá. Svolá si nás pouze po vyloženě nepovedeném utkání. Když jsme prohráli v Kazani 1:4 a jen proto, že domácí běhali víc, tak nám to vyčetl. Ale rozumně. Ne že by křičel a sprostě nadával.“

Jak komunikuje s týmem?
„Anglicky. Do ruštiny jeho slova tlumočí překladatel.“

Pro kolik lidí je překladatel?
„Asi pro pět. Všichni cizinci, a máme jich v mužstvu zhruba deset, mluví anglicky a platí to i pro většinu ruských hráčů.“

Jak jste na tom vy?
„Patřím mezi těch pět. Jazyky nejsou moje doména a soustředil jsem se na ruštinu.“

Co když s trenérem potřebujete probrat nějaký problém?
„Fotbalové věci zvládám a pro závažnější vyřizování si beru k ruce Kamila Čontofalského, který umí anglicky dokonale. Vždycky mu řeknu, o co jde a on s Advocaatem mluví za mě.“

Prý vám vyjednal i prodloužení smlouvy.
„No, to taky. Vzal jsem si ho s sebou. I proto, že nejsem typ, který si umí o něco říct. Jen bych čekal, co by mi nabídli.“

Kamil takový není?
„Je v tom zběhlejší, už přede mnou si vyřizoval vlastní smlouvu. Tak jsem ho nechal mluvit i za mě. Nechtěl jsem žvatlat hlouposti.“

Takže jste mu před jednáním řekl: Přitlač na ně a pak budeme licitovat?
„Na tomhle jsme se domluvili, než jsme dojeli na klub. On mi poradil, o kolik bych si tak mohl říct.“

Jak to dopadlo?
„Ředitel můj návrh projednal na vedení a pak mi dal vědět, že na něj klub nepřistupuje. Nakonec jsme udělali kompromis.“

V Rusku jsou královské platy. Ale třeba Jiří Novotný říkal, že si pro peníze v Kazani chodil každý měsíc s taškou. Vám chodí na konto?
„Teď už jo. Ale dřív jsem si peníze také vyzvedával na klubu sám. Než jsem dospěl k tomu, že je přece jen výhodnější udělat si účet v bance.“

Nebál jste se? Přece jen nešlo o drobné.
„Když se na to dívám zpětně, tak si klepu na čelo. Ale donedávna jsem si s tím hlavu nelámal. Prostě jsem to sebral, sedl jsem do auta a jel jsem. Nebál jsem se, i když to někoho mohlo praštit do oka.“

Je Petrohrad bezpečnější než třeba Praha?
„Bezpečně není nikde, ale já se tam cítím bezpečně. Kromě jednoho incidentu se mi nikdy nic nestalo.“

Co se vám přihodilo?
„Měl jsem na návštěvě rodiče a kamaráda s manželkou. Šli jsme se projít. Máma šla s tou kamarádkou pár metrů před námi. Obě zlaté řetízky na rukách a na krku. Najednou se přihnal nějaký kluk a okradl je. Za bílého dne, v centru města.“

Zkusil jste ho dopadnout? Jste docela rychlý.
„Zastavila mě nejspíš jeho matka, která v tu chvíli šéfovala tak desetičlenné skupince. Jenže já byl v transu, že jsem tu ženskou držel a říkal jsem ji, že ji nepustím, dokud to ten kluk, kterému mohlo být tak sedm let, nevrátí. On to viděl, přiběhl a všechno nám vrátil. Nafackovala mu a bylo po všem.“

Žijete v uzavřené čtvrti?
„Ano. Bydlíme ve čtvrti nedaleko od báze, tedy tréninkového centra. Je tam asi dvacet řadových domků. Celý areál je ohraničený a čtyřiadvacet hodin ho hlídá bezpečnostní služba.

Bez svolení nepustí dovnitř nikoho. Takže třeba tři děti Kamila Čontofalského si můžou normálně venku hrát na dětském hřišti. My si můžeme posedět za baráčkem, něco si v klidu ugrilovat. Máme prostě svoje maličké městečko.“

Co byste českým turistům v Petrohradu ukázal?
„Třeba Carskoje selo. To je zámek s jantarovou komnatou. Nebo Petěrkov, což je ruské Versailles s fontánami, zlatými sochami, parkem a výhledem na moře. No a pak klasiku. Ermitáž, Auroru a zvedající se mosty.“

Jak jste si zvyknul na bílé noci?
„Po šesti letech už to nevnímám, ale začátek byl krušný. Jednou si mi opravdu stalo, že jsem nevěděl, jestli je ráno nebo večer.“

A co bylo?
„Večer. Ale byl jsem tak zblblej, že jsem to netušil.“

Po finále Poháru UEFA jste nakoukl i do moskevského Kremlu, kam tým Petrohradu pozval prezident Medvědev. Jaké to bylo?
„To nás zaskočilo. A ne zrovna příjemně.“

Proč?
„Hned po finále jsme měli z Manchesteru odlétat na dovolenou. Ale na letišti jsme se dozvěděli, že nás v pátek přijímá v Kremlu prezident. Nikomu se moc nechtělo, všichni už byli natěšení domů.

