PŘÍMO Z KATARU | Řeknete si, že to je blbost. Do Kataru přece hokej nepatří, tady vládnou sokoli, velbloudi, cyklistika, fotbal, letní sporty. Jenže není to tak - i malá země má svou ligu, v níž potkáte borce, který naskočil třeba za maďarské národní mužstvo. Připomeňme, že Maďaři berou za svůj kruciální úspěch výhru nad Slovenskem…
Villagio Mall, toť obchoďák v Aspire Zone v Dauhá. Kousek od něj si vybudovala tréninkové centrum katarská fotbalová asociace. Do luxusně vybaveného areálu jezdí na soustředění pravidelně například Bayern Mnichov či Paříž St. Germain.
Slovák Tomáš Hudáček tady působí jako fyzioterapeut, v Kataru už dlí jedenadvacet let. Vyžití - a to aspoň dvakrát týdně - si však hledá ve Villagio Mall.
Ne, nechodí nakupovat…
Když sem přijdete, zaujme vás mnoho záležitostí. Například toalety pro VIP hosty, nebo strop, který připomíná oblohu tak věrně, že až pohled na větráky vás ujistí: Ne, nejste pod širým nebem. Atrakcí je rovněž kanál pro gondoly, no zkrátka jako v Benátkách. Tady prostě není nic nemožné.
Vlastně ani není překvapivé, když dorazíte k ledové ploše. Během mistrovství ji zabrali krasobruslaři, kteří se snaží prosadit a představit svůj sport. Hokejisté mají - na nějaký čas - smůlu. „Začneme 23. prosince,“ těší se Hudáček.
Vedle něj působí v místní soutěži o čtyřech týmech rovněž Tadeáš Resler, jenž si v Česku zahrál hokej na krajské úrovni. Je logické, že v Kataru vyniká. Letos ve třinácti duelech zapsal osmnáct gólů a deset asistencí.
V sestavách najdete i pár dalších zkušených borců - nastupuje zde exreprezentant Maďarska, borec se startem za Slovinsko či pár chlapíků se zkušenostmi z nižších zámořských soutěží. Proto jsou hokejisté rozděleni do výkonnostních kategorií a před každou sezonou se koná draft. Týmy se tedy mění, vyrovnanost zůstává.
„Já jsem začal bruslit až tady,“ směje se Hudáček a vzpomíná na dobu před nějakými patnácti lety. Ale pozor, ani on není za ořezávátko. Není divu, v mládí hrál fotbal za Bánskou Bystrici, je sportovec každým coulem. Miluje kolo, lyže, golf, figuru má vysekanou. Proto se rozjel.
Dostal cenu pro nejlepšího obránce, má však i jeden speciální pohár (udělují se na večírku po půlroční sezoně, tedy dvakrát do roka). Na trofeji, kterou vytáhne ze skříňky v domě nedaleko od Villagio, stojí: Za nejlepší přezdívku. „Říkali mi Huda. Jednou jsem ale měl puk, špatně nahrál a někdo zařval Huda, fuck. Od té doby to tak mám,“ chechtá se. „Pro nás je hokej vlastně taková sociální záležitost. Hlavně se potkáme,“ zmiňuje.
Ostatně do bruslení se pustil už i jeho pětiletý syn Adam, rovněž on vyráží na tréninky do obchoďáku.
To táta absolvuje ostré zápasy. Tedy ostré. „Hrajeme bez kontaktu. Když tě někdo narazí na mantinel, jde sedět na tři minuty,“ vysvětluje. V Kataru přijali pravidla pro veteránský hokej, jež stvořila mezinárodní federace. Zvládají to, i když si hráči pískají sami, rozhodčí na ledě nepotkáte.
Dodržovat však musí také další zvyklosti. Například nemají šatny, borci přijíždějí už skoro oblečeni. Dříve to bylo jinak, jenže od covidu jsou kabiny zrušené. Také během ramadánu je třeba zachovat dekorum. Pití je zapovězené do západu slunce, proto si hráči schovávají lahve s vodou.
Ale to je jen malý zádrhel. „Už aby se zase hrálo. Škoda, že se nemohlo během šampionátu. Byli tady Kanaďané, Američani, mohla být zábava,“ vykládá Hudáček.
Dočká se, Mundial končí za týden.