Postupem času si však člověk řekne: Kdo se může v Kremlu osobně potkat s prezidentem Ruska?“

Jak to proběhlo?
„Do Kremlu jsme měli policejní doprovod. Museli jsme dorazit přesně, protože to nejde, aby prezident čekal na vás, ale přesně naopak. Takže jsme přijeli s asi desetiminutovým předstihem.

Byli jsme v salonku, no spíš šlo o sál, protože tam je všechno obrovské. Dali jsme si občerstvení, pak jsem se seřadili v dalším sále - a přišel pan prezident.“

A dál?
„Měl asi dvacetiminutový proslov. Potom jsme si připili, každému podal ruku a pogratuloval, my jsme mu ukázali pohár, vyfotili jsme se s ním a rozprchli se na dovolenou.“

Co vám říkal? Přidal i něco osobního?
„Hlavně děkoval. Ale taky zdůraznil, že bychom mohli být příkladem pro ruský národ. Ten že má už od dětí problémy s alkoholem a že taky hodně kouří. No a my bychom prý mohli zejména těm mladším ukázat, aby se věnovali sportu. To mě nejvíce zaujalo.“

Takže jste si připili čajem.
„Ne, šampaňským. Při takové příležitosti trocha šampaňského neuškodí.“

Nedostali jste od něj dárek na památku?
„Ne. Ale prý že bychom něco měli dostat později. Mluvilo se o pamětní medaili nebo destičce. Dodnes však nic nemám. Tak nevím, jestli to nebyly jen sliby. Možná ještě něco přijde.“

Nakousl jste problémy Rusů s alkoholem. Pijí i fotbalisté? Nebo se tomuto celonárodnímu zvyku vymykají?
„Kdyby někdo říkal, že nepije, tak by tomu málokdo uvěřil. Ale fotbalisté vědí, kdy si to můžou dovolit. Rozhodně nepopíjí doma vodku k jídlu, jak to běžně dělají ostatní lidé. Sport je pro ně dobrá obživa a jsou si toho vědomi.“

Existuje v Petrohradu závist? V Rusku jsou obecně značné rozdíly v životní úrovni.
„Vůbec. Aspoň já jsem závist nikdy nepocítil. Oni milují fotbal a na tohle nehledí. Dokonce jsem udělal opačnou zkušenost.“

Povídejte.
„Ještě s jedním spoluhráčem jsem jel taxíkem. Bavili jsme se o fotbale a taxikář se přidal do debaty, aniž by přesně věděl, kdo jsme. Říkal, že je fanoušek. Tak jsme se ho ptali: Co říkáte na...

Šírla?
„Ne tak docela. Ptal jsem se obecně. Na Čechy, na trenéra Petrželu.“

Co odvětil?
„O všech mluvil pozitivně a říkal, že by některým hráčům ještě přidal peníze. Že prý ví, co fotbalové řemeslo obnáší. Že to je bez rodiny, k tomu spousta cestování a fyzické i psychické dřiny. To mě překvapilo. Vždyť to byl frajer, který proti nám bere almužnu.“

Vzpomněl jste trenéra Vlastimila Petrželu. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že vám otevřel oči i z lidského hlediska. V čem?
„Vděčím mu za všechno. V Bohemce mě vytáhl z dorostu do áčka, pak mě vzal do Petrohradu. A v čem mi otevřel oči? Když jsem začínal v Bohemce, byl jsem mladý kluk z vesnice, který se ocitl ve velkém fotbalu. Trošku mi to vlezlo do hlavy. Tak byl na mě tvrdší a hlídal mě, abych si nepokazil budoucnost. Potřeboval jsem přitáhnout.“

Jaké metody k tomu používal? Pokuty?
„Pokuty vůbec. Ale nikdy mě nechválil. Furt mi něco vyčítal. Jak v trénincích, tak v zápasech. I když třeba věděl, že mi utkání vyšlo, nedal mi to najevo. Abych nelítal v oblacích a nemyslel si, že už jsem něco dokázal. Zkrátka mě péroval.“

Výchovný pohlavek vám nedal?
„No, to už nevím. Ale jestliže mi nějaký pohlavek dal, tak to bylo určitě oprávněně.“

Každopádně jeho výchova slavila úspěch. Jinak byste se teď nechystal na premiéru v kvalifikaci mistrovství světa. Už jste se v reprezentaci rozkoukal?
„Cítím se určitě líp než po tom Dánsku. Ale říkat, že už sem patřím, to by byla zase silná slova. Jsem rád, že si mi zápas v Anglii povedl. Ale důvěru si musím teprve zasloužit.“

Budete v Belfastu nervózní?
„Jsme nervózní před každým zápasem. Před zápasem mlčím, soustřeďuji se a pokud se mi podaří na hřišti první kontakt, tak do sebe dostávám sebevědomí. Volím radši první balon na jistotu, abych si to oťukal.“

Takže taktika pro Severní Irsko: nejprve si to oťukat a pak udeřit!
„To platí pro mě, pokud bych nastoupil. Co určí trenér, to nevím. Ale bude to hodně těžký zápas. Možná i těžší než v Anglii. Irové jsou totiž srdcaři. Nebudou hrát na sto, ale na sto padesát procent. Pokud bychom však hráli jako ve Wembley, tak bychom v Belfastu měli uspět.“